Aktuální číslo:

2021/5

Téma měsíce:

150 let Vesmíru

Evoluční scénář absurdního dramatu

 |  4. 12. 2017
 |  Vesmír 96, 685, 2017/12

Zvířecí komunikaci etologové obvykle rozdělují na vnitrodruhovou a mezidruhovou. Vnitrodruhová je velmi rozšířená, zvířata běžně svým kolegům sdělují, že se chtějí či nechtějí pářit, že si činí nárok na příslušný zdroj potravy, samici či skupinu samic nebo dokonce celé teritorium. Mláďata volají rodiče a přemlouvají je k intenzivnějšímu krmení nebo se navzájem informují o blížícím se nebezpečí (Vesmír 78, 427, 1999/8). Mezidruhová komunikace je poměrně vzácnější, obvykle se snaží kořist přesvědčit svého predátora, že je nejedlá (Vesmír 91, 133, 2012/3) či vysoce nebezpečná. Známé jsou i případy, kdy se predátor snaží nalákat kořist na nějakou vějičku (Vesmír 94, 78, 2015/2).

Predátoři i parazitoidi jsou vynalézaví a dokážou vnitrodruhovou komunikaci využít k lokalizaci kořisti. Spojit si cvrkot cvrčka s výskytem této kořisti není kognitivně příliš náročné a nalézt poté cvrčka je už relativně hračka. Světlušky rodu Photuris jdou dokonce ještě dál – nejenže dokážou rozpoznat vzorec blikání své kořisti (světlušek rodu Photinus), ony jej dokážou i napodobit, aby roztoužené samečky přilákaly (Vesmír 86, 272, 2007/5). Parazitoidi dokonce umějí využívat poplašné látky rostlin, na kterých se krmí jejich hostitel, a podle těchto látek jej lokalizovat.

Ve snaze se před predátory i parazity ochránit si řada živočichů syntetizuje nějaké odpudivé látky. Jedny z nejúčinnějších sekretů dokážou produkovat mnohonožky, dokonce i všežraví lidé se jim prakticky vyhýbají (Vesmír 93, 348, 2014/6). Účinnou látkou zajišťující nechutnost jsou přitom benzochinony, které mají navíc i antibakteriální funkci (Vesmír 96, 66, 2017/2), a chrání tak mnohonožky nejen před predátory a parazity, ale i před infekcemi. Některé druhy ptáků i primátů využívají mnohonožky ke svému prospěchu – sekret, který mnohonožky při podráždění vylučují, si nanášejí na srst či peří a chrání se tak zřejmě proti komárům či roztočům. Zdá se tedy, že když umíte produkovat látku, která vaše predátory a parazity odpuzuje, máte vyhráno. Tak to však v přírodě obvykle nechodí, logika Červené královny vám nedovolí usnout na vavřínech, protože závody ve zbrojení jsou z definice nekončící. Před časem bylo doloženo, že někteří tropičtí lejnožrouti a vrubouni se rozhodli přestat hledat exkrementy a zaměřili se na mnohonožky. Hledají je právě podle vylučovaných benzochinonů (Vesmír 88, 215, 2009/4), a pokud ještě nejsou mrtvé, tak je účinně zabíjejí. Mnohonožky ale mají i své parazitoidy, několik druhů much hrbilek z rodu Myriophora a masařky rodu Spirobolomyia. Snaží se najít mnohonožky a naklást do nich svá vajíčka, larvičky se rychle vyvíjejí a do pěti dnů se vykuklí dospělci.

Jak ale najít mnohonožku? Hrbilky i masařky k tomu využívají chemické látky. Láká je „vůně“ 2-methoxy-3-methyl-1,4-benzochinonu, ještě atraktivnější je pach této látky s příměsí 2-methyl-1,4-benzochinonu. Jinými slovy, látky, které mnohonožky produkují, aby odpudily predátory a parazity, jsou některými mouchami a brouky využívány právě k nalezení mnohonožek. Jak ironické! Masařky a lejnožrouti dokážou využívat jen zraněné mnohonožky, což zřejmě souvisí s tím, že jejich předci preferovali spíše saprofágně nekrofágní způsob života a vyvíjeli se na mršinách. Naproti tomu hrbilky (rodu Myriophora), ve snaze vyhnout se kompetici zdatnějších masařek, jsou již schopny naklást vajíčka i do zcela zdravých mnohonožek a jejich larvy sežerou téměř všechny tkáně hostitele. Přestože velká část druhů hrbilek klade také vajíčka do mršin, myriophory naplňují definici parazitoida. V tuto chvíli v závodech ve zbrojení zjevně vedou hrbilky – mnohonožky jsou proti nim bezbranné, přičemž odpudivé látky musejí i nadále produkovat na ochranu před širokým spektrem jiných predátorů. Evoluční síly jsou mocné, dokazují, že umějí napsat nejen romance a dramata, ale i tragikomedii.

J. M. Hash et al., J. Chem. Ecol., DOI: 10.1007/s10886-016-0815-7

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Ivan H. Tuf

Doc. RNDr. Ivan Hadrián Tuf, Ph.D., (*1974) vystudoval Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu UP v Olomouci, kde se na katedře ekologie a životního prostředí zabývá studiem půdní fauny.

Doporučujeme

Jaké to je být fanouškem

Jaké to je být fanouškem

Dan Bárta  |  3. 5. 2021
Jsem ročník 1969. Poprvé jsem uviděl Vesmír na stole v kuchyni u svého spolužáka z gymplu v půlce osmdesátek. Na mou nejapnou otázku, jestli „jede...
Složitá jednoduchost virů

Složitá jednoduchost virů uzamčeno

Ivan Hirsch, Pavel Plevka  |  3. 5. 2021
Místo tradičního redakčního rozhovoru tentokrát nabízíme dialog virologů dvou generací a odlišných specializací, Ivana Hirsche a Pavla Plevky.
Časy Vesmíru

Časy Vesmíru

Tomáš Hermann  |  3. 5. 2021
První číslo Vesmíru vyšlo 3. května 1871, časopis tedy letošním květnovým číslem slaví 150. narozeniny. Při cestě do jeho historie můžeme za...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné