Aktuální číslo:

2017/11

Téma měsíce:

Propaganda

Hluboké hvozdy, nebo pokřivené křoví?

Nástin historie lesů nížinných oblastí
 |  6. 4. 2010
 |  Vesmír 89, 232, 2010/4

Lesy středoevropských nížin

Představa divokého zeleného hvozdu souvisle pokrývajícího střední Evropu je velmi lákavá. Bohužel je podobně zjednodušená jako osvícenecká doktrína, že les jsou stromy, které vyrostou v zapojený les, zahynou přirozeně či pilou, a poté je třeba vysázet les nový. Pokud se v českých zemích někdy divoký les vyskytoval, bylo to v horách a zřejmě netvořil souvislý stromový baldachýn stínící skomírající živáčky při zemi. Nížiny do nadmořské výšky přibližně 400 m byly od poslední doby ledové trvale osídleny lidmi natolik hustě, že les nemohl růst jen a výhradně „podle přírody“. Souběžně s vývojem lidských kultur se vytvářel a měnil typ převážně listnatého lesa.

Mezolitici, kteří po skončení poslední doby ledové obývali českou kotlinu, v podmínkách staroholocenních lesů nepěstovali plodiny na polích. Žili z přírodních zdrojů. Ve velkém sbírali lískové ořechy, lovili ryby a vypalovali vegetaci, aby pro své aktivity získali prostor. Lesní sukcesi však nejspíš nebrzdil jen člověk. Podle hypotézy, formulované nedávno, pokrývala v prehistorii evropskou krajinu nížin savana čili typ vegetace charakterizovaný soužitím trav a stromů. Dynamickou mozaiku lesa a bezlesí mohli v raném holocénu udržovat velcí býložravci (zubr, pratur a divoký kůň), kteří spásali rostliny a mechanicky narušovali půdu (obr. 4). Lovci později snížili jejich početní stavy, až je vyhubili docela. Ať už byla krajina nížin střední Evropy pokryta otevřenou lesostepí nebo jen mírně prosvětlovaným lesem, nebyl to pravděpodobně zapojený hvozd z romantických představ.

Přibližně před osmi tisíci lety se ve střední Evropě rozšířilo zemědělství. Neolitici a po nich kultury používající kovy (měď, bronz, železo) už lesy obhospodařovali cíleně. Brali z nich dřevo na otop a stavbu svých domů i množství dalších produktů. Nejběžnějším způsobem hospodaření v lese bylo pařezení. Využívá skutečnost, že mnoho druhů dřevin, zejména listnatých, po odstranění růstového vrcholu obráží z druhotných růstových pletiv a pokračuje v růstu z výhonků. Doklady o pravěkých pařezinách poskytly archeologické výzkumy v Anglii, Německu nebo Belgii. Lesy byly pařezeny systematicky v celé zemědělsky osídlené Evropě. S malými obměnami tento způsob hospodaření přetrval zřejmě až do poloviny 20. století. Lípa, habr, nebo dokonce dub snesou pravidelné ořezávání i v několika desítkách cyklů. Mohutné, 4–5 m široké pařezové základy některých stromů musely být pařezeny už před tisícem let.

Většina druhů stromů má přirozenou schopnost obrážet a tvořit polykormony, tj. shluky geneticky identických kmenů. Jde nejspíš o přizpůsobení nestabilnímu substrátu, pravidelnému polomu, okusu býložravci a možná také ohni (ačkoli snadno hořící jehličnany schopnost výmladkově obrážet zpravidla postrádají). Pařezinové hospodaření má tedy přírodní základ. Ekologové se často zajímají jen o přírodní lesy, ekonomicky uvažující lesní hospodáři zase o vysokokmenné výsadby. Věnujme však pozornost také historickým hospodářským formám lesa. Byly tady dávno předtím, než se začalo plánovitě sázet, a rovněž předtím, než ekologové přišli s teorií klimaxového přírodního lesa. Historické formy lesního hospodaření by také měly být součástí ochrany přírody. U nás se o nich hovoří teprve krátce, v souvislosti s alarmujícím úbytkem diverzity organismů vázaných na světlé lesy. I když je ochrana biodiverzity ústředním motivem, jde o celou koncepci nakládání s lesy, která zahrnuje mnoho dalších hledisek.

Historické hospodaření v pařezinách

Pařezina čili v lesnické terminologii les nízký je lesní celek rozdělený na oddělení zhruba o stejné velikosti. Dnes jde zpravidla o hektar, ve středověku však bývala oddělení větší. Například na lichtenštejnském panství Mikulov na jižní Moravě měla oddělení několik desítek hektarů. Perioda mýcení funkční pařeziny byla krátká, pohybovala se podle regionu a období zhruba mezi 7 až 30 lety. Srovnání historických dokumentů z jižní Moravy a Anglie ukazuje, že se doba obmýtí v průběhu staletí prodlužovala, přičemž se řídila podobným vzorcem (obr. 1).

Pařeziny byly obvykle vzhledem k okolní krajině zřetelně ohraničeny (obr. 5). Hlavní důvody byly dva. Z právního hlediska bylo třeba jasně znát hranice pro případ, že by vznikl spor o jejich vymezení. Po většinu historie neexistovaly mapy ani katastrální úřady. Fyzicky viditelné hranice přímo v terénu byly proto velmi důležité. Z biologického hlediska potřebovaly pařeziny ochranu před pasoucími se domácími zvířaty. Skot a kozy by zničily čerstvě obrážející výmladkové pařezy během několika let. Hranice pařezin zpravidla tvořily mohutné valy s příkopem vně lesa. Vytváření hraničních příkopů lze vystopovat nejméně do středověku. U nás se budovaly zejména tam, kde les sousedil s pastvinou.

Každoroční výmladky poskytovaly palivové a užitkové dřevo (oplocení, násady ap.). Svazovaly se do otýpek určených velikostí, jimiž se přímo topilo. Nebylo důležité, která dřevina se pařezila, většinou bylo v jednom lese několik druhů pohromadě. Proto ani nejsou jednotlivé druhy uváděny v účetních soupisech. Z dnešních přestárlých pozůstatků pařezin usuzujeme na habr, lípu srdčitou i velkolistou, lísku, babyku, vzácněji duby. Z jasanu a jilmu se sklízelo nejen palivo, ale také listy jako zimní krmivo. Les se využíval i k pastvě. Jakmile výmladky dostatečně odrostly (po 3–7 letech od smýcení), vpustil se do pařezin dobytek.

Zpravidla byly v pařezinách ponechány některé stromy do stáří sta i více let. Těchto výstavků připadalo na hektar někdy deset, jindy jen jeden. Zatímco výmladky byly pravidelným zdrojem příjmů majitele lesa, výstavky představovaly dlouhodobou investici. Mohly se pokácet a výhodně prodat v dobách finanční nouze. V případě potřeby však mohli dostat povolení k využití tohoto typu dřeva také poddaní. V celé Evropě se výstavky používaly především k stavebním účelům. Proto se vybíraly stromy s tvrdým dřevem – zejména dub, málokdy javor, habr nebo jasan. Výstavky dodnes zřetelně vévodí v bývalých pařezinách, v lesnické terminologii lese středním. Druhové složení a hustota výstavků jsou výsledkem minulých rozhodnutí lesních hospodářů. Výstavková část lesů je tedy „umělejší“ než výmladky. Doubravy nejsou o nic méně ovlivněné člověkem než kulturní smrčiny (obr. 3).

Pařezinami se zabývají už středověké dokumenty. Zmiňují se o nich různé výkazy a účetní knihy, někdy je dokonce uváděna doba obmýtí. Protože pařezení je daleko starší než naše první psané dokumenty, obvykle se dočítáme už o plně rozvinutém systému. Ve středověku byly pařeziny obvykle vlastnictvím držitele půdy, který v nich hospodařil přímo. Smýcené výmladky svázané do otýpek se prodávaly každý rok. V regionech, kde bylo málo lesů, mohly tvořit podstatný zdroj příjmů. V zmíněném mikulovském panství pocházela ve 14. a 15. století čtvrtina příjmů z prodeje dřeva – zhruba stejně jako z vína (obr. 6). Všichni vědí o významu vinic na jižní Moravě, ale kdo dnes ví o tamních pařezinách? Sousední dolnorakouské panství Falkenstein ve stejné době z pařezení doslova žilo – mělo z něj polovinu svých příjmů.

Situace se změnila v raném novověku. Vlastník půdy pronajímal právo na výmladkové dřevo poddaným za pevnou částku z každé vesnice. Obvykle si však ponechával právo na výstavky. Od 18. století se rovnováha mezi výmladkovým a výstavkovým využitím lesa posouvala směrem k výstavkům. Řezivové dřevo bylo stále dražší, jako alternativní palivo se začalo používat uhlí a později ropa. S rozvojem moderního lesnictví (ovlivněného osvícenstvím) ztratilo pařezení na významu a během 20. století bylo opuštěno docela.

Biologický význam pařezin

Dnešní aktivně obhospodařované pařeziny ve východní Anglii mají dobu obmýtí mezi 18 a 26 lety. Les se skládá z desítek oddělení o velikosti kolem 1 akru (asi 0,4 ha). Každou zimu se smýtí právě ta oddělení, která dosáhnou maximálního stanoveného věku. Pařezina je dynamická mozaika různě starých „sukcesních stadií“, což je z ekologického pohledu klíčová vlastnost. V pařezině se vyskytuje několik velmi odlišných typů prostředí, díky čemuž v ní nalézají vhodná stanoviště organismy s různými nároky na světlo, živiny i mezidruhovou konkurenci. Výmladkové lesy s výstavky jsou v určitém smyslu obdobou savanové vegetace zmíněné v úvodu.

Přibližme si, jak se pařezina mění mezi dvěma smýceními. První sezonu je raným pasekovým stadiem s poměrně řídkou vegetací krátkověkých nitrofytů, sítin a trav (obr. 2). Poskytuje prostor pro světlomilné organismy, především hmyz. Smýcená plocha je důsledně oplocena na ochranu proti zvěři. Již v druhém roce se vegetace začíná zahušťovat, šíří se trávy typu třtiny, pařezové výmladky rostou a vytvářejí těžko prostupnou houštinu, což je ideální prostředí pro ptáky vázané na křoviny. Časem jsou výmladky vyšší a v podrostu vytvářejí zástin, který pasekové druhy nesnesou, takže uvolňují prostor lesním druhům. Těsně před smýcením je při zemi natolik šero, že zde přežívají jen nemnohé druhy rostlin, avšak je zde již dostatek odumřelé biomasy pro saprotrofní organismy (využívající rozklad biomasy), například houby.

Nastíněný obrázek je ovšem ideální. Téměř všechny bývalé pařeziny padly během 19. a 20. století za oběť převodům na vysoký les. To se dělo jednak vyjednocováním (z pařezového polykormonu se ponechal růst jen nejslibnější výmladek), jednak výsadbou plantáží často nepůvodních dřevin. Pařeziny se však díky „zakonzervování“ stavu zachovaly v některých rezervacích, kde se neuplatňoval moderní lesnický management. V dnešní době u nás neexistuje plně funkční pařezina. V rezervacích jsou porosty přestárlé a dřívější pařeziny připomínají jen vzdáleně. Podobně mizí bývalé bohatství světlomilných organismů. Lesy jsou homogenní a převažují druhově chudá společenstva jediné sukcesní fáze – vzrostlého lesa.

Důvody k udržování pařezin a dalších tradičně obhospodařovaných typů lesa jsou čtyři:

Na světlé lesy typu pařezin a pastevních lesů je vázána velká část biodiverzity nejrůznějších organismů. Dramatický úbytek, v některých případech na hranici vymizení v ČR, je dobře dokumentován a zdůvodněn u hmyzu (Vesmír 88, 390, 2009/6). U jiných skupin organismů podobnou situaci už alespoň tušíme.

Dobře vedené pařeziny jsou trvalým zdrojem palivového dřeva, které zřejmě opět bude široce žádaným typem biomasy. Potřeba tepelné energie by v lokálním měřítku mohla být dobře pokryta z místních pařezinových zdrojů, a to nejen z plantáží energetických dřevin.

Jde o část kulturního dědictví, nejméně od středověku zcela převažující systém hospodaření v lesích hustěji osídlených oblastí. Důvod proč aktivně chránit pozůstatky pařezin je stejný jako u ochrany kulturních památek.

