Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Z dob českých a slovenských opic

Opičí zkameněliny z Koněprus, Děvína, Ivanovců, Hajnačky, Včelárů a Gombasku
 |  5. 9. 1996
 |  Vesmír 75, 516, 1996/9

Poslední opice žily ve střední Evropě ještě před půl milionem let. V současné době je z Evropy však známe jen z Gibraltaru (viz text na křídové příloze). Nálezy pozůstatků primátů v Čechách a na Slovensku pocházejí ze tří geologických úseků: z třetihorních uloženin Bílých Karpat; ze svrchních pliocénních sedimentů a sintrů krasových území; krasových starokvartérních kapes z interglaciálu Günz – Mindel a následného stadiálu Mindel 2 ve středních Čechách. Význam těchto nálezů je veliký. Po stránce morfologické dokládají ve starých a středních čtvrtohorách střední Evropy makakovité primáty. Nálezy z Koněprus jsou bezpečně datovány nejen paleontologicky, ale i stratigraficky. Geograficky jejich objev u nás vyznačuje severní hranici rozšíření makaků ve střední Evropě.

Třetihorní opice

byly popsány z pískoven západní strany Děvína u Děvínské Nové Vsi. V píscích příbojového řehu nitrozemského oře, tzv. vídeňské pánvi, se zde nalezlo několik zubů opic z období tortonu: druhu Pliopithecus antiquus (Blainville, 1839) a nová forma dryopitékovitého primáta Sivapithecus darwini (Abel, 1902).

Významnějším nalezištěm je vápencový lom v Děvínské Nové Vsi, kde bylo ve výplni jedné z puklin u dna lomu objeveno savčí společenstvo helvetského stáří. Lokalitu navštěvovali již za první republiky vídeňští odborníci. R. 1942 byla nalezena bohatá fosiliferní výplň velké krasové pukliny, která vedle třetihorní zvířeny obsahovala i téměř úplné kostry a mnoho jednotlivých kostí vyšších opic asi deseti jedinců. Materiál zpracovali H. Zapfe a J. Hürzeler z Basileje, kteří zde objevené pozůstatky opic přisoudili formě Pliopithecus (Epipliopithecus) vindobonensis (Zapfe a Hürzeler, l957). Naši badatelé navštívili lokalitu až po 2. světové válce (J. Jelínek a R. Musil, E. Vlček, J. Kukla a O. Fejfar).

Nález – dosud největší kolekce evropských předgibonovitých forem primátů – má z vývojového hlediska značnou důležitost, protože pochází z miocénu, geologicky mladšího období třetihor, kdy docházelo k největšímu rozmachu a diferenciaci těchto skupin. Materiál je uložen v Paleontologickém ústavu ve Vídni a v paleontologickém oddělení Přírodovědeckého muzea v Basileji, kam byl předán, aby H. Zapfe mohl materiál publikovat v honosné basilejské monografii podle úzu, že dotyčný ústav vydá jen práce, na nichž se podílí svým materiálem.

Pliopitékovité formy navazují na staré primitivní oligocénní antropoidy, tzv. propliopitéky, a jsou rovněž předchůdci dnešních gibonů. Stavba těla přizpůsobená životu na stromech nebyla zdaleka tak vyhraněná jako u dnešních gibonů, chybělo ještě ono nápadné prodloužení horních končetin – na pevné zemi se tato zvířata pohybovala po čtyřech. Od dryopitékovitých forem se během miocénu oddělila vývojová větev hominidů směřující k vývoji předchůdců dnešního člověka.

Opice z přelomu třetihor a čtvrtohor

byly objeveny u trenčínských Ivanovců na východním úpatí Karpat (O. Fejfar, 1961) v masivu triasových vápenců v silně zkrasovatělých a tektonicky poškozených krasových kapsách a puklinách v severní stěně lomu v savčím společenstvu z období přelomu pliocénu a pleistocénu, tzv. spodního villafranchienu. Fauna obsahovala nejen společenstvo velkých a malých savců (tapír, mastodonti, Baronomys, Mimomys, Desmana, Bremendia, Trogonterium ad.), ale i obojživelníků.

Trvalá stolička primáta z této kolekce je bilofodontního typu a podle uspořádání jednotlivých hrbolků a cingula patří kolobovité opici Mesopithecus monspessulanus (Gervais, l849).

Nálezy z Hajnačky u Fiľakova (O. Fejfar, 1953 – 58) pocházejí z pyroklastických a limnických sedimentů a z různě zpevněných vulkanických tufových vrstev. V této fauně středního villafranchienu převažovaly dva druhy tapírů, z primátů se zachovala dolní trvalá stolička kolobovitého typu, opět rodu Mesopithecus.

Z Dolného vrchu u Včelárů v jihovýchodní části Slovenského krasu byla z kapes a puklin střednětriasového vápence získána fauna z výplně, tvořené terra rossou (načervenalou půdou charakteristickou pro vápence), ostrohranným štěrkem a balvany. Vedle vůdčích fosilií tapíra a mastodonta uvádí P. Holec (1982) i dolní čelist primáta (Macaca sp.) a několik kostí jeho postkraniálního skeletu. Jde opět o kolobovitou opici, zařaditelnou k mezopitékům.

Staropleistocenní opice

byly objeveny na významném a relativně bohatém nalezišti v Koněprusích na Zlatém koni v Českém krasu uprostřed Čech. Naleziště se v odborné literatuře označuje Koněprusy C 718. Masiv Zlatého koně u Berouna vytváří charakteristický vápencový hřbet mezi obcemi Koněprusy, Tmaň a Suchomasty a jeho vrchol je nejvyšším bodem Českého krasu (475,9 m n.m.). Masiv Zlatého koně tvoří koněpruské vápence spodního devonu o mocnosti asi 150 m a suchomastské vápence středního devonu o mocnosti 40 – 60 m. Povrch je částečně překryt zbytky třetihorních říčních teras a kvartérními sedimenty a sutí. Ve vápencích se od mladého terciéru počal vytvářet složitý a rozsáhlý třípatrový systém krasových dutin.

První zmínky o krasu podává v 17. století B. Balbín a po něm další autoři, jako L. A. Dlask (1822), J. V. Michl (1834), a hlavně V. Krolmus (1851). V našem století popisují toto území J. Skutil (1954), V. Stárka (1954), K. Sklenář (1970) a další. O Staré jeskyni na jižním úbočí Zlatého koně informoval již M. M. Lüssner (1880) a B. Jelínek (1881) popisoval další jeskyně, které byly přístupné jedině po žebřících a na laně. O jednotlivých krasových útvarech psalo mnoho autorů, soukromých badatelů, jako např. J. Petrbok, ale též řada věhlasných vědeckých kapacit.

Od začátku 19. století vznikaly na Zlatém koni malé selské lomy. Velký kamenolom, tzv. Císařský, byl otevřen až r. 1866, po něm ještě několik menších. Všechny tyto lomy, založené převážně na odkrytých výchozech vápence, postupně ničily četné krasové jevy, krasové dutiny a kapsy. V době totalitního státu vznikl velkolom Čertovy schody (viz Vesmír 73, 618, 1994/1175, 134, 1996/3).

Průzkum Zlatého koně byl krátce po ukončení 2. světové války zahájen ve Staré jeskyni a kamenolomařské práce vedly k objevům dalších prostor. Malý odstřel u Ztracené jeskyně otevřel přístup do dalších dutin. Dne 12. října 1950 byl po velkém odstřelu v Houbově lomu na jižním boku Zlatého koně otevřen jeskynní systém délky 50 m. Krasová sekce Společnosti Národního muzea v Praze nové prostory zpřístupnila. Také byl objeven třípatrový jeskynní systém. První objevená prostora byla nazvána Petrbokova sluj. Dne 18. 12. 1950 si tento přírodovědecký objev prohlédla odborná komise, kterou svolal ředitel Archeologického ústavu J. Böhm. Ten dal podnět k několikaletému archeologickému, geologickému a speleologickému výzkumu největšího jeskynního systému v Českém krasu (zahájen r. 1951). Prováděl ho Archeologický ústav ČSAV v Praze pod vedením F. Proška ve spolupráci s Ústředním ústavem geologickým a s krasovou sekcí Společnosti Národního muzea v Praze.

Již při prvních prospektorských průnicích do krasového systému byly za světla karbidových lamp objevovány další a další dutiny, jejich komunikace, spadlé jeskynní stropy, nové propasti, krápníková výzdoba atp. V největší dutině, nazvané Proškův dóm, se našly pozůstatky fosilního člověka, které jsem převzal ke zpracování. Další badatelé, jako J. Petrbok, J. Kovanda a K. Mareš, neúnavně zachraňovali pro Národní muzeum množství fosilní fauny.

Staropleistocenní kapsa C 718

byla objevena po odstřelu asi 70 m nad dnem lomu, je součástí vchodu do původní jeskyně a zřejmě souvisí se středním patrem jeskynního systému Zlatého koně (J.Kukla, l952).

Původní profil kapsou byl malé mocnosti, ale měl dobře členěné souvrství staropleistocenních uloženin a postupně byl odkryt další velký profil mocný 12 m, který obsahoval neobvyklé množství fosilií včetně pozůstatků staropleistocenních opic. Postupující lom lokalitu likvidoval, první sběr a záchranu materiálu provedli r. 1953 O. Fejfar, J. Petrbok, a dělníci z lomu, později práce vedl F. Prošek.

Sedimenty kapsy C 718 patří podle M. Kretozoie do starého kvartéru (biharia), kdežto podle systému Soergelova-Zeunerova do druhé günzmindelské doby meziledové (cromerianu). Umožnily studovat změny zvířeny (viz též Vesmír 75, 338, 1996/6) a O. Fejfar (1956) uvádí z polohy značené H starší společenstva, v nichž převládají formy lesní, lesostepní a vlhkomilné a nalezl se v nich makak. V mladších společenstvech z polohy F jsou druhy stepní a byly v nich také zjištěny pozůstatky nižších opic.

Z lebky primátů se nalezla v sypkých sintrech poloh H pravá polovina spodní čelisti se stoličkami a třenáky a několik zubů spodní čelisti druhého jedince. Z kostry se zachovaly zlomky obou lopatek, pravá kost pažní bez dolní hlavice a horní konec kosti loketní, snad z jednoho jedince.

V poloze F, vyplněné spoustou kostí savců, byly objeveny zlomky levé kosti pažní a pravé i levé kosti stehenní jednoho jedince nižších opic.

Starší fosilie pravděpodobně patří k okruhu opic z rodu Macaca a mladší (stepní) upomínají na vysloveně pozemní druhy paviánovitého typu. Bohužel nejsou k dispozici zuby ani lebka.

Další naleziště s faunou (M. Kretzoi, 1938, 1941) bihárského-cromerienského stáří pochází z výplní krasových dutin v Gombasku u Plešivce ve Slovenském krasu. O. Fejfar zde r. l955 nalezl další faunu a v ní pravou polovinu spodní čelisti se stoličkami a oběma třenáky opice z okruhu rodu Macaca.

V sousedním Německu se nalezly pozůstatky makakovitých opic v kromerských faunách ve Voigtstadtu, Mosbachu, Gundersheimu, v jeskyních např. Heppenloch, Hohensülzen (Rheinhessen), Hunas a nejnověji v travertinech v Bilzingslebenu v Durynsku, které čekají na zhodnocení. Část z uvedených nalezišť spadá již do mladšího předposledního mindel-risského interglaciálu, nebo dokonce až do teplého výkyvu risského glaciálu. Ke studiu jsou většinou k dispozici ojedinělé zuby nebo jejich části, a proto velmi kolísá i jejich druhové zařazení. Z Maďarska ještě známe naleziště Czarnota. Všude se pohybujeme v okruhu makakovitých opic, označovaných např. Innus suevicus, Macaca sylvanus, Macaca florentinus ad. Dobrý druhový popis dosti úplných pozůstatků Macaca (Aulaxinuus) florentinus Cocchi, 1872, pochází z naleziště Valdarna v Itálii.

Bilofodontní chrup, utváření čelistí a dlouhých kostí

jasně zařazuje všechna tři individua z našeho území do podčeledi Cercopithecinae. Při hodnocení se nejdříve musel určit současný rod, jemuž se nálezy nejvíce přibližují. Po konfrontaci tvaru a uspořádání zubních hrbolků a kořenů bylo možno vyloučit paviány (Papio), kočkodany (CercopithecusErythrocebus). Nejvíce shody se zjistilo s makaky (Macaca), nejpřiléhavěji s magotem (Macaca sylvana), rhesem (M. mulatta) a vanderem (M. silenus). Fosilní nálezy se však od rodů současných makaků odlišují. V porovnání s literárně dostupným materiálem nacházíme největší shody s italskými nálezy, původně popsanými jako Aulaxinnus florentinus Cocchi, l872 a Innus florentinus Ristori, 1890. Ukázalo se, že makak ze Zlatého koně zcela přesně vyhovuje určení Macaca (Aulaxinuus) florentinus Cocchi, 1872 a nikoliv druhu Macaca sylvana pliocena Owen, 1848, jak je nověji řadí Szalay a Delson, 1979 ve své monografii, přesto, že jsem E. Delsona, když studoval materiál v Národním muzeu v Praze, upozorňoval na morfologické shody a rozdíly.

Co můžeme říci bezpečně

Na Zlatém koni v krasové kapse C 718 se nalezly nižší opic ve dvou souvrstvích, a to v hlubší poloze H 6-7 ve společenstvu lesním a lesostepním (i nález z Gombasku) a v mladší poloze F ve společenstvu vysloveně stepním.

Morfologicky starší formy odpovídají makakovitým opicím, zatímco mladší forma upomíná snad na pozemní druhy v širším slova smyslu. Doprovodná společenstva, která jsou zde velmi bohatá, dobře podporují tuto odlišnost nálezů primátů z obou poloh.

Taxonomicky můžeme koněpruské (poloha H) i gombasecké nálezy přisoudit druhu Macaca sylvanus florentina (Cocchi, 1872).

Druhou formu primáta ze Zlatého koně z polohy F nelze určit naprosto spolehlivě, neboť máme k dispozici jen dvě dlouhé kosti a ani jeden zlomek lebky či chrupu. Akademicky lze tohoto jedince řadit k cerkopitekovitým opicím, možná k rodu Macaca nebo Papio. Těsné morfologické analogie se našly v Capo Figari na Sardinii a jsou popsány jako Macaca sylvanus majori (Azzaroli, 1946).

Podrobnější text a další vyobrazení tohoto vzácného a velmi úplného materiálu nyní vychází v pražském nakladatelství Zlatý kůň.

Obrázky

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Paleontologie

O autorovi

Emanuel Vlček

Prof. MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc., antropolog a lékař, se letos dožívá osmdesáti let (narodil se 1. března 1925 v Rožmitále pod Třemšínem). Čtenáři Vesmíru pana profesora znají především jako autora článků o výzkumu pozůstatků historických osobností. Kromě padesátky knih napsal monografickou trilogii Fyzické osobnosