Býložravci a klima

Nepozorovaně ze strany stratégů ochrany přírody, zato s velikým pozdvižením na straně akademické probíhají v ochraně přírody dvě revoluce, srovnatelné s otočením Kolumbova vejce na špičatý pól. První revolucí je pochopení lidského podílu na decimaci velkých savců na rozhraní pleistocénu a holocénu, kdy člověk během několika desítek tisíc let osídlil všechny kontinenty a větší ostrovy. Druhou je zjištění, že megafauna zásadně formovala podobu a funkce obývaných ekosystémů. Česká ochrana přírody tentokrát stojí v čele vývoje.

Už někdy v šedesátých letech si zejména evropští ochránci přírody pod tíhou důkazů o nárocích mizejících druhů uvědomili, že řada stanovišť obývaných ohroženými organismy se neobejde bez pravidelné péče. Protože šlo o stanoviště po staletí ovlivňovaná pastvou a sečí, v lesích pak třeba pařezením, zvykli si je označovat za „polopřirozená“. K péči využívali hospodářské metody předintenzifikačního zemědělství. Pořád se ale v hloubi duše trochu styděli. Ochrana přírody přece v 19. století vznikla k zachování nespoutanosti a divokosti. Kdyby nebylo člověka, jak by asi vypadala prapůvodní stanoviště všech těch motýlů, brouků, kosatců či orchidejí?