Pařeziny a další historické formy hospodaření v lese přispívají k rozmanitosti krajinného pokryvu. Současný lesní management poskytuje jen jednu základní variantu, dnes rozšířenou o ekologičtější, přírodě blízké lesnictví.

Světlé lesy a ochrana přírody

Koncept lesa jako divočiny neovlivněné člověkem je historicky spojen s motivy ochrany přírody. Co jiného chránit než právě to, na čem neulpěla ruka člověka? Značný rozsah lidských zásahů do lesa během holocénu však vychází najevo čím dál zřetelněji. Ve světle změn společenstev osídlujících krajinu konce 20. a začátku 21. století je zřejmé, že i zdánlivě přírodní dubové a habrové háje jsou výsledkem tisíciletého pařezinového hospodaření. Pokud by mohly v holocénu fungovat výhradně přírodní procesy, je pravděpodobné, že rozhodující roli by alespoň ve vrcholných fázích holocénu měly i v nížinách konkurenčně silné dřeviny, zejména buk, který se rychle rozšířil z populací přeživších v několika útočištích poslední dobu ledovou.

Mnoho otázek je zatím nezodpovězených, v odpověď na jiné máme jen hypotézy. Důležitým vodítkem mohou být palynologická, paleoantrakologická či malakologická data (rozbor pylových zrn, uhlíků či ulit měkkýšů). Jejich interpretace však není jednoznačná. Příliš nepomáhají při určení textury lesa a bezlesí. Pařezení zatím neumíme palynologicky prokázat. Je proto docela možné, že pařeziny a pastevní lesy přímo navazují v různě širokém časovém překryvu na hypotetickou savanovou vegetaci raného holocénu. Pokud by alespoň primitivní lesní hospodaření zasahovalo až do mezolitu, bylo by dokonce možné „savanovou hypotézu“ klidně vynechat. Tisícileté udržování otevřených lesů v podobě pařezin by vysvětlovalo udržení světlomilných lesních organismů až do současnosti. V podmínkách pralesů by totiž nemusely přežít ani díky přirozeným mýtinám.

Tím se dostáváme k základním otázkám nakládání s lesy ve střední Evropě. Měli bychom umožnit, aby vedle sebe existovaly různé podoby lesa a vegetace se stromy vůbec. Alternativou k pěstovanému lesu je hospodaření, které omezuje hospodářské zásahy na nezbytné minimum, popřípadě je zcela vylučuje. Takový les je moderním zhmotněním romantické ideje vznešené, člověkem neovlivněné přírody.

Jako třetí koncept se jeví historické formy hospodaření, například pařeziny. Jsou nejstarším promyšleně fungujícím způsobem využívání lesa v Evropě. Z ekologického hlediska poskytují rozmanité prostředí, na kterém po tisíce let záviselo mnoho organismů, zejména světlomilných. Četné z nich jsou dnes na pokraji vyhynutí nejen v ČR. Potřebu obnovy pařezin a dalších historických forem lesa je třeba vzít vážně na vědomí. Budou vždy tvořit jen malou rozlohu lesů stejně jako pralesy, ale budou o to významnější alternativou k hlavnímu proudu.

Literatura

Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V.,

Weidenhoffer Z. (editoři): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II, SOM, Praha 2002

Hrbata Z., Procházka M.: Romantismus a romantismy, Karolinum, Praha 2006

Konvička M., Čížek L., Beneš J.: Ohrožený hmyz nížinných lesů, Sagittaria, Olomouc 2005

Magri D. a kol.: A new scenario for the Quarternary history of European beech populations: palaeobotanical evidence and genetic consequences, New Phytologist 171, 199–221, 2006

Mithen S.: After the Ice. A Global Human History 20,000–5,000 BC, Phoenix, London 2003

Rackham O.: Woodlands, HarperCollins, London 2006

Roček I., Fencl P.: Svědectví map – mapy lesa, ČZU-FL Praha, ÚHÚL, Brandýs n. L., Praha 2005 (viz rovněž Vesmír 87, 666, 2008/10)

Pokorný P., Sádlo J.: Neolit skončil, zapomeňte!, Vesmír 83, 398, 2004/7

Stibral K.: Proč je příroda krásná?, Dokořán, Praha 2005

Vera F. W. M.: Grazing Ecology and Forest History, CABI, Wallingford 2000

Slovníček

pařezina – lesnickou terminologií výmladkový les, nízký les, zast. jihomorav. Maiß, něm. Niederwald, angl. coppice, it. bosco ceduo, fr. taillis

pařezina s výstavky – lesnickou terminologií střední les, něm. Mittelwald, angl. coppice with standards, fr. taillis sous futaie

Neexistuje žádná aplikova návěda , ale pouze aplikace vědy jako takové

Vědce lze připodobnit k zaníceným cestovatelům nebo horolezcům, kteří pátrají po nových světech a vrcholech poháněni vnitřní potřebou objevovat. Mohou se pohybovat v neznámé krajině, kde jen svojí předtuchou a předvídavostí určují správný směr, mají, nebo taky nemají, potřebné přístroje a vybavení (kompasy a výškoměry, cepíny a lana) a mnohdy nevědí, zdali už dosáhli kýženého místa či vrcholu a jestli vůbec vyrazili do správného území pro naplnění svého cíle. Není zřejmé, jestli vůbec existuje nějaká blíže určená strategie, pomocí které by mnohdy stejně nevidoucí badatelé mohli zvolit přímou cestu k naplnění svého vědeckého záměru a to ještě v co nejkratším čase. Dokonce i matematická analýza potvrdila, že v množině všech myslitelných postupů žádná strategie nefunguje lépe než právě ta náhodná, entuziastická procházka [6]. K tomu aby badatel mohl určit lepší strategii, musí nejprve o zkoumaném problému něco vědět, musí ke svému poslání nejprve dorůst. Úspěšné strategie byly zhusta už objeveny a účinně aplikovány: Byly vždy založeny na stabilitě přírodních dějů, tj. neměnnosti krajiny a na účelnosti vědeckého bádání hledajícího pravidelnost přírodních vztahů a procesů, a na naší schopnosti jejich modelování pomocí nástrojů, které máme k dispozici. Vědec jen nesmí ztratit jak odvahu bádat, tak svoji představivost a své okouzlení přírodou, ať se jedná o klasika, který rozvíjí stávající názory či rebela, který nastoluje názory nové, často protichůdné. Právě jejich koexistence je zárukou pokroku. Obě byť protichůdné kategorie badatelů se nesmějí nechat odradit jen materiálními potřebami společnosti, která stále více lne k přepychu, od svého poslání odhalovat moudrost a krásu přírody. Věda se zdá demokratická, i když tam neplatí většinové hlasovací právo. Právě osobní názor zde musí být respektován, protože může sehrát rozhodující roli v rozvoji existujících ideálů, mravních postojů a zatím neobjevených teorií, který často stojí nad právem většiny [7]. Vědecké objevy nemůžeme předjímat, protože pak by to už nebyly objevy, a ani je nemůžeme dopředu naplánovat nebo dokonce nadiktovat tak, aby byly ihned prakticky použitelné. Můžeme jen věřit, že věda a lidstvo tyto znalosti ve svém vývoji jednou účelně upotřebí. Věda je svébytnou součástí kultury společnosti, je výdobytkem vzdělanosti a můžeme si připomenout, že již Louis Pasteur kdysi zdůraznil: „neexistuje žádná aplikovaná věda, ale pouze aplikace vědy jako takové.“

Z proslovu prof. Jaroslava Šestáka při udělování čestného doktorátu na Pardubické univerzitě.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lesnictví

O autorech

Radim Hédl

Péter Szabó

Doporučujeme

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

Jan Andreska  |  20. 11. 2017
Přítomnost orla mořské v naší krajině patří mezi největší úspěchy české ochrany přírody. Co přispělo k jeho návratu a ke vzniku stabilní populace?
Stejně, stejně, a přece jinak

Stejně, stejně, a přece jinak

Tomáš Grim  |  6. 11. 2017
Bádáme-li experimentálně, předpokládáme, že se tím dozvídáme něco o reálném světě – a ne pouze o tom, jakou metodu jsme použili. A pokud nás...
Na hrdinský příběh zapomeňte

Na hrdinský příběh zapomeňte

Ondřej Vrtiška  |  6. 11. 2017
Americký neurovědec Stuart Firestein studuje čich, ale v rozhovoru na to vůbec nepřišla řeč. Proč jsme si s ním tedy povídali? S chlapíkem, který...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné