K rozcestí evropského lesnictví a lesního hospodářství

Příčiny a alternativy

„V každém případě stojí náš obor na rozcestí,“ napsal spectabilis Fakulty lesnické a dřevařské ČZU – nedávno ještě Fakulty lesnické a environmentální. Slova o rozcestí jsou závažná i proto, že platí pro celou lesnicky pokročilou Evropu – specifická krize se v ní rozvíjí už několik desetiletí, a nejde tudíž o jev vyvolaný jen globální hospodářskou krizí. Podle představitelů evropského lesnictví, kteří vystoupili v letech 2007 a 2008 s podněty k zásadní diskusi o tom, kam kráčí lesnictví a lesní hospodářství,¹⁾ je nezbytné rozhodnout o nové historické etapě vývoje lesního sektoru.

V. Podrázský v závěrech své stati uvádí, že „je nutno obhájit právo na život lesnictví v postupně se měnících požadavcích ostatních sektorů“, a naznačuje směry, kudy z aktuálního rozcestí: „Lze obhájit racionální využívání přírodních obnovitelných zdrojů, jsou-li plněny všechny ostatní funkce lesa v krajině a využívány nejnovější technologie i biotechnologie.“ Když to nedokážeme, hrozí redukce lesnictví „na obor plnící dodávky dřeva návazným odvětvím a pod přísným celospolečenským dohledem“. Zvláště v tuzemsku nás od toho podle V. Podrázského „dělí jen krůček“.

Máme za to, že obhajobu lesnictví musíme pojmout šíře a v souvislosti s analýzou dopadů globalizace a současného vývoje společnosti. Takové pojetí už léta kvasilo v lesnické Evropě a bylo v posledních letech zdůrazněno představiteli Mezinárodní unie lesnických výzkumných ústavů (IUFRO) jako „zlaté dědictví evropského lesnictví“. Lesnictví a lesní hospodářství se u nás – tak jako v Evropě vůbec – po celé generace vyvíjelo k racionálnímu využívání lesních obnovitelných zdrojů pro společnost významné suroviny – dřeva. Lesní zákonodárství dokonce ukládá už víc než 150 let jistá omezení v nakládání s lesními majetky, a to „k plnění ostatních funkcí lesa“. Byly doby, kdy společnost tyto postupy vysoce oceňovala jak pro trvalou udržitelnost produkce dřeva jako nejžádanějšího tržního statku z lesů, tak pro vznik pozitivních, lesním hospodářstvím garantovaných, samovolných „ostatních funkcí lesa“ (beznákladových externalit environmentálního a sociálního charakteru). Dosavadní vývoj lesnictví totiž zajistil pro společnost:

• trvalou, vyrovnanou a nepřetržitou produkci dřevní suroviny, a tím i přiměřených výnosů z lesních majetků i v tržním prostředí,
• trvalou existenci lesů v kulturní krajině,
• vhodné podmínky pro vznik samovolných pozitivních účinků lesů pro společnost, tedy kladných externalit.

Shrnul to náš lesní zákon 289/1995 Sb., § 1, a proklamativně nazval lesy „národním bohatstvím, jež je současně i nenahraditelnou složkou životního prostředí“.

Přesto se v lesnické Evropě před koncem prvního decennia 21. století objevily velice vážné hlasy vědců upozorňující na specifickou krizi lesního sektoru. Nabádají zamyslit se nad tím, jak sektor rozpačitě přešlapuje na historickém rozcestí. Po překonání bídy druhé světové války totiž nastal čas rozvoje životně důležitých environmentálních a sociálních zájmů společnosti na lesích. Samovolné externality kladného působení lesů na kulturní krajinu a společnost – až dosud většinově chápané jako „mimoprodukční funkce lesa“ – přestávaly od 50. let minulého století dostačovat veřejnému zájmu. Budiž zdůrazněno, že tyto „funkce“ lesních ekosystémů mají v jednotlivých regionech pro konkrétní společenské potřeby a zájmy nahodilou povahu.

