Velcí býložravci a změny klimatu I.

Nepozorovaně ze strany stratégů ochrany přírody, zato s velikým pozdvižením na straně akademické probíhají v ochraně přírody dvě revoluce, srovnatelné s otočením Kolumbova vejce na špičatý pól. První revolucí je pochopení lidského podílu na decimaci velkých savců na rozhraní pleistocénu a holocénu, kdy člověk během několika desítek tisíc let osídlil všechny kontinenty a větší ostrovy. Druhou je zjištění, že megafauna zásadně formovala podobu a funkce obývaných ekosystémů. Česká ochrana přírody tentokrát stojí v čele vývoje.

Bývalá vojenská cvičiště ve středočeských Milovicích jsou první lokalitou ve střední Evropě, jejíž biodiverzitu udržuje volná pastva tří velkých savců evropské přírody – koně, zubra a pratura. Jak už to ale chodí, s úspěchem nastávají překážky. V tomto případě souvisejí se zvýšenou citlivostí veřejnosti k antropogenně zaviněné změně klimatu. Nejrůznější návrhy, které se dříve či později přenesou do politického rozhodování, opomíjejí roli velkých býložravců v planetárním ekosystému.

Když Paul S. Martin koncem šedesátých let formuloval „hypotézu o vybití“ (overkill hypothesis) [1], dle níž k vyhynutí mamutů, srstnatých nosorožců, ale i amerických pozemních lenochodů či australských vačnatců velikosti nosorožce napomohl člověk, byl pokládán za šílence. Hypotéza přitom vysvětlila, proč pozdně pleistocenní vymírání – na rozdíl od všech velkých vymírání v minulosti – zasáhlo výhradně velké pozemní obratlovce a zcela ušetřilo drobné obratlovce či mořskou faunu. Hlavní evidencí je časová shoda mezi příchodem člověka na jednotlivé kontinenty a decimací tamní megafauny (termín označující zvířata o hmotnosti ≥ 50 kg). Vysvětluje také, proč byly ztráty fauny poměrně mírné tam, kde člověk žil nejdéle, a drastické tam, kam přišel nejpozději.

V Africe zvířata odpradávna znala bipedního, nástroji vybaveného a oheň ovládajícího primáta. V pozdním pleistocénu tam nevyhynul jediný rod velkých savců. V západní a jižní Eurasii, kde se zvířata setkávala alespoň s našimi předchůdci typu neandertálců, byly ztráty o něco větší, ale přece jen pozvolné. V Evropě přežili pratur a zubr do historické doby, v jižní Asii přežily šťastnější druhy alespoň na zbytcích původně souvislého areálu. Mnohem drastičtější ztráty doznala megafauna severovýchodní Asie, Austrálie (kam člověk pronikl před 40 000 lety) a zejména obou Amerik (člověk nepřišel dříve než před 15 000 lety). O míře vyvražďovacího „blitzkriegu“ snad nejlépe svědčí počty zmizelých taxonů (obr. 1).

Přibližné cesty a čas (černá čísla) šíření moderního člověka po Zemi. Červená čísla označují počet druhů megafauny (zde nad 100 kg) žijících v pleistocénu/přežívajících v holocénu.S použitím Lundgren et al.: Ecography, 2017, DOI: 10.1111/ecog.03430

Početnější, než se myslelo

Aby megafauna zásadně formovala podobu ekosystémů, musela být velmi početná. Pokud by vymizelá zvířata žila v malých populacích, podobaly by se pleistocenní ekosystémy těm dnešním. První odhady biomasy velkých savců před lidskou expanzí se držely při zemi. Například Anthony D. Barnosky [2] dospěl ke skromným 0,2 miliardy tun vyhubené megafauny. Jeho odhad vycházel ze vztahu mezi velikosti současných savců a jejich průměrnými populačními hustotami. Pochybil v tom, že vyšel z již ochuzené fauny, obývající stanoviště oním ochuzením ovlivněná. Na mnohem vyšší populační hustoty ukazovala třeba tábořiště pravěkých lovců. V jihomoravských Věstonicích a Pavlově nám „lovci mamutů“ zanechali celé skládky mamutích kostí, dále na východ, třeba okolo Donu, si z nich dokonce stavěli obydlí! Nepřímým důkazem je i hojnost vrcholových predátorů, jichž žilo všude kromě Afriky více než dnes (v pozdně pleistocenní střední Evropě by k vlkovi, rysovi a medvědovi přibyli lev jeskynní a hyena skrvnitá).