Slavný všude, jen ne u nás
„Nikdy si nepsal deník a jeho dopisy vrhají na jeho vnitřní život jen málo světla. Jakožto kněz musel být obzvláště obezřelý při vyjádření svých filosofických názorů. Věren řeholním slibům, vyhýbal se všem stykům se ženami; a jeho povaha byla natolik uzavřená, že nacházel málo radosti z blízkosti řeholních nebo kněžských spolubratří.“
Hugo Iltis, 1924 [1]
Nepřímo můžeme usoudit na jeho povahu. Introvert, přemýšlivý, v mládí často nemocný, zvyklý být sám. Na titulní stranu učebnice meteorologie Augusta Kunzeka z roku 1850 poznamená: „Kdo nedovede být sám, není ani usmířen sám se sebou.“ Extrémně houževnatý, či chcete-li, paličatý. Navenek extrovertní, oblíbený všemi. Během učitelských let milován studenty, oblíben kolegy. Uvnitř samotář. Celkem použil v experimentech na dvacet osm tisíc rostlinek hrachu a pravděpodobně nikdy nebyl nikomu schopen vysvětlit, co s nimi dělá a proč.
Na jeho pohřbu bylo krom významných osobností také velké množství obyčejných lidí, kteří jej znali osobně, a on znal osobně je. Mnohým z nich pomohl.
Správní lidé ve správnou chvíli
Rodokmen Johannových předků se jmény Mendel či Mendele je znám od začátku 17. století. Samotné jméno Mendel je snad odvozeno od Mann, Männchen či od slovesa menden, radovat se. Výslovnost vedla A. Schindlera k úvaze, že rod snad pocházel z jižního Německa, ze Švábska. Genetická analýza, provedená v roce 2021, bez většího překvapení potvrdila středoevropský původ (viz s. 364). Johann se narodil v Hynčicích, blízce sousedících s obcí Dolní Vražné poblíž Oder.
Nejstarší známý člen rodu Konstantin Mendele umírá před rokem 1613. Pak pokračuje linie dál, až se 10. dubna 1789 narodí Anton Mendel, otec Johanna, který se 6. října 1818 žení s Rosine Schwirtlich. V církevní matrice ve Vražném a v křestním listě je jako datum narození Johanna Mendela uveden 20. červenec 1822, Mendelovi příbuzní však uvádějí 22. červenec. Johann měl o dva roky starší sestru Veroniku (nar. 1820) a o sedm let mladší sestru Theresii (nar. 1829). Další dvě děti zemřely krátce po narození.
Vzhledem k tomu, že Johann byl jediný syn, zdálo se jisté, že po otci převezme statek. Zde ovšem přicházejí první dva dobří andělé Mendelova života. Místní farář Johann Schreiber a učitel Thomas Makitta přemluví rodiče, aby dali Johanna studovat. V rodině snad již touha po vzdělání byla. Rosinin strýc Anton Schwirtlich působil v letech 1780–1788 jako soukromý učitel v Hynčicích (Heinzendorfu). Kdyby nebylo Schreibera a Makitty, trajektorie Johannova života by se zřejmě odvíjela dramaticky odlišně. Statek bude nakonec spravovat Alois Sturm, za kterého se provdala Veronika. Následuje piaristická škola v Lipníku (1833–1834) a gymnázium v Opavě (1834–1840). Rodiče ovšem mohou Johannovi finančně přispívat jen velmi skromně a Johann si již zde přivydělává doučováním, rodiče posílají „chleba a máslo“, jak čteme. V neblahém roce 1838 se musí Johann vrátit kvůli nemoci na čas domů. V témže roce má jeho otec vážnou nehodu v lese, kmen mu rozdrtil hrudník, a statek předává Sturmovým. V roce 1840 se Johann zapisuje na Filosofický ústav v Olomouci, kde s přestávkami bude studovat tři roky. Aby mohl studovat, sestra Theresie se zříká části svého věna.
Zde se Johann opět musí kvůli nemoci vracet na delší období domů, doučuje, snaží se protlouct, studuje hodně a rád, krom finančních problémů se musí ještě naučit česky. Tato častá a dlouhá období stonání snad ještě více prohloubí jeho introvertnost. Bude zvyklý problémy promýšlet samostatně a v samotě. Zde se plně projeví vlastnost, která jej bude provázet celým životem: Johann bude citlivý, labilní, trémista, slabých nervů. V Olomouci přichází třetí dobrý anděl: profesor Friedrich Franz, učitel fyziky, který se do Olomouce dostal z Brna a je dotázán starobrněnským opatem Nappem, zdali by v Olomouci nebyli vhodní kandidáti pro vstup do kláštera. Franz v této věci píše neznámému adresátu:
„Vážený kolego a velmi drahý příteli, v návaznosti na Váš dopis jsem dal vědět mým žákům o rozhodnutí Velmi váženého Opata přijmout vhodné kandidáty do Vašeho kláštera. Do nynějška mi na mysl přicházejí dvě jména, avšak doporučit mohu jen jednoho. Je to Johann Mendel, narozen v Hynčicích ve Slezsku. Během dvouletého kursu filosofie měl bez výjimky vynikající výsledky a je pevného charakteru. V mém předmětu je téměř nejlepší ze studentů. Má určité znalosti českého jazyka, avšak ne dostatečné, chce se ovšem oddat studiu češtiny během let teologického studia…“ [1]
Johann tak dostává nabídku, která se neodmítá, novicem se stává 9. října 1843 – od tohoto dne až do smrti se již bude výhradně podepisovat řeholním jménem Gregor. Vstup do kláštera znamená doživotní konec existenčních starostí a ve vlastním životopise, který o sobě píše ve třetí osobě, uvádí, že „jeho poměry rozhodly o jeho volbě“. V Brně se setkává se čtvrtým dobrým andělem, kterým je opat Cyrill Franz Napp. Dnes bychom řekli, že Napp byl renesanční člověk, orientalista, profesor Starého zákona, pod jeho vedením se klášter finančně významně pozvedl. Napp bude vždy v Mendela věřit, vždy jej bude podporovat a vždy bude mít jeho důvěru. Na dnes ikonické fotografii starobrněnských mnichů (obr. 2) má otec Gregor pravou ruku položenu na opěradlu Nappovy židle, gesto snad prozrazující důvěrnost mezi žákem a učitelem.
Toto je první poučení z Mendelova životopisu: správní lidé ve správnou chvíli. Kdyby nebylo Schreibera, Makitty, Franze a Nappa, cesty života Johanna Mendela by byly odlišné. Vzkaz pro všechny učitele: rozpoznání talentu a nasměrování nadaného studenta mohou být klíčové, i když se sami učitelé již úspěchů svých žáků nedožijí a i když se jedná o malou vesničku ztracenou ve Slezsku.
Šťastné neúspěchy
Po vysvěcení na kněze 6. srpna 1847 se otec Gregor dostává na své první působiště – do nemocnice U svaté Anny v Brně na Pekařské ulici. Mise končí katastrofou. Otec Mendel nesnáší pohled na krev ani zápach nemocných. „Mendel při pohledu na nemocné a trpící bývá postižen nepřekonatelnou bázní, která přechází až na okraj nebezpečného onemocnění,“ píše opat Napp [2]. Napp posílá Mendela do Znojma, aby zde na gymnáziu učil němčinu, řečtinu, latinu a matematiku s úvazkem dvacet hodin týdně. Mendel zde najde sám sebe, je milován studenty pro laskavost, erudici, bystrost i vtip. Když v roce 1849 navštíví Znojmo korpulentní brněnský biskup hrabě Schaffgotsch, Mendel komentuje návštěvu šlehem „biskup na sobě nese více tuku než porozumění“; poznámka se biskupovi donese a otec Gregor se navždy zapíše u hierarchie.
Mendel má ovšem ve Znojmě velikou nevýhodu: je suplent, nemá pro výuku na gymnáziu zkoušky. Po dohodě ředitelství se starobrněnským opatstvím je otec Gregor v roce 1850 poslán do Vídně, aby příslušnou zkoušku složil. Na vypracování první písemné části z fyziky u barona von Baumgartnera a z přírodních věd u prof. Knera má šest až osm týdnů, následuje druhá část, kdy adept musí na dané téma již z hlavy a bez pomoci knih vypracovat text, a konečně následuje ústní zkouška. Zejména druhá část zkoušky je katastrofa, ústní část rovněž. V celkovém hodnocení ovšem examinátoři odhadli Mendelovu bystrost. Co chybí, je systematické studium, nikoli talent. Mendel je samouk, možná četl učebnic málo, možná nečetl ty správné.
„Odpovědi kandidáta jen potvrdily názor, který měli examinátoři z jeho psaných odpovědí. Ačkoli studoval pilně, chybí mu vhled a jeho znalosti jsou bez požadované jasnosti, takže examinátoři jej hodnotí jako nezpůsobilého vyučovat fyziku v nižším gymnáziu. Avšak vzhledem k tomu, že kandidát má nezpochybnitelnou dobrou vůli, cítíme se oprávněni předpokládat, že pokud bude dobře veden, bude dalšími studiemi schopen dosáhnout na hodnost gymnaziálního profesora a může se představit k reexaminaci po době ne menší než jeden rok.“ [1]
Z životopisů víme, že neúspěch ponese otec Gregor velmi těžce, opět se projevuje jeho povaha. Pocit zklamání studentů, kolegů, spolubratří, opata, všech, kteří v něj věřili.
Do Znojma se Mendel již nevrátil a od 7. dubna do 8. června 1851 učí přírodopis na Technickém učilišti v Brně za nemocného prof. Helceleta. Přímým důsledkem neúspěchu bylo rozhodnutí opata Nappa, aby se Mendel vrátil do Vídně na univerzitu a dostudoval si potřebné. Před Gregorem se náhle otevírají závratné možnosti: může studovat na univerzitě a v nadšení si zapisuje širokou škálu předmětů: fyziku, matematiku, chemii, zoologii, paleontologii, botaniku, fyziologii rostlin, anatomii. Mimo jiné se zde Mendel seznámí s kombinatorikou, oblastí matematiky, která mu pomůže uspořádat pokusy s hrachem.
Kdyby Mendel obstál v nemocnici, kdyby složil zkoušku úspěšně, byl by jistě dobrým brněnským knězem či dobrým gymnaziálním učitelem, a to není málo. Jeho jméno by ovšem dnes bylo známo jen nemnoha archivářům. Blesky životních neúspěchů ozařují cestu.
Dodejme, že 5. května 1856 se Mendel podruhé snaží složit učitelské zkoušky, opět neúspěšně. Zakladatel genetiky tak bude mít doživotní punc neúspěšného studenta, nemotory, který nedosáhl ani na základní schod vědecké kariéry.
Pokusy s rostlinnými hybridy
Pro biologa nyní přichází nejzajímavější část Mendelova života. Za mých časů byly na gymnáziích rezervovány na Mendelovy pokusy dvě vyučovací hodiny, pozoruhodné, ale nijak pronikavé. Student se musel naučit řadu cizích termínů; co jsou to parentální, první filiální a druhá filiální generace, co je to fenotyp a co genotyp. Obrázkem doprovázené pokusy týkající se monohybridismu s dominancí a dihybridismu s dominancí nejsou nijak obtížné k pochopení, matematika je triviální. Pro studenta zajímavé, ale bez náznaku, proč by objevitel něčeho takového měl být zván otcem moderní biologie. Proč je Mendel skutečně geniální zakladatel moderní genetiky, dokládám pěti body, možná jich laskavý čtenář v Mendelově životopise nalezne víc.
1. Mendel spojil botaniku a matematiku. Proto taky jeho práce nebude dalších třicet pět let pochopena. Zdeněk Neubauer (viz s. 388) k tomu poznamenal: „Dnes již není třeba být geniální, stačí jen dělat genetiku.“ To nikdo nikdy před Mendelem neudělal.
2. Zatímco se Mendelovi předchůdci snažili zkoumat velký počet znaků u jednoho páru a zjišťovali, jak se v potomstvu mísí, Mendel naopak sledoval málo znaků na mnoha potomcích. Všichni Mendelovi předchůdci se spokojili s epizodickými pozorováními bez jakékoli statistiky. Charles Darwin ve svém rozletu zkoumal mnoho druhů, Gregor Mendel se soustředil na jeden. Darwin zkoumal nestálost v čase, Mendel stálost. Zajímavý je i vztah mezi oběma solitéry: Mendel znal a četl Darwina. Na 33 místech díla O původu druhů jsou Mendelovy poznámky, a když píše Darwin: „Poněvadž každá jednotka nebo skupiny podobných jednotek ze sebe vydávají gemule do celého těla a všechny jsou obsaženy uvnitř nejmenšího vajíčka nebo semene nebo pylového zrna, jejich počet a malost musí být něco nepochopitelného,“ píše si k tomu Mendel na okraj stránky až sarkasticky: „oddat se dojmu bez úvahy“ [3]. V Darwinově pozůstalosti se našly i Mendelovy Versuche, ovšem nerozřezané. Darwin navíc neuměl německy. Mendelovu práci tedy měl, ale téměř jistě ji nečetl.
Mendel si navíc díky své genialitě či spíše dokonalé znalosti hrachu vybral sedm znaků, u nichž existuje kompletní dominance – nula, nebo jednička. U člověka je tímto znakem např. dědičnost pohlaví. Velmi často se ale v přírodě objevuje neúplná dominance, kdy potomek je více či méně průměrem obou rodičů. Těch sedm znaků je barva květů, pozice květů, barva semen, tvar semen, tvar lusků, barva lusků, výška stonku. Dnešních studentů se ptám, proč byly dva nejoblíbenější Mendelovy znaky tvar semen a barva semen. Odpověď je jednoduchá: z oněch sedmi znaků jsou to jediné, které vidíte již v roce experimentu. Se všemi ostatními znaky si musíte počkat na jaro.
3. Mendel experimenty protáhl až do F2 a někdy až do F7. Normální vědec by se spokojil s objevem, že hrách s fialovými květy a hrách s bílými květy může vytvořit pouze fialového potomka. Mendela však napadlo, že pokus nechá pokračovat ještě jednu generaci a tohoto fialového potomka tzv. samospráší. Samotný fakt, že potomek se podobá jednomu z rodičů zcela a druhému vůbec, stojí za publikaci. Ovšem fakt, že dva fialoví rodiče mohou mít bílého potomka, byl v té době na hranici ezoteriky.
4. Mendel dokázal, že znaky, které se dědí, jsou oddělené, diskrétní částice, které přijímáme od rodičů a nezměněné předáváme dětem. Jsme jejich převozníci časem. Darwinismus pracuje s mutacemi (vše se v čase mění), Mendel se stálostí.
5. Mnohokrát se vědci pokoušeli zopakovat Mendelovu práci a došli k závěru, že muselo jít o určitý druh podvodu. Mendel, zdá se mi, nepodváděl: při jeho až chorobné úzkostlivosti je to nepředstavitelné. Snad jeho zahradník. To by ale byl další doklad Mendelovy geniality. Pokud by tomu tak bylo, Mendel již musel vědět, co by mu mělo vyjít. Měl v ruce matematický model, který umožnil předpovědi. Toto Mendel i provedl.
Přednášku Versuche über Pflanzen-Hybriden (Pokusy s rostlinnými hybridy) pronese otec Gregor dvakrát, 8. února a 8. března 1865, o rok později vyjde práce tiskem. Nikdo ji nepochopí a bude znovuobjevena až v roce 1900, šestnáct let po jeho smrti.
Mendel bude dál experimentovat s řadou dalších druhů – s hledíkem, hvozdíkem, kukuřicí, nocenkou a mnoha dalšími.
V této etapě života měl Mendel jednou štěstí a dvakrát smůlu. Štěstí v tom, že si vybral hrách. Smůlu v tom, že se na přání mnichovského profesora Nägeliho zabýval jestřábníky. Dnes víme, že hybridy jestřábníku mohou být sexuální, apomiktické i sterilní; častá je u nich variabilita ve stupni ploidie. Vznikají u nich i polyhaploidi (s polovičním počtem chromozomů vzhledem k mateřské rostlině). Fakt, že se jestřábníky mohou rozmnožovat bez oplození, byl ovšem objeven až třicet let po Mendelových experimentech s nimi. Zde to bylo poprvé, kdy se Mendelova houževnatost či snad tvrdohlavost obrátila proti němu. Pokusy bude znovu a znovu opakovat až do roku 1871, marně.
Z pohledu vědecké kariéry ovšem přišla ještě mnohem horší věc než volba jestřábníků: 30. března 1868 je otec Gregor Mendel zvolen opatem.
Opatem
Zvolení byla jistě velká čest, starobrněnský klášter byl jedním z nejslavnějších a nejbohatších v zemi. Pro často nemocného, velmi chudého chlapce z vesničky ve Slezsku, kvůli poměrům těžce zápasícího se střední školou, suplujícího učitele dvakrát neúspěšného u zkoušek, musela být volba opatem satisfakcí a závratnou kariérou.
Tagesbote aus Mähren und Schleisen 1. dubna 1868 píše: „Obyvatelstvo přivítalo volbu s nerozdělenou radostí. Jsme informováni od mnoha občanů Starého Brna, že jsou zasílána blahopřání a připravovány oslavné projevy. Bez jakýchkoli pochybností se v těchto časech naplnilo latinské úsloví ‚vox populi, vox Dei‘.“ [1]
Po zvolení opatem přišla smutná chvíle loučení se studenty a ukončení učitelské kariéry. Na Mendelovo přání pozval ředitel školy tři nejchudší žáky do ředitelny a rozdělil jim rovným dílem poslední Mendelův učitelský plat. Osmdesát vděčných studentů se složilo a zakoupilo novému opatovi na památku dva stříbrné svícny. Bývalí studenti měli vždy dveře do kláštera otevřené, a pokud se s nimi opat později setkal v záležitostech města Brna, vždy je znal jménem a hlásil se k nim.
Mendel zdědil po Nappovi obrovské dědictví kulturní a politické agendy. Mnohé spolky jej žádaly o přízeň. Klášter na Starém Brně měl také vyhlášenou kuchyni, takže i běžní mniši tíhli k vylepšení postavy. Pro Mendela s jeho dědičnými sklony byla nadváha stálým problémem. Vstával ve čtyři hodiny ráno, snažil se pít méně tekutin; vše marné. Výpravy do okolí Brna za jestřábníky byly stále méně možné. Nejen kvůli nedostatku času, nýbrž i kvůli otylosti.
Theresii nikdy nezapomněl, že se kdysi zřekla části svého věna, a k jejím dětem se choval jako druhý otec. Všem třem synům zaplatil studia v Brně. Nejstarší Johann byl několik let asistentem na Brněnské technické škole, avšak zemřel mlád. Další dva bratři, Alois a Ferdinand, se stali lékaři. Během brněnských studií byli ubytovaní na Klosterplatzu naproti klášteru.
Poslední léta
Dalším neblahým dnem se stal 7. květen 1874, kdy byl přijat zákon stanovující:
1. Aby bylo možno finančně podporovat katolickou bohoslužbu a zejména aby bylo možno zvýšit stipendia farářů, držitelé církevních benefitů a řádné řeholní komunity budou od nynějška přispívat určenou částku do náboženského fondu.
2. Základem pro příspěvek do náboženského fondu bude zdanitelná hodnota celého jmění benefice nebo řeholní komunity včetně dotací, mimo knihovny, vědecké kolekce nebo sbírky umění. [1]
Nešlo tedy o daň, kterou by vybíral stát od církve, spíše jen o poplatek, ze kterého by byli placeni diecézní kněží. Zákon byl řádně schválen a podepsán císařem, byl tedy přijat zcela ústavně.
Opat Mendel jej nikdy nepřijme a následuje deset hořkých let, které ukončí až Mendelova smrt. Nejprve protestují všichni: spolubratři z kláštera i ostatní opati, Mendelův hněv je ovšem mimořádný. Postupem času všichni pragmaticky přijímají nevyhnutelné. Mendel nikdy. Byla to pro něj otázka principu. Je třeba říct, že císařství dělalo, co mohlo, aby se věc urovnala. Ve hře byla možnost udělit opatu Mendelovi vysoké vyznamenání: císařský rakouský Leopoldův řád, či případně by se mohl opat stát členem horní komory, tzv. Panské sněmovny. Jenomže opat Mendel byl čestný člověk, a jak jsme viděli na pokusech s jestřábníky, jeho zarputilost byla pověstná. Situace se časem stala kritickou: opat Mendel byl významnou osobností a klášter jeden z nejbohatších, což na jedné straně žádalo zvláštní přístup, na druhé straně nebylo kam ustupovat, aby se udržela autorita císařství a aby císařství neustoupilo ve sporu s jedním občanem.
Až po Mendelově smrti se situace srovnala. Císařství si zachovalo tvář a klášter peníze, jistě i díky událostem minulých let. Škoda ovšem, že mysl Mendelova formátu se zabývala tak pozemskými věcmi!
Smrt
Mendel umírá 6. ledna 1884.
„V časných ranních hodinách neděle 6. ledna 1884 se rozšířila v našem městě smutná zpráva. Veledůstojný opat a prelát augustiniánského kláštera na Starém Brně, jeden z nejušlechtilejších mužů, kněz v nejušlechtilejším slova smyslu, pan Gregor Mendel byl smrtí vyrván svému ušlechtilému působení.“1)
V nekrologu je možno se dočíst:
„Jakožto opat si ve svých aktivitách získal respekt a úctu svou štědrostí, sympatiemi a laskavostí, takže je možno oprávněně říci, že neměl žádné nepřátele. Nikdy neodmítl pomoc nikomu, kdo o ni požádal. Opat Mendel měl vzácný dar poskytnout almužnu, aniž by obdarovaný kdy pocítil jakoukoli zavázanost.“ [1]
Zachované kázání prozrazuje střípek z duchovního světa otce Gregora. Člověk i Bůh musí spolupracovat, stejně tak jako semeno spolupracuje s půdou, deštěm a sluncem:
„Půda musí působit fyzikálně-chemicky, aby semeno nebo rostlina vzešla. Ale to nestačí, musí k tomu přistoupit ještě teplo a světlo slunce a také déšť, aby se setba vydařila.
Nadpřirozený život je ponořen ve svém zárodku, posvěcující milosti, do duše očištěné od hříchu a tak připravené a člověk se musí snažit zachovat tento život svými dobrými skutky.“2)
Dne 2. října 1910 je na Klášterní náměstí umístěna Mendelova socha z dílny sochaře Theodora Charlemonta a Klosterplatz je přejmenován na Gregor-Mendel-Platz, dnešní Mendelovo náměstí. Jeden ze znovuobjevitelů Mendelova díla, Carl Correns, si v roce 1922, při oslavě stého výročí Mendelova narození, zkouší představit, jak bude vypadat Mendelův odkaz po dalších sto letech:
„Jak se bude rozvíjet nauka o dědičnosti po sto letech? Jaká škoda, že nikdo z nás se nedožije dvoustého výročí Mendlova narození! Jedno však můžeme říci bezpečně, že základ, který položil k nové stavbě Mendel, bude stát i po sto letech tak pevně, jak jej dnes vidíme.“ [3]
Poznámky
1) Posmrtná vzpomínka na G. Mendela zveřejněná v měsíčních zprávách ovocnářsko-vinařské a zahradnické sekce Moravskoslezské hospodářské společnosti v Brně v roce 1884, s. 3–5.
2) Za poskytnutí textu kázání děkuji augustiniánskému opatství ve Starém Brně.
Literatura
[1] Iltis H.: Life of Mendel. Routledge Library Editions: Science and Technology in the Nineteenth Century. Routledge. Taylor & Francis Group, London and New York 2019, s. 10.
[2] Laudátová H., Dostál O.: Gregor Johann Mendel – životní osudy a jeho působení na Moravě. Živa 266–268, 2012/6.
[3] Orel V.: Gregor Mendel a počátky genetiky. Academia, Praha 2003, s. 103.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [840,39 kB]
O autorovi
Marek Vácha
Další články k tématu
G. J. Mendel pohledem antropologie a genetiky
Umožní editace genomů nasytit lidstvo?
Ovlivníme myšlenkami naši DNA?
Doporučujeme
Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?
Do srdce temnoty