Vedoucí představitelé IUFRO se znepokojením konstatovali ústup lesnictví a lesního sektoru do pozadí v národním hospodářství i společenském vnímání. Jeden důvod odsunu na okraj spočívá v globalizaci obchodu se dřevem a v konkurenci z rychle produkujících plantáží dřevin zejména v tropech, kam se může stěhovat i zpracovatelský průmysl. Evropské lesní majetky, které mají možnost uplatnit tržně pouze dřevní produkci, ztrácejí předpoklady ekonomické stability (tuzemské navíc musí strpět újmu hospodaření v lesích podle přání konzervační ochrany přírody). Další pozoruhodná rizika plynou ze dvou nových, navzájem protikladných ideologií o nakládání s lesy. Obě se střetávají s klasickým – a ke kulturní krajině ohleduplným – zacházením s lesy jako s obnovitelným přírodním zdrojem.

Dnes předkládá lesnická Evropa k diskusi závažné téma: Zmnožení hospodářských cílů lesního hospodářství a zakotvení víceúčelového nakládání s lesy jakožto zásady nové historické etapy vývoje lesnictví. Proti tomuto trendu, jenž v lesnické Evropě začal být propracováván a prošel stadii tvorby koncepcí, politiky i legislativy už před desetiletími, působí a zvláště u nás se prosazují dvě protikladné ideologie – ekonomismus a environmentalismus. Krajní větve obou se šíří z USA od osmdesátých let minulého století.

Lesnictví a lesní hospodářství mezi ideologiemi

Jako hlavní motiv ekonomismu se podle politologů „nezadržitelně prosazuje dynamika maximalizace zisku“. Ve svých krajních větvích opouští všechny další ohledy a představuje velice jednostranné myšlení. Lesy konkrétních vlastníků jsou již z hloubi 19. století chápány jako specifický druh majetku – v kulturní krajině s nimi souvisí důležitý veřejný zájem environmentálního a sociálního charakteru. Neoliberálnímu ekonomismu jsou veřejné zájmy nepříjemné, protože vyžadují jistou míru státních regulací, které omezují jednoúčelové nakládání s lesy a bezbřehost zisků z lesních majetků. Za pozornost stojí úvaha, že „dynamika maximalizace zisku, kterou dříve držel na uzdě výjimečný stav soupeření systémů bipolárního světa, se nyní nezadržitelně prosazuje a obrací proti kapitalismu samotnému tím, že ve svých důsledcích ohrožuje jeho další existenci“.²⁾

S vývojem civilizace narůstají veřejné zájmy v nakládání s lesy a lesnictví hrozí odsouvání do pozadí společenských zájmů (marginalizace), když zůstává jen u tržní produkce hmotných statků – dřeva jako obnovitelné suroviny. Potřeby společnosti požadují zajišťovat dosud nahodilé a samovolné kladné externality, což vyžaduje vklady specifické práce i kapitálu do lesů. Otevírá se tak další druh lesnických činností – lesnické služby environmentálního a sociálního charakteru v péči o veřejně prospěšné funkce lesa. Samovolné a beznákladové, avšak nahodilé kladné externality střídají řízené mimoprodukční funkce lesa.

Jestliže se jednostranný ekonomismus v lesnictví odmítá zabývat veřejnými zájmy environmentální a sociální povahy a přijmout je jako další hospodářskou činnost vedle produkce dřeva, otevírá tím rizika nejen pro společenské a hospodářské postavení lesního sektoru. Může docházet ke střetům s životním prostředím kulturní krajiny i k omezování této jednostranné hospodářské činnosti. Ekonomismus v lesnictví může být bohužel porovnáván s druhou jednostrannou ideologií – environmentalismem.

