Kde začínal a končil les?

Na prvních mapách českého území tvořil les výraznou hranici vůči zemím okolním, ale už byly zdůrazňovány i lesy ve vnitrozemí. ²⁾ Na rozdíl od dnešního uspořádání naší krajiny, kdy vidíme oddělení lesů od otevřených polí, byly v minulosti hranice mezi lesy, poli a pastvinami plynulé a v mnoha případech pohyblivé. Pro obyvatele vesnic i měst tenkrát asi bývalo obtížné odpovědět na otázku, kde les začíná a kde končí. ³⁾ Byly plochy porostlé stromy a keři už lesem, nebo částí otevřených polí? Mohl být oddělen les od pole, když orba a lesní využívání následovaly pravidelně po sobě? Teprve během 18. století vznikal nejprve tereziánský, a potom josefský katastr, díky nimž bylo v poslední čtvrtině století ujasněno rozdělení veškeré půdy.

Nejstarší mapy lesa

Pokud se zabýváme zobrazováním menších územních částí porostlých lesy, musíme začít někdy v 16. až 17. století. Důvodem pro zhotovování map v této době bylo většinou zakreslení majetku (majetková evidence) nebo šlo o mapy hraniční (obrázek 1 a obrázek 3), mapy sporných území, přílohy k soudním spisům, mapy neoprávněných těžeb, mapy určující či navrhující prodej ad.

Obecně lze říci, že lesnické mapy, které skutečně sloužily lesníkům při hospodaření v lese, začaly vznikat až v druhé polovině 19. století. Také v lesnickém pojetí prošly dlouhým vývojem – zejména se měnila lesnická problematika zobrazovaná na mapě. Jen vývoj věkového složení (věkové třídy a stupně) byl dlouhý, než se ustálil na dnešní podobě porostních map. Měnily se i způsoby grafického vyjádření dřevinné skladby a řady jiných lesnicky důležitých informací o lese (obrázek 5). Obvykle také nebyla zobrazována dřevinná skladba s výjimkou zmínek o hraničních stromech, například: Hruška, na níž se mezní lizování nespatřuje, ⁴⁾ nebo brziza [bříza], wosika pod zahrádkou, dwa duby v gedlinie [jedlině] ⁵⁾ (obrázek 1 a obrázek 3).

Existují mapy lesů jako úřední dokumenty, např. mapka ke zprávě lesních úředníků o stavu lesů Kladska z 16. ledna 1615, která byla připravena pro císařskou kancelář. Majetkové mapy nebo mapy vyznačující hranice územních celků doznaly velkého rozkvětu v 17. století. Například Krkonoše mapoval na konci 16. století trutnovský kronikář Simon Hüttl, po něm Samuel Globicz (r. 1668). Na jeho mapě je lesnicky zajímavé zakreslení značného počtu vodních nádrží (klauz) pro plavení dříví, a to i na malých potůčcích. ⁶⁾

Měrné jednotky a terén

Velmi složitá byla otázka používání měrných jednotek, jak délkových a plošných, tak objemových. Zejména jednotky objemu jde někdy velmi těžce převést na míry metrické, protože se velmi liší nejen v různé době a podle různých oblastí (míry české, moravské, hornorakouské, dolnorakouské ad.), ale často i podle dalších okolností.

⁷⁾ Teprve zemský měřič Jan Šimon Podolský (1561–1617) sepsal u nás používané míry (Knížka o měrách zemských a vysvětlení, od kterého času míry a měření zemské v království Českém svůj původ mají), ale až jeho následníkovi Samuelu Globiczovi z Bučiny (1618–1693) se podařilo tento spis vydat.

Výškopis (reliéf, terén) se až do poloviny 18. století na mapách zobrazoval jen někdy a to stylizovanou kresbou vyvýšenin, nazývanou v dějinách kartografie kopečková (pahorková) metoda. Na lesnických mapách 17. a 18. století je kopečková metoda používána často a mnoha měřiči (obrázek 6). Takové grafické vyjádření pouze informovalo uživatele mapy o charakteru zobrazené krajiny. V druhé polovině 18. století již terén symbolicky znázorňovaly šrafy a pro zvýšení plastičnosti stínování (tónování). Teprve po roce 1799 zavedl Johann Georg Lehmann přesnější šrafování podle zásady „čím příkřejší, tím tmavší“. Vrstevnice se objevily na mapách daleko později.

Uspořádání starých lesnických map bylo také někdy velmi originální. Například na jednom listu mohlo být zobrazeno několik samostatných částí lesa, z nichž každá byla jinak orientována vzhledem k světovým stranám (obrázek 4). Sever byl na každém zobrazovaném celku vyznačen, ale zobrazovaná území byla pootočena tak, aby se jich na jeden mapový list vešlo co nejvíce. Označování orientace map, tzv. severky, byly často velmi nápadité, krásně graficky vypracované a zasloužily by si samostatný článek.

Mapy jako umělecká díla

Součástí kartografického díla byla až do 19. století výzdoba, především v podobě kartuší a parerg. ⁸⁾ Ilustrované doplňky v rozích a na okrajích mapových listů se začaly objevovat od 17. století a ještě v 19. století byly poměrně časté.

Zobrazování postav, popřípadě skupin lidí při nějaké činnosti byl běžný doplněk panoramatických map (obrázek 7). Velmi často vídáme na mapách znázornění měřických pomůcek – buzoly, měřického stolu, nivelační latě aj. (obrázek 2).

Lesnické mapy se velmi dlouho kreslily jen v originálu, nebo nanejvýš s jednou či více kopiemi jako mapy rukopisné a je zajímavé sledovat odlišnost jednotlivých kopií. Teprve v 19. století, zejména v jeho druhé polovině, nastupují tištěné mapy a velmi rychle mizí zdobnost, zvyšuje se přesnost, technická jednoduchost, účelnost. Přesto se i na některých tištěných mapách objevují veduty. ⁹⁾

Staré lesnické mapy jsou krásná a zajímavá grafická díla dokumentující dobu i českou krajinu. Dosvědčují vysokou kulturu a úroveň českých zeměměřičů. Lesníci, jako správci velkých majetků, potřebovali nutně k vykonávání své profese mapy, a ty se postupně vyvíjely až po současné velmi praktické pracovní pomůcky.