Les je skutečně to, co roste samo – bohudík
| 12. 7. 2021Ad Radim Hédl: Les je to, co roste samo. Vesmír 100, 162, 2021/3
Autor ve svém článku připomíná frekventované téma špatného hospodaření a hynutí lesů. Upozorňuje na marginální pozici lesnictví v národním hospodářství. Konstatuje, že les roste sám, holina není v podstatě problém a sázení „stromků“ je nepřirozené a zbytečné. Článek připomíná soudobé problémy lesnictví a my vítáme, že přináší odlišný pohled na tuto situaci. Radim Hédl ale z našeho pohledu nedomýšlí důsledky navrhovaného řešení.
To, že jehličnaté a koneckonců i listnaté lesy hynou, lesní hospodářství je v krizi a je nutno změnit paradigma, jsou známá fakta, o nichž se v posledních dvou dekádách často píše, hlavně v časopisech Lesnická práce, Vesmír a Živa. Jistěže lze ponechat naši krajinu tvořivým silám přírody. Je ale zároveň nezbytné představit důsledky a rizika takového pojetí, jako je např. zvýšené riziko požárů u velkoplošně uschlých porostů, dočasná neprostupnost lesů, několikanásobně vyšší nebezpečí pádů větví a stromů a s tím spojené zákazy vstupu, šíření invazních druhů rostlin, otázka údržby lesních cest, zhoršené podmínky pro regulaci stavů zvěře apod. Postrádáme představu vývoje lesa bez pěstování a údržby v dnešních podmínkách kůrovcové kalamity, aby les zároveň bezpečně plnil své společensko-environmentální funkce, zvláště v naší hustě zalidněné kulturní středoevropské krajině.
Autor kvituje snahy o reformu lesního hospodaření směřující k přirozenějšímu stavu lesa (Usnesení vlády 101/20 o koncepci státní lesnické politiky do roku 2035). Tato reforma je ale založena právě na aktivním managementu lesa s cílenými pěstebními zásahy usměrňujícími růst stromů. Spontánně vzniklé a nikterak nepěstované lesy nám sice nabídnou panenský vzhled lesů, ovšem se všemi riziky přírodních procesů omezujících například rekreaci veřejnosti a samozřejmě s výrazně redukovanými možnostmi využití dříví. Je tedy otázkou, co společnost od lesa a lesnictví očekává.
V článku opakovaný apel na ponechání lesů samovolnému vývoji vyznívá jako novum pro lesnictví, avšak volání po respektování přírodních procesů a využívání tvořivých sil přírody patří neodmyslitelně k přírodě bližším principům lesního hospodaření, a to rozhodně lesnické novum není. Že les v našich podmínkách „roste sám“, je klíčovou premisou celého lesnictví. Současně platný lesní zákon a s tím související další legislativní a administrativní náležitosti jsou skutečně primárně nakloněny všeobecně kritizovanému intenzivnímu způsobu hospodaření a využití jiných způsobů je do značné míry limitováno, přinejmenším v kategorii hospodářských lesů. To ovšem neznamená, že lesnictví tyto způsoby nezná nebo se o ně nezajímá. Je tedy otázkou spíše politickou, a tedy i společenskou, aby se dostalo podpory pestřejšímu, přírodě bližšímu hospodaření. Úvodní otázka článku, zda není v krizi spíše lesnictví než lesy, se proto mohla spíše ptát, zda v krizi není celá naše společnost, která prostřednictvím politiků neumí formulovat své požadavky směrem k lesu a lesnictví. O změně paradigmatu lesnictví a lesního hospodářství se již delší dobu v odborných kruzích diskutuje a současná kůrovcová kalamita toto téma jen více zviditelnila.
Článek doporučuje: nepěstujme les, nekontrolujme jeho růst, protože to není potřeba. A k tomu zpochybňuje efektivitu a racionalitu lesnického plánování. Pro lesníka praktika je to bohužel degradace role hospodáře a v podstatě snaha o diskreditaci lesního hospodaření. Použitá argumentace vycházející z vývoje roční celkové výše těžeb v posledních 31 letech, která představuje podíl nahodilé a úmyslné těžby (v článku nešťastně označena jako „plánovaná“), však říká jen pramálo o schopnosti plánování lesního hospodaření. Z hospodářsko-úpravnického hlediska je klíčovým těžebním ukazatelem etát. Etát nám v jednoduchosti říká, kolik dřeva můžeme s ohledem na stav konkrétního lesa vytěžit za dané období, zpravidla v průběhu deseti let, přičemž v určitém procentu počítá i s těžbami nahodilými. Pochopitelně je zájmem hospodáře provádět především úmyslné těžby, pokud je však etát naplněn těžbami nahodilými, úmyslné se omezují, aby nedošlo k jeho překročení. Nikdo snad nezpochybňuje, že lesy jsou komplexní systém. Tvrdit ale, že v lesích nelze plánovat roční výnos, je odvážné zpochybňování základů hospodářské úpravy lesů.
Je namístě při volání po změně paradigmatu argumentovat marginální ekonomickou pozicí sektoru lesnictví? Zamyslel se autor nad dalšími (nejen ekonomickými) dopady pasivního přístupu k managementu? V tomto ohledu je podstatné, že sektor vykazuje z dlouhodobého hlediska kladný hospodářský výsledek, a to i po odečtu dotační podpory, která je oproti zemědělství nižší, a přináší pracovní místa do okrajových regionů. Důvodem marginální ekonomické pozice sektoru zřejmě není nerentabilnost systému, ale rychlý celospolečenský vývoj a rozvoj moderních technologií. I proto zmínka o klesající prestiži povolání lesníka je spíše subjektivním pocitem a vzpomínkou na časy dávno minulé.
Článek je provokativně „korunován“ pohledem na holinu jako na přirozenou součást dynamiky středoevropských lesů. Ovšem ani holina není v principech hospodaření blízkých přírodě zcela opomenuta a v lesnických strategiích a koncepcích se s ní více či méně počítá. Uvážíme-li, že holiny vznikají vlivem opakovaných přirozených disturbancí, budou předmětem lesnictví i v budoucnu, aniž bychom je aktivně vytvářeli. Přinejmenším diskutabilní je otázka erozí, rizikovost holin se totiž oblast od oblasti může diametrálně lišit (sklon svahu, velikost holiny, geologické podloží, půdotvorný substrát aj.). Naopak zvláštní je, že autor zcela opomněl riziko šíření invazních a expanzivních druhů rostlin, pro které jsou zvláště holiny živnou půdou. A co s nepůvodními druhy dřevin, které se spontánně šíří do ochranářsky cenných lokalit hospodářských lesů? I ty necháme růst?
Neméně kontroverzní téma je umělá obnova lesa a výsadba stromků. Uvědomujeme si, že nakládání s reprodukčním materiálem je přes všechna legislativní opatření přinejmenším znepokojující a probíhá zde selekce přirozené genetické diverzity. Na jednu stranu by lesnímu hospodářství prospělo více se spoléhat na přirozenou obnovu a umožnit jí, aby se prosadila prostřednictvím časového rozvolnění zákonných limitů (dle lesního zákona musí být holina do dvou let zalesněna a porosty na ní vzniklé do sedmi let zajištěny). Na druhou stranu mohou nastat a nastávají situace, kdy se přirozená obnova nedaří ani po desítkách let pokusů. To se týká např. živných stanovišť v období mimo semenné roky a absencí přirozené obnovy při odstranění dospělého porostu. Představa semenáčků číhajících na každém decimetru čtverečním je zkreslená, zvláště při současném vysokém stavu zvěře. Ubereme-li na kvantitě a zvýšíme-li kvalitu, kombinace přirozené a umělé obnovy (alespoň v přechodné době) může být cestou ke stabilním hospodářským lesům, uspokojující vyváženě ekonomické a současně environmentální i společenské požadavky.
Článek představuje environmentalistický pohled na řešení problému v lesnictví a lesním hospodářství se všemi problematickými rysy, které takový přístup přináší. Ostatně již před deseti lety na stránkách Vesmíru proběhla analogická diskuse Krečmera a Vinše (Vesmír 90, 541, 2011/10; 90, 90, 2011/2). Zdá se, že stále přetrvává stav, kdy na české lesnictví působí dvě protichůdné ideologie – ekonomismus a environmentalismus. Je však zřejmé, že v zásadě šlo autorovi článku o dobro věci, a sice zlepšení stavu našich lesů a lesnictví v nejširším slova smyslu v budoucnu. Právě Koncepce státní lesnické politiky do roku 2035, vzpomínaná autorem, zdá se určitým konsenzem dvou zmíněných ideologií a my můžeme jen doufat, že její uplatňování v praxi splní očekávání. Nechme se překvapit.
Odpověď autora
Že les ve středoevropském klimatu roste sám a není nutné mu v tom pomáhat, to asi každý zná z vlastní zkušenosti. Kdybychom třeba přestali pravidelně okopávat záhonek s našimi oblíbenými pivoňkami, za pár let tam bude džungle a za dalších třicet či čtyřicet let mladý lesní porost. Vyroste tam sám od sebe – v ekologii se tomu už přes sto let říká sukcese. Přesto jsou u nás lesy intenzivně sázeny, což považuji přinejmenším za paradoxní. Lesníci jsou si očividné samoobnovovací schopnosti lesa dobře vědomi. Používají pro ni spojení jako „využití tvořivých sil přírody“ nebo „přirozená obnova lesa“.
Takové vyústění jsem dal své rozvaze, přirozenou obnovu navrhuji jako jedno z podstatných řešení. Uspokojivou strategií patrně není nezasahování, ponechání lesů samovolnému vývoji, a tím vyčlenění velké části české krajiny mimo přímý lidský vliv. Takto však částečně interpretují můj článek autoři reakce na něj. Domnívají se, že navrhuji „ponechat naši krajinu tvořivým silám přírody“ nebo že používám „v článku opakovaný apel na ponechání lesů samovolnému vývoji“. To je bohužel nedorozumění, protože nic takového v článku nepíšu.
V reakci kolegů lesníků padla i tato sugestivní otázka: „Zamyslel se autor nad dalšími (nejen ekonomickými) dopady pasivního přístupu managementu?“ Autor tímto děkuje za dotaz a rovnou odpovídá: ano, zamýšlím se nad tím už nějakou dobu (např. Vesmír 88, 511, 2009/7). Považuji se naopak za jednoho z proponentů aktivního lesního hospodaření (např. Vesmír 89, 232, 2010/4). Smyslem je podpořit biodiverzitu a ekologické funkce spojované s lesem. Nulový management bych rád viděl, dejme tomu, na desetině rozlohy lesů ve střední Evropě (nyní odpovídá asi 3,5 % území ČR). Ale to je na trochu jiné povídání.
Za nejzajímavější na článku kolegů lesníků považuji, že můj apel na názorový obrat ve vnímání lesů interpretovali jako výše zmíněný extrém nehospodaření. Když tedy kritizuji plantážní pěstování lesa a poukazuji na faktickou zbytečnost plošného vysazování stromů, musím zřejmě propagovat opak? Tak to přece není. Oba extrémy nemohou samostatně fungovat, což se zřetelně ukazuje třeba v opakujících se kůrovcových kalamitách (při plantážním hospodaření) nebo v úbytku lesní biodiverzity (po opuštění tradičních způsobů hospodaření).
Stále však kloužeme po povrchu specializované debaty o způsobech lesního hospodaření. Svým článkem jsem chtěl upozornit na hlubší problém. Domnívám se, že nejméně pro třetinu krajiny České republiky platí již dávno překonaná, utilitárně založená pravidla hospodaření. Byla jistě užitečná v době, kdy byly lesy strategickým ekonomickým statkem a energetickým zdrojem. Mezitím dřevo vystřídala fosilní paliva a i od nich se aktuálně ustupuje ve prospěch budoucí bezuhlíkové ekonomiky. Chtěl jsem upozornit na to, že význam lesů pro společnost je dnes úplně jiný, než jaký mu přisuzují pravidla vytvořená v době dávno minulé.
Reakce Antonína Kusbacha na odpověď Radima Hédla
Radim Hédl svou odpověď na naši reakci (Vesmír 100, 500, 2021/7) uzavírá upozorněním na rozpor mezi současným významem lesů pro společnost a zastaralými pravidly lesnického managementu. Souhlasíme a za upozornění děkujeme. Nicméně nám stále uniká opravdový smysl původního článku, protože tento rozpor je dlouho a všeobecně znám (viz naše odkazy na články v lesnické práci, Vesmíru a Živě). Co bylo hlavním mottem a „take home message“ článku, když ne „apel na ponechání lesů samovolnému vývoji“?
Asi jsme si skutečně nerozuměli, jak sám Radim Hédl konstatuje. A to je právě „jádro pudla“ – rozumět si, tedy rozumět tomu, co si jako čtenáři ve článcích přečteme. Podle reakcí čtenářů – kolegů na naši diskusi je náš postoj příliš „lesnický“, tedy obhajující lesnictví jako takové se vším pozitivním (např. ekologický a aktivní přístup k managementu), ale i negativním (např. plantážnictví a umělá obnova všeobecně = nevyváženost ekonomiky a ekologie), zatímco Radim Hédl působí více environmentálně/ekologicky. Zajímavé je, že všichni spoluautoři reakce na článek Radima Hédla (mimochodem všichni lesníci) pochopili článek stejně. Tedy jako „apel na ponechání lesů samovolnému vývoji“. Jasně, že explicitní kritika plantážnictví, a v tomto se zcela jistě shodneme, je namístě. Ovšem v původním článku Les je to, co roste samo (Vesmír 100, 162, 2021/3) je postoj Radima Hédla jako „proponenta aktivního lesního hospodaření“ vyjádřen mezi řádky a je zamaskován diskusí o smyslu holiny a umělé obnovy lesa. Jak jinak než pasivitou si má čtenář, vzdělaný laik, o kterého se časopis Vesmír opírá, vysvětlit doporučení Radima Hédla – nechme les růst = nekontrolujme jeho vývoj, roste sám; není potřeba ho pěstovat a udržovat! A to ještě ve světle kontextu nízkého podílu lesnictví v národním hospodářství! Sám Radim Hédl si zde jako proponent aktivního lesního hospodaření protiřečí.
Kvalitní články by měly být napsány jasně, myšlenky autorů vyjádřeny explicitně. Pokud tomu tak není, jsou tady recenzenti, kteří by měli na nejasnosti upozornit. Cituji z pokynů pro autory časopisu Vesmír: „Text má být srozumitelný i člověku, který se danou problematikou nikdy nezabýval“. Pokud chtěl Radim Hédl upozornit na význam aktivního managementu, pak se mu to opravdu implicitně povedlo. Nicméně si nejsem jist, zda je tento přístup pro nelesníka i vzdělaného laika dostatečný.
Antonín Kusbach
Literatura
Kusbach A., Šebesta J., Hájková P., Novák J.: Budoucnost našich lesů: bude v nich mít své místo i smrk? Živa 2/2021, s. 60.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [327,86 kB]
O autorech
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