Ideologie environmentalismu, motivována dlouhodobým a nesporným civilizačním narušováním přírody, vytáhla na sklonku dvacátého století do boje za nápravu pod prapory životního prostředí. To by ještě nemusely být třecí plochy se soudobým evropským lesnictvím, které do svých zásad včlenilo lesnické služby pro životní prostředí ještě dříve, než vznikl environmentalismus jako ideologie. Háček je však v tom, že radikálnější větve environmentalismu, motivovány ekologickou filosofií, vidí pod pojmem „životní prostředí“ i v kulturní obytné krajině jen prostředí přírodních organismů. Přišly třeba v podobě hlubinné ekologie k názoru, že „vše, co příroda činí, vždy jen dobře činí“, takže „ponechejme přírodu přírodě“. To je ovšem hypotéza, která užívá pojmosloví lidské etiky pro přírodu a bez důkazů popírá zkušenosti generací s přírodními živly, zpochybňuje soudobá paradigmata lesnictví péče o životní prostředí lidské společnosti jako starobylou veteš archaického antropocentrického myšlení. Také odmítá existující dysfunkce lesa, jednoznačně prokázané vědou i praxí. Charakteristické jsou střety tam, kde jde o úmysl chránit a velkoplošně uvolnit přírodní procesy v kulturních lesních ekosystémech především horských poloh. Přitom tato ideologie předem neuvažuje či přímo popírá možná rizika přírodních procesů jako přírodních živlů pro okolní kulturní krajinu, tedy pro životní prostředí v komplexním pojetí.

V aplikacích ekonomistických i environmentalistických názorů na lesní sektor se uplatňují některé znepokojující rysy myšlení postmoderní éry – zvláště výrazně se tento neduh projevuje v environmentálně politické sféře. Za citaci stojí, co filosofové a politologové shledali na svých společenských vědách jako postmoderně charakteristické. Byla konstatována „typická rezignace na:

• jasné vymezení metodologických a především metodických pravidel,
• stanovení sémanticky vyhraněného vědeckého pojmosloví,
• důkladnou heuristickou přípravu prostřednictvím práce s prameny a relevantní literaturou,
• seriózní ověřování historických faktů a výsledků terénních výzkumů.“

Jako nejtypičtější však byla shledána „velmi nízká míra opatrnosti a odpovědnosti při interpretaci zjištěných dat. Běžné metody vědecké práce jsou často nahrazovány postřehy, dojmy, pocity, subjektivně vykonstruovanými vizemi a modely“.

Jako staří vědečtí pracovníci býváme dnes často zděšeni týmiž příznaky v oblasti aplikací přírodních věd. Je patrné opomíjení celých knihoven vědeckých prací, místo ve vědění je častá víra ve vlastní vize, znalosti nahrazují dojmy posbírané z internetu, dochází ke zcela jednostrannému účelovému využití literatury s politickou motivací pro uplatnění vizí.

Otázka směru dalšího vývoje

S trochou básnické licence lze říci, že se dnešní lesnictví nachází mezi dvěma mlýnskými kameny, jež jsou představovány ideologiemi ekonomismu a environmentalismu. Jde o stanovení nových principiálních zásad (paradigmat) pro nakládání s lesy. Problém vyjádřil Světový lesnický kongres ve výstižné větě: „Hlavním tématem jsou aktuální a vbrzku očekávatelné změny paradigmat na styčných plochách les, společnost a prostředí.“³⁾

Lesnická Evropa – především na západ od nás – v těchto intencích uvažovala a v jisté míře v nich i konala celou druhou polovinu dvacátého století. Přesto představitelé IUFRO vybídli v letech 2007 a 2008 znovu k úvaze: Lesnímu sektoru, jenž ve své politice neodpovídá přelomové době a setrvává s jednosložkovou strukturou hospodářské činnosti jen v produkci dřeva, hrozí samospád do specifické krize „z přelomového období“, pokud nezačne znovu pracovat v duchu již existujícího „zlatého evropského dědictví“. Ve shrnutí jde o zajištění hospodářských cílů lesního hospodářství a uspokojování environmentálních a sociálních požadavků společnosti jako další hospodářské složky lesního sektoru – to je lesnických služeb environmentálního a sociálního charakteru.

Lesní politika je u nás, kde jsme za totality nepoznali evropské ideje lesnictví ani jejich praktické uplatnění v lesnických službách, už léta pod silnými tlaky ekonomismu a rychle narůstajícími tlaky environmentalismu. Domníváme se, že to je základní problém lesnictví a lesního hospodářství.⁴⁾ Může se zdát podivné, jak právě tyto lesopolitické záležitosti byly léta pro politickou reprezentaci naší země zcela v pozadí.