Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Podívej, jak jsem nechutná

 |  8. 3. 2012
 |  Vesmír 91, 133, 2012/3

V Severní Americe žije řada druhů plochulí. Všem mnohonožkám tohoto řádu (Polydesmida) je společné, že na svou obranu vylučují kyanovodík. Řada druhů přitom zesiluje povědomí o své nepoživatelnosti pomocí Müllerova mimikry – vypadají podobně díky umístění žlutých či oranžových skvrn na svém hnědém až černém těle. Problém s funkcí tohoto aposematického (výstražného) zbarvení však mají druhy, které žijí striktně nočním způsobem života. Mnohonožky rodu Motyxia, obývající v osmi druzích tři lokality v Kalifornii, našly řešení – ač zbarveny fádně béžově, v noci světélkují. Tyto mnohonožky jsou v místech svého výskytu velmi hojné. To predátorům zřejmě umožnilo, aby si uvědomili, že ty divné světélkující potvory jsou poměrně nechutné.

Podobně patrně funguje bioluminiscence i u larev některých skupin brouků (Lampyridae, Elateridae, Rhagophthalmidae a Phengodidae) a některých stonožek. Poněkud jiný způsob odpuzování predátora je doložen u obrněnky svítilky třpytivé. Ty krevety, které se u hladiny nažerou svítilek, mají později problém. Protože jsou bezbarvé, nezakryjí svítící potravu ve svém žaludku a samy se stávají lehce dostupnou kořistí pro sépie. „Chytré“ krevety se proto svítilkám vyhýbají.

Že mnohonožky informují o své nepoživatelnosti světélkováním namísto toho, že by se jen skrývaly, zní pravděpodobně. Je to ale pravda? Dvě alternativní vysvětlení nám nabízí např. světlušky. Prvním z nich je vnitrodruhová komunikace, konkrétně lákání sexuálního partnera světélkováním. U světlušek funguje skvěle, zmíněné Motyxie jsou však slepé. Další možností je využití bioluminiscence pro lákání kořisti. Některé severoamerické samice světlušek se naučily „blikat cizí řečí“ a lákají samce jiného druhu, kteří jim slouží jako potrava. Podobně vábí na světlo kořist larvy novozélandské bedlobytky Arachnocampa luminosa, které ji do svých lepkavých světélkujících vláken chytají v jeskyních. Motyxie však, stejně jako drtivá většina mnohonožek, volí za potravu raději rozkládající se rostlinný opad. Jak to tedy je s onou aposematickou funkcí bioluminiscence?

Paul Marek z Arizonské univerzity se svými kolegy nasbírali k ověření hypotézy 164 živých mnohonožek a polovinu z nich natřeli lakem, který pohlcuje jejich záření (tj. „zhasli“ je). Navíc připravili 300 umělých modelů mnohonožek, které také natřeli lakem. Polovině z nich však do laku přimíchali světélkující pigment. Tyto mnohonožky náhodně rozmístili na noc v terénu (živé mnohonožky přivázali vlascem ke kolíku). Druhý den ráno je sesbírali a vyhodnotili míru predace – zjistili, že pouze tři živé světélkující mnohonožky byly napadeny, kdežto těch „zhasnutých“ bylo sežráno 14. Podobně dopadly i modely. Zatímco téměř polovinu nesvětélkujících modelů někdo ochutnal, světélkujících byla okousána jen přibližně pětina. Dle tvaru okusu byli hlavními predátory mnohonožek hlodavci, zastoupení zde převážně křečkem prériovým. Hypotéza o aposematické funkci světélkování plochulí rodu Motyxia byla ověřena. Účinnější než skrývání je upozornit na sebe předem.

Bioluminiscence se mezi členovci vyvinula opakovaně. V rámci brouků vznikla alespoň třikrát (spíše pětkrát), svítící dvojkřídlí mají zřejmě společný původ. Světélkují také zástupci pěti čeledí zemivek (stonožky řádu Geophilomorpha), a dokonce i jedna stonoha; světélkují rovněž chvostoskoci. Všechny tyto skupiny přitom pravděpodobně vynalezly bioluminiscenci nezávisle právě z důvodu varování a odpuzení predátora. Vnitrodruhová komunikace a lákání kořisti byly zřejmě dalšími aspekty, pro které se světélkování dalo použít posléze v dospělosti (světélkují larvy všech světlušek, ale pouze někteří dospělci). Oblíbené „svatojánské mušky“ patrně mohou nabývat v různých koutech světa různých podob.

Literatura

Marek P., Papaj D., Yeager J., Molina S., Moore W.: Bioluminescent aposematism in millipedes. Current Biology 21, R680– R681, 2011/18;

Oba Y., Branham M. A., Fukatsu T.: The terrestrial bioluminescent animals of Japan. Zoological Science 28, 771–789, 2011/ 11;

Kundrata R., Bocák L.: The phylogeny and limits of Elateridae (Insecta, Coleoptera): is there a common tendency of click beetles to soft-bodiedness and neoteny? Zoologica Scripta 40, 364–378, 2011.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Ivan H. Tuf

Ivan Hadrián Tuf, Ph.D., (*1974) vystudoval Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu UP v Olomouci, kde se na katedře ekologie a životního prostředí zabývá studiem půdní fauny.

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné