Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Zapomenutí vetřelci – někdy matoucí, jindy žádoucí

 |  9. 12. 2010
 |  Vesmír 89, 752, 2010/12

Nepůvodní druhy vnímáme rozporuplně, neboť představují na jedné straně vážnou hrozbu z hlediska globální ochrany přírody, na straně druhé jsou mnohdy hodně zajímavé. Někdy žasneme nad jejich fenomenálními „úspěchy“ při osidlování nových končin, jindy připouštíme, že jsou vcelku pěkné (daněk, netýkavka žláznatá) či atraktivní, alespoň co se exotičnosti týče (mýval, douglaska). Není divu, že na sebe tak často strhávají naši pozornost – klokan v britských oborách, dikobraz přejetý na Liberecku nebo zpráva, že z brněnské zoo utekl samec paviána dželady, jsou nakonec pro média daleko zajímavější než výčet našich původních kopytníků či vymírání našeho sysla.1)

Zapomenutí divoši a domestikanti

Historie mnoha nepůvodních druhů je dokonale zmapovaná, mnoha dalších nikoli. V minulosti jsme mohli do nepůvodní domoviny dopravit buď domácí, nebo divoké druhy. Důvody k šíření domácích zvířat jsou zřejmé. Bereme si je s sebou, abychom mohli pokračovat v podobném způsobu života, jen v jiných končinách. V případě divokých druhů se nabízí více pohnutek, například lov,2) jiné zájmové chovy3) nebo biologická kontrola.4)

Jestliže takové transporty proběhly v omezené míře nebo poměrně dávno a tato zvířata stačila zdivočet, můžeme je chybně považovat za divoká. Jejich dovoz lze pak odhalit díky morfologickým či molekulárním analýzám nebo archeologickým kontextům, nebo díky tomu, že organismus do dané oblasti zjevně nepatří (např. klokan v Africe či Jižní Americe). Domácí zvířata, často i v raných fázích domestikace, jsou totiž mnohdy odlišitelná od divokých předků. Projevuje se u nich například zmenšení mozkovny, rohů nebo zkrácení některých dlouhých kostí končetin. Přesvědčivým indikátorem nepůvodnosti zvířete je například archeologicky prokázaná nepřítomnost jeho zbytků ve starších nálezových vrstvách a jeho pozdější náhlé objevení v blízkosti ostatků člověka, případně jiných zvířat, třeba i domestikantů.

U mnoha divokých druhů stále nevíme, zda se na určitém místě objevily samy či s lidským přičiněním. Nicméně z detailnějšího výzkumu Středomoří nebo jihovýchodní Asie zřetelně vyplývá, že vliv člověka na rozšíření divokých zvířat byl minimálně od počátků zemědělství rozsáhlý.

Divoká zvířata na nepůvodních místech

K ilustrativním příkladům z jihovýchodní Asie patří jelen timorský (Rusa timorensis). Tento druh se vyskytuje na Bali, Jávě, Molukách, Timoru, Sulawesi, Borneu, Nové Guineji, Mauriciu, Komorských ostrovech, Austrálii, Nové Kaledonii, Novém Zélandu a ještě na pár dalších místech. Na základě historických údajů z posledních pár století můžeme jeho přirozený výskyt vyloučit ve všech oblastech kromě Bali, Jávy, Moluk, Sulawesi a Timoru. Archeologické nálezy dokládají, že se na všech místech, snad kromě Bali a Jávy, objevil až s člověkem5) a jím dovezenými prasaty a krysami. Jelenovití patří mezi poměrně agresivní zvířata a jsou navíc hákliví na stres, přesto byl jejich transport v minulosti zřejmě běžnou praxí (např. ve Středomoří) a ještě dnes můžeme v jihovýchodní Asii zahlédnout loďky s naloženými divokými jeleny.

Velmi omezené jsou naše znalosti o přirozeném výskytu dalšího velmi zajímavého jelena – na poslední chvíli zachráněného jelena milu (Elaphurus davidianus). Slušné informace máme o jeho fosilním výskytu v Číně. V historických dobách je však znám jeho výskyt jen v oborách čínského císaře, takže takřka netušíme, v jakém prostředí se donedávna vyskytoval v přírodě.

Ještě zajímavější případ představují patrně babirusy, holá a naprosto unikátní prasata žijící na Sulawesi, Molukách a okolních ostrovech. Zahrnují několik samostatných druhů. Jedním z nich je Babyrousa babyrussa z ostrovů Buru a Sula, která se zřetelně liší od ostatních babirus. Přitom je zřejmé, že na těchto ostrovech není původní. Také u tohoto druhu netušíme, kde se vyskytoval přirozeně.6)

Archeologické nálezy potvrzují, že v jihovýchodní Asii se kromě jelenů a divokých prasat (včetně zmíněných babirus) rozváželi i vačnatci – konkrétně kuskusové. Není jisté, zda sloužili jako „živé konzervy“, či mazlíčci.

Ve Středomoří byla podobně přepravována divoká prasata, daňci, evropští jeleni, zajíci, králíci, překvapivě lišky nebo kunovité šelmy jako jezevci, kuny a lasičky. V případě všech vyjmenovaných šelem nevíme, jestli se jen někde ukryly na loďkách, nebo zda je člověk vezl záměrně (jen si představme záměrný dovoz „mrzoutského“ jezevce). Bezděčně byly zřejmě transportovány bodlinatky, myši domácí, myšice křovinné a možná krysy, ježci, včetně ježka ušatého, nebo hmyzožravé bělozubky. Naopak nepůvodní výskyt plchů (zahradních) na britských ostrovech byl záměrný a souvisel s oblibou plšího masa podávaného jako pikantní předkrm nebo dezert v antickém Římě a jeho provinciích.

Bezpečně víme, že rozvoz zvířeny probíhal v několika odlišných časových obdobích. Mezi nejvýznamnější, ať již z pohledu transportovaných druhů nebo množství navštívených ostrovů, patří období lovců-sběračů a časný zemědělský neolit, kdy intenzitu přepravy významně ovlivnily konstrukční vlastnosti lodí.

Žádoucí zapomenuté druhy

Někdy lidé zvíře či zvířata někam přivezli a zapomněli na ně. Z původního místa výskytu pak živočich zmizel a jen díky tomu, že byl znovu objeven na místě novém, jsme ho mohli jako druh či poddruh zachránit. Například klokan parma (Macropus parma) byl ve 20. století považován za vyhynulého. Až r. 1965 se podařilo objevit malou populaci na novozélandském ostrůvku Kawau, kam byli tito klokani vysazeni už kolem roku 1870. Dodatečně byl klokan parma nalezen ještě v Austrálii na jihu Nového Jižního Walesu.

Slon indický z ostrova Borneo býval považován za směs slonů dovezených ze Sumatry či kontinentální Asie. Zvířata měla darovat Východoindická společnost zhruba v polovině 18. století do sultánových loveckých obor. Morfologicky se bornejský slon od sumatránských i kontinentálních slonů liší. Má například větší uši, delší ocas, rovnější kly a malý vzrůst. Jeho odlišnost podpořily i molekulární analýzy, které naznačují, že jde zhruba o 300 000 let starou formu. Jenže sloni nejsou na Borneu, na rozdíl od sousední Jávy či Sumatry, fosilně známí a jejich vysazení je dobře zdokumentováno historickými prameny, podle nichž měli být dovezeni z Jávy, kde vyhynuli buď ve 12., nebo až v 18. století. Pravdu by nakonec mohly mít oba názorové tábory. Slon je na Borneu sice nepůvodní, ale zachránil se zde vyhynulý jávský slon, který zřejmě představoval (vlastně představuje) morfologicky i geneticky unikátní linii asijského slona.

Podobným případem jsou daňci, kteří byli v neolitu dovezeni na Kypr. Studium jejich mitochondriální DNA prokázalo, že jsou nositeli několika unikátních haplotypů, které se u zbylých populací zřejmě vytratily. Díky transportu mimo původní areál lze snad doufat ve znovuobjevení hutie Allenovy (Isolobodon portoricensis). Ta se původně vyskytovala na Hispaniole, odkud byla lidmi rozvezena na řadu okolních antilských ostrovů včetně Portorika. Zatím se ji však objevit nepodařilo a je nadále považována za vyhynulou…7)

Zapomenutí domestikanti

Člověk už v raném neolitu transportoval napříč relativně rozsáhlými oblastmi svá domácí zvířata, která v některých končinách zdivočela (třeba ušlechtilí koně španělského původu coby mustangové v Severní Americe). U koní lze domácí formu od divoké rozeznat třeba podle hřívy. Další zdivočelá zvířata nám však svůj domácí původ na nějaký čas skryla, zvláště pokud si částečně udržela vzhled svých divokých předků. Asi nejznámějším takovým případem je sardinský, korsický a kyperský muflon, který byl v novověku rozvezen do celé Evropy jako trofejní druh divoké ovce. Dnes bezpečně víme, že muflony na Sardinii, Korsiku a Kypr dovezl člověk při svých prvních neolitických misích už jako domácí ovce vzniklé zdomácněním divokého muflona (ovce kruhorohé Ovis orientalis). V případě Sardinie a Korsiky šlo o ovci v počátečním stavu domestikace, kdežto kyperský muflon je už mnohem „propracovanější“ domestikant. Pokud byste chtěli vidět divokého předka muflona, musíte zajet třeba do Turecka.

Stejně jsou na tom například kozy bezoárové na některých ostrovech (včetně Kréty) v Egejském moři. Jsou to zvířata de facto domácí, byť na začátku domestikačního procesu. Domácí kočky žijí divoce na Baleárských ostrovech či Krétě, ne však na Sardinii a Korsice, kam byly dovezeny kočky divoké. Podobně člověk dovezl divoká prasata na Sardinii a Korsiku.

Něco víme, něco ne

V řadě koutů světa máme zvířata, u kterých si nejsme jisti (či jsme si donedávna jisti nebyli), zda jejich výskyt na daném místě je nebo není přirozený. Zmiňme některé případy:

  • Makak magot (Macaca sylvanus) na Gibraltaru (Vesmír 75, 516, 1996/9). Magot je z Pyrenejského poloostrova znám ze svrchního pleistocénu, takže by jeho přežívání do současnosti nemuselo být zcela vyloučeno. Dnes však máme k dispozici genetické studie, které naznačují, že gibraltarští magoti vznikli dovezením alžírských a marockých opic a že původní magot v Evropě zřejmě na konci pleistocénu vymřel. Import afrických makaků je krásnou ukázkou iracionality některých výsadků. Britové věří, že „dokud zůstanou magoti na Gibraltaru, bude území stále patřit Britskému impériu“. Jedna z operací britské armády, jež měla za druhé světové války zabránit ztrátě Gibraltaru, byl dovoz několika jedinců z Maroka pro posílení poměrně neutěšené gibraltarské populace.
  • Dikobraz obecný (Hystrix cristata) se v Itálii vyskytoval ještě ve svrchním pleistocénu. Přesto ho někteří zoologové považují za zvíře dovezené z Afriky například Římany. Zatím se dočkal alespoň morfologického zkoumání, které ukazuje na větší podobnost sicilských a afrických dikobrazů. Italští dikobrazi se od nich liší, což by snad mohla být indicie pro alespoň částečnou původnost dikobraza na Apeninském poloostrově.
  • Jelen berberský (Cervus elaphus barbarus) je někdy považován za jelena korsického (C. e. corsicanus), dovezeného do severní Afriky Římany nebo Féničany. Molekulární analýzy přinášejí rozporuplné výsledky. Je z nich však jasné, že ani jelen korsický, ani jelen berberský nejsou nějakými nevyvinutými („degenerovanými“) evropskými jeleny lesními, ale představují fylogeneticky zajímavější taxony.
  • Dlouholetý spor o to, zda byl králík divoký (Oryctolagus cuniculus) přirozeně rozšířen nejen na Pyrenejském poloostrově, ale i v severní Africe, rozlouskly výsledky analýzy mitochondriální DNA. Afričtí králíci jsou ryze evropského původu, a tak byla podpořena teorie, podle které je do Afriky dovezli první féničtí mořeplavci. Naopak svého divokého králíka si uhájila jižní Francie, kam se v holocénu v závislosti na klimatických podmínkách opakovaně šířil a mizel, aby se sem nakonec v období středověku definitivně vrátil a byl zde za klášterními zdmi domestikován.
  • Bodlinatka krétská (Acomys minous) byla na základě morfologických i chromozomálně- genetických podobností s příbuznými druhy pokládána za zvíře nedávno dovezené na Krétu. Nasvědčovala by tomu i její absence ve fosilním záznamu na tomto ostrově. Mitochondriální DNA však ukazuje, že se od příbuzných druhů izolovala už ve středním pleistocénu, tedy dávno před lidskou kolonizací tohoto ostrova. Jednalo by se o podobný případ jako u bornejského slona. Zvíře bylo zřejmě dovezené z nějaké zdrojové populace, jež byla od jiných druhů či populací dlouhodoběji izolována. Je otázkou, zda se podaří dohledat onu zdrojovou populaci, nebo zda už ve své původní domovině zcela vymřela.
  • Pavián pláštíkový (Papio hamadryas) se dnes vyskytuje jak na africkém kontinentu (Súdán, Eritrea, Somálsko, Etiopie), tak na jihozápadě Arabského poloostrova. Někdy je jeho arabský výskyt považován za důkaz osídlení ze severu nebo jeho dovezení člověkem. Molekulární srovnání ukázala, že jde zřejmě o dlouhodoběji izolovaný výskyt. Paviáni nejspíš přešli nebo přeplavali přes jižní část Rudého moře asi před 130 000 lety. Spolu s nimi se do Arábie dostaly i žirafy a antilopa kudu malý. Otázka, zda tato zvířata do Arábie doplavala či přešla suchou nohou, zůstává nerozřešena.
  • Asijský tur kuprej (Bos sauveli) byl kvůli svému vzácnému výskytu a některým morfologickým znakům považován za zdivočelý domácí skot Khmérů, odvozený od zebu či bantenga. Nově byl jeho samostatný druhový status podpořen molekulárními výzkumy (Vesmír 86, 746, 2007/12). Navíc u něj vlastně ani nemáme k dispozici žádné věrohodné doklady domestikace.
  • Vyhynulý jihoamerický „pes“ bojovný (Dusicyon australis) z Falklandských ostrovů býval občas na základě relativně široké hlavy nebo krouceného ocasu považován za domácí formu vzešlou z nějaké endemické jihoamerické psovité šelmy, nebo dokonce z rodu Canis. Řekněme, že by byl domácím psem odvozeným z asijského či severoamerického vlka.
  • Dnes konečně víme, že šlo jednoznačně o jihoamerického endemita, nejbližšího příbuzného vlku hřivnatému (Chrysocyon brachyurus). Stále však nevíme, jestli se na Falklandy dostal sám nebo díky lidem, jako zcela divoký druh či druh poněkud zdomácnělý.
  • Mýval trpasličí (Procyon pygmaeus) a nosál kozumelský (Nasua nelsoni či Nasua narica nelsoni) z ostrova Cozumel u Yucatánského poloostrova se mohli na tomto ostrově rozšířit díky mayským obyvatelům, popřípadě na ostrov dorazili ještě před nimi. Molekulární data hovoří spíše pro druhou alternativu.

U morfologických znaků je třeba mít na paměti, že výrazné rozdíly nemusí nezbytně a jednoznačně naznačovat původnost (třeba dikobraz v Itálii). Víme totiž, že k výraznému odlišení od původní populace může dojít poměrně rychle. Jelenům na ostrově Jersey trvalo zmenšení 6000 let, lenochodům na ostrovech v Panamě něco mezi 4000–9000 lety, liškám rodu Urocyon na Cozumelu 5000–13 000 let. Zhruba 6000 let bylo zapotřebí k morfologickému odlišení (spočívajícímu především ve zmenšení) lišky ostrovní (Urocyon littoralis) žijící na kalifornských ostrovech, která vznikla z lišky šedé (U. argenteocynereus) – mimochodem jde o další příklad, kdy si nejsme jisti, zda jsme jí na ostrovy nepomohli.

Podobný scénář je přisuzován kočce iriomotské [Felis (bengalensis) iriomotensis] z ostrova Iriomoto u Japonska. Naše nejistota se týká i dalších druhů a populací, které zůstávají nadále vůbec či nedostatečně prozkoumány. Za všechny zmiňme alespoň madagaskarské štětkouny a tamější bohužel již vyhynulé hrochy. Na některá odhalení se tedy můžeme ještě těšit…

Ochranářské a jiné důsledky

Zapomenuté nepůvodní druhy mohou být sice považovány jen za teoretickou zajímavost, ale ve skutečnosti jsou velmi důležité z hlediska ochrany biodiverzity. U zapomenutých divokých druhů se nám někdy nabízí vzácná a těžko opakovatelná příležitost zachránit jejich prostřednictvím druh, jehož původní populace buď již zcela vymřely, nebo jsou citelně zdecimované. To je případ klokana parmy a zřejmě i jávského slona indického. Takové šance bychom neměli za žádných okolností promarnit!

Jestliže je nějaký divoký druh jen zdivočelým domestikantem, můžeme ho buď chránit (jako ohrožené domácí plemeno), nebo mu ochranu odepřít, popřípadě přistoupit až k jeho eliminaci. Z tohoto pohledu nám zajímavou lekci uděluje pes dingo, kterého ochranáři v posledních letech čím dál častěji rehabilitují (to znamená, že jej navrhují spíše k ochraně než k vyhubení jako škůdce původní australské přírody, viz Vesmír 88, 606, 2009/10).

Pokud si konečně poctivě vyhodnotíme naše (a sardinské, korsické a kyperské) muflony, třeba zjistíme, že radost nad úspěšným klonováním muflona prezentovaná v roce 2001 jako první úspěšné klonování ohroženého savce byla trochu neoprávněná, protože nešlo o první zdárné klonování divokého druhu,8) ale opět, stejně jako u ovce Dolly, o klonování de facto domácího zvířete. Myslivci sice mohou jásat nad kvalitou trofejí našich muflonů, ale na druhou stranu to může kdejaký hospodář, který si řekne, že chce mít časem dobytek s dlouhými rohy. Naši rekordní mufloni se tak stávají srovnatelnými s anglickým či texaským dlouhorohým skotem.

Zvážení původnosti a nepůvodnosti může být poučné třeba i z hlediska našich kopytníků. Žije jich u nás 10 druhů, ale původní jsou jen prase divoké, srnec, jelen a los. Ve světle těchto fakt by bylo namístě nesoustředit se na ochranu nepůvodních kamzíků, muflonů, jelenců, jelenů sika nebo koz bezoárových, a o to větší pozornost věnovat ochraně losa, jehož dvě mikropopulace (třeboňská a lipenská) by kvůli občasným zástřelům a srážkám s auty potřebovaly posílit např. odchovy ze zoologických zahrad.

Poděkování: Za diskusi tohoto tématu bychom rádi poděkovali prof. Janu Zrzavému.

Literatura

Dobson M.: Mammal distribution in the western Mediterranean: the role of human intervention, Mammal Review 28, 77–88, 1998

Gippoliti S., Amori G.: Ancient introductions of mammals in the Mediterranean basin and their implications for conservation, Mammal Review 36, 37–48, 2006

Groves C. P.: Feral mammals of the Mediterranean islands: documents of early domestication, 46–58, in: Clutton-Brock J. (ed.): The walking larder. Patterns of domestication, pastoralism, and predation. Undin Hyman, London 1989

Long J. L.: Introduced mammals of the World, Collingwood and Oxon, CSIRO Publishing and CABI Publishing, 2003

Masseti M.: Holocene endemic and anthropochorous wild mammals of the Mediterranean islands, Anthropozoologica 28, 3–20, 1998

Mlíkovský J., Stýblo P. (ed.): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky, ČSOP, Praha 2006

Wilson D. E., Reeder D.-A. N.: Mammal Species of the World. A Taxonomic and Geographic Reference (3rd edition), Johns Hopkins University Press, 2005 (www.press.jhu.edu)

Poznámky

1) Detailní údaje o nepůvodních druzích v Evropě může čtenář najít v databázi DAISIE (www.europe-aliens.org) nebo v knize Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky (editoři Jiří Mlíkovský a Petr Stýblo, ČSOP, 2006).

2) Např. králíci a lišky v Austrálii, evropský jelen lesní, daněk evropský, kamzík horský či tahr himálajský na Novém Zélandu nebo řada různě úspěšných pokusů na našem území (viz Anděru 2006 v knize Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky).

3) Zvířata zájmových chovů slouží k „potěše oka“. Občas se někteří lidé nespokojili s tradičním chovem v klecích, jindy chovanci zdárně utekli. Do této kategorie v Evropě spadají například klokani v oborách, řada exotických veverek včetně několika hezky vybarvených afrických druhů, proslavené veverky popelavé (Sciurus carolinensis) nebo pruhovaní burundukové ze sibiřské tajgy. Atraktivním a nepřehlédnutelným zpestřením evropských parků jsou životaschopné populace papoušků mniších či alexandrů.

4) Biologická kontrola spočívá v naší cílené snaze omezit některé organismy jinými. Někdy se vyloženě vymstila, protože dovezená zvířata napáchala větší škody. To je případ domácích koček, promyk rodu Herpestes, lasic nebo též ropuchy obrovské (Bufo marinus).

5) Z tohoto pohledu je jeho české i latinské jméno značně zavádějící – Angličané ho nazývají moudřeji jako Javan Rusa.

6) Babirusy, které můžete vidět v evropských a našich zoo, by měly být původem ze severního Celebesu a patří druhu B. celebensis.

7) Třeba v Austrálii či na Novém Zélandu jsou ostrovy bez nebezpečných nepůvodních druhů často využívány k „odložení“ druhů ohrožených, a to do doby, než se na pevnině či na jiných ostrovech podaří dostat pod kontrolu škůdce. To se poštěstilo řadě novozélandských ptáků (včetně nelétavého papouška kakapa), západoaustralskému bandikutovi páskovanému (Perameles bougainville), jihoaustralskému bandikutovi P. gunnii, koale, vombatovi, klokánkovi králíkovitému (Bettongia penicillata) a dalším.

8) Přesvědčivé důkazy o domácí povaze evropského muflona byly předloženy v polovině osmdesátých let 20. století.

Výběr několika faktorů. Čím jsou nepůvodní druhy zajímavé?

Hybná síla: Některé druhy osídlí nové oblasti samy nebo využívají pomoci neživé či živé přírody.

Motivace lidské výpomoci: Člověk je významným, ať už vědomým nebo nevědomým šiřitelem nepůvodních druhů. Pokud jde o vědomý přesun, pak motivace může mít racionální ekonomický kalkul, nebo také nemusí (např. nostalgie). Známými „nostalgiky“ jsou například Britové, kteří si dováželi svá oblíbená zvířata do kolonií. Podobný případ máme i u nás, když majitel Dobříše nechal své ženě vysadit v panství Colloredo-Mannsfeldů řadu severoamerických zvířat, aby se zde cítila „jako doma“. Zatímco skokan volský, krocan divoký a jelenec běloocasý se moc neuchytili, ondatra se u nás pěkně zabydlela a poměrně brzy Dobříšsko opustila.

Úspěšnost v nové oblasti: Nepůvodní druhy v nové oblasti výskytu buď profitují, nebo velmi rychle hynou. Někdy mohou jako izolovaní jedinci nějakou dobu prosperovat, ale pokud nenajdou včas partnera, vymírají. Pro zajímavost, z 35 nepůvodních druhů savců udávaných u nás M. Anděrou se etablovalo „jen“ 15 druhů.

Škody páchané nepůvodními druhy: Nepůvodní druhy si mohou najít svou niku, aniž by byly konkurenty pro ostatní druhy či hrozily likvidací nově osídlených stanovišť (např. ondatra využívající nikým nespásané porosty rákosu), nebo může mezi nimi a původními druhy vzniknout konflikt zájmů, ale nepůvodní druh ten původní výrazně neomezí (psík mývalovitý vůči lišce), anebo tu máme nové zvíře, které je skutečnou pohromou (u nás jednoznačně norek americký). Jen vzácně může vetřelec původní přírodě prospívat, což je možná případ australského dinga (viz Vesmír 88, 606, 2009/10). Škody mohou souviset také s křížením nepůvodních druhů s původními, s přenosem chorob a parazitů. Řešením by pak mohlo být snižování jejich počtu až vyhubení, což někdy představuje nejen logistický problém (jak to udělat třeba u norka), ale i „etický“ (např. likvidace zdivočelých koní na Novém Zélandu či kamzíků alpských v našich Jeseníkách).

Historické pozadí: Z biologického hlediska je zajímavé, když víme, kdy se nepůvodní druh v dané oblasti objevil a jak si v minulosti stál. Leccos nám to totiž napoví o jeho přizpůsobivosti a možných biologických limitech. Historická stránka je také zajímavá z hlediska nás samých – proč jsme měli potřebu daný druh někam vozit? Leckdy zjistíme, že jsme jako lidstvo dost podivní. Bůhsuď, proč byl do jižní Afriky dovezen tahr himálajský (Vesmír 85, 473, 2006/8). Že by snad v Africe bylo málo trofejních zvířat?

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie

O autorech

Jan Robovský

Lenka Kovačiková

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné