Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Podívej, jak jsem nechutná

 |  8. 3. 2012
 |  Vesmír 91, 133, 2012/3

V Severní Americe žije řada druhů plochulí. Všem mnohonožkám tohoto řádu (Polydesmida) je společné, že na svou obranu vylučují kyanovodík. Řada druhů přitom zesiluje povědomí o své nepoživatelnosti pomocí Müllerova mimikry – vypadají podobně díky umístění žlutých či oranžových skvrn na svém hnědém až černém těle. Problém s funkcí tohoto aposematického (výstražného) zbarvení však mají druhy, které žijí striktně nočním způsobem života. Mnohonožky rodu Motyxia, obývající v osmi druzích tři lokality v Kalifornii, našly řešení – ač zbarveny fádně béžově, v noci světélkují. Tyto mnohonožky jsou v místech svého výskytu velmi hojné. To predátorům zřejmě umožnilo, aby si uvědomili, že ty divné světélkující potvory jsou poměrně nechutné.

Podobně patrně funguje bioluminiscence i u larev některých skupin brouků (Lampyridae, Elateridae, Rhagophthalmidae a Phengodidae) a některých stonožek. Poněkud jiný způsob odpuzování predátora je doložen u obrněnky svítilky třpytivé. Ty krevety, které se u hladiny nažerou svítilek, mají později problém. Protože jsou bezbarvé, nezakryjí svítící potravu ve svém žaludku a samy se stávají lehce dostupnou kořistí pro sépie. „Chytré“ krevety se proto svítilkám vyhýbají.

Že mnohonožky informují o své nepoživatelnosti světélkováním namísto toho, že by se jen skrývaly, zní pravděpodobně. Je to ale pravda? Dvě alternativní vysvětlení nám nabízí např. světlušky. Prvním z nich je vnitrodruhová komunikace, konkrétně lákání sexuálního partnera světélkováním. U světlušek funguje skvěle, zmíněné Motyxie jsou však slepé. Další možností je využití bioluminiscence pro lákání kořisti. Některé severoamerické samice světlušek se naučily „blikat cizí řečí“ a lákají samce jiného druhu, kteří jim slouží jako potrava. Podobně vábí na světlo kořist larvy novozélandské bedlobytky Arachnocampa luminosa, které ji do svých lepkavých světélkujících vláken chytají v jeskyních. Motyxie však, stejně jako drtivá většina mnohonožek, volí za potravu raději rozkládající se rostlinný opad. Jak to tedy je s onou aposematickou funkcí bioluminiscence?

Paul Marek z Arizonské univerzity se svými kolegy nasbírali k ověření hypotézy 164 živých mnohonožek a polovinu z nich natřeli lakem, který pohlcuje jejich záření (tj. „zhasli“ je). Navíc připravili 300 umělých modelů mnohonožek, které také natřeli lakem. Polovině z nich však do laku přimíchali světélkující pigment. Tyto mnohonožky náhodně rozmístili na noc v terénu (živé mnohonožky přivázali vlascem ke kolíku). Druhý den ráno je sesbírali a vyhodnotili míru predace – zjistili, že pouze tři živé světélkující mnohonožky byly napadeny, kdežto těch „zhasnutých“ bylo sežráno 14. Podobně dopadly i modely. Zatímco téměř polovinu nesvětélkujících modelů někdo ochutnal, světélkujících byla okousána jen přibližně pětina. Dle tvaru okusu byli hlavními predátory mnohonožek hlodavci, zastoupení zde převážně křečkem prériovým. Hypotéza o aposematické funkci světélkování plochulí rodu Motyxia byla ověřena. Účinnější než skrývání je upozornit na sebe předem.

Bioluminiscence se mezi členovci vyvinula opakovaně. V rámci brouků vznikla alespoň třikrát (spíše pětkrát), svítící dvojkřídlí mají zřejmě společný původ. Světélkují také zástupci pěti čeledí zemivek (stonožky řádu Geophilomorpha), a dokonce i jedna stonoha; světélkují rovněž chvostoskoci. Všechny tyto skupiny přitom pravděpodobně vynalezly bioluminiscenci nezávisle právě z důvodu varování a odpuzení predátora. Vnitrodruhová komunikace a lákání kořisti byly zřejmě dalšími aspekty, pro které se světélkování dalo použít posléze v dospělosti (světélkují larvy všech světlušek, ale pouze někteří dospělci). Oblíbené „svatojánské mušky“ patrně mohou nabývat v různých koutech světa různých podob.

Literatura

Marek P., Papaj D., Yeager J., Molina S., Moore W.: Bioluminescent aposematism in millipedes. Current Biology 21, R680– R681, 2011/18;

Oba Y., Branham M. A., Fukatsu T.: The terrestrial bioluminescent animals of Japan. Zoological Science 28, 771–789, 2011/ 11;

Kundrata R., Bocák L.: The phylogeny and limits of Elateridae (Insecta, Coleoptera): is there a common tendency of click beetles to soft-bodiedness and neoteny? Zoologica Scripta 40, 364–378, 2011.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Ivan H. Tuf

Ivan Hadrián Tuf, Ph.D., (*1974) vystudoval Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu UP v Olomouci, kde se na katedře ekologie a životního prostředí zabývá studiem půdní fauny.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné