Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Podívej, jak jsem nechutná

 |  8. 3. 2012
 |  Vesmír 91, 133, 2012/3

V Severní Americe žije řada druhů plochulí. Všem mnohonožkám tohoto řádu (Polydesmida) je společné, že na svou obranu vylučují kyanovodík. Řada druhů přitom zesiluje povědomí o své nepoživatelnosti pomocí Müllerova mimikry – vypadají podobně díky umístění žlutých či oranžových skvrn na svém hnědém až černém těle. Problém s funkcí tohoto aposematického (výstražného) zbarvení však mají druhy, které žijí striktně nočním způsobem života. Mnohonožky rodu Motyxia, obývající v osmi druzích tři lokality v Kalifornii, našly řešení – ač zbarveny fádně béžově, v noci světélkují. Tyto mnohonožky jsou v místech svého výskytu velmi hojné. To predátorům zřejmě umožnilo, aby si uvědomili, že ty divné světélkující potvory jsou poměrně nechutné.

Podobně patrně funguje bioluminiscence i u larev některých skupin brouků (Lampyridae, Elateridae, Rhagophthalmidae a Phengodidae) a některých stonožek. Poněkud jiný způsob odpuzování predátora je doložen u obrněnky svítilky třpytivé. Ty krevety, které se u hladiny nažerou svítilek, mají později problém. Protože jsou bezbarvé, nezakryjí svítící potravu ve svém žaludku a samy se stávají lehce dostupnou kořistí pro sépie. „Chytré“ krevety se proto svítilkám vyhýbají.

Že mnohonožky informují o své nepoživatelnosti světélkováním namísto toho, že by se jen skrývaly, zní pravděpodobně. Je to ale pravda? Dvě alternativní vysvětlení nám nabízí např. světlušky. Prvním z nich je vnitrodruhová komunikace, konkrétně lákání sexuálního partnera světélkováním. U světlušek funguje skvěle, zmíněné Motyxie jsou však slepé. Další možností je využití bioluminiscence pro lákání kořisti. Některé severoamerické samice světlušek se naučily „blikat cizí řečí“ a lákají samce jiného druhu, kteří jim slouží jako potrava. Podobně vábí na světlo kořist larvy novozélandské bedlobytky Arachnocampa luminosa, které ji do svých lepkavých světélkujících vláken chytají v jeskyních. Motyxie však, stejně jako drtivá většina mnohonožek, volí za potravu raději rozkládající se rostlinný opad. Jak to tedy je s onou aposematickou funkcí bioluminiscence?

Paul Marek z Arizonské univerzity se svými kolegy nasbírali k ověření hypotézy 164 živých mnohonožek a polovinu z nich natřeli lakem, který pohlcuje jejich záření (tj. „zhasli“ je). Navíc připravili 300 umělých modelů mnohonožek, které také natřeli lakem. Polovině z nich však do laku přimíchali světélkující pigment. Tyto mnohonožky náhodně rozmístili na noc v terénu (živé mnohonožky přivázali vlascem ke kolíku). Druhý den ráno je sesbírali a vyhodnotili míru predace – zjistili, že pouze tři živé světélkující mnohonožky byly napadeny, kdežto těch „zhasnutých“ bylo sežráno 14. Podobně dopadly i modely. Zatímco téměř polovinu nesvětélkujících modelů někdo ochutnal, světélkujících byla okousána jen přibližně pětina. Dle tvaru okusu byli hlavními predátory mnohonožek hlodavci, zastoupení zde převážně křečkem prériovým. Hypotéza o aposematické funkci světélkování plochulí rodu Motyxia byla ověřena. Účinnější než skrývání je upozornit na sebe předem.

Bioluminiscence se mezi členovci vyvinula opakovaně. V rámci brouků vznikla alespoň třikrát (spíše pětkrát), svítící dvojkřídlí mají zřejmě společný původ. Světélkují také zástupci pěti čeledí zemivek (stonožky řádu Geophilomorpha), a dokonce i jedna stonoha; světélkují rovněž chvostoskoci. Všechny tyto skupiny přitom pravděpodobně vynalezly bioluminiscenci nezávisle právě z důvodu varování a odpuzení predátora. Vnitrodruhová komunikace a lákání kořisti byly zřejmě dalšími aspekty, pro které se světélkování dalo použít posléze v dospělosti (světélkují larvy všech světlušek, ale pouze někteří dospělci). Oblíbené „svatojánské mušky“ patrně mohou nabývat v různých koutech světa různých podob.

Literatura

Marek P., Papaj D., Yeager J., Molina S., Moore W.: Bioluminescent aposematism in millipedes. Current Biology 21, R680– R681, 2011/18;

Oba Y., Branham M. A., Fukatsu T.: The terrestrial bioluminescent animals of Japan. Zoological Science 28, 771–789, 2011/ 11;

Kundrata R., Bocák L.: The phylogeny and limits of Elateridae (Insecta, Coleoptera): is there a common tendency of click beetles to soft-bodiedness and neoteny? Zoologica Scripta 40, 364–378, 2011.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Ivan H. Tuf

Doc. RNDr. Mgr. Ivan Hadrián Tuf, Ph.D., (*1974) vystudoval zoologii, ekologii a psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na katedře ekologie a životního prostředí PřF UP se zabývá převážně studiem půdní fauny.
Tuf Ivan H.

Doporučujeme

Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...
Je na obzoru fit pilulka?

Je na obzoru fit pilulka? uzamčeno

Stanislav Rádl  |  2. 12. 2024
U řady onemocnění se nám kromě příslušné medikace od lékaře dostane také doporučení zvýšit svoji fyzickou aktivitu. Lze ji nahradit „zázračnou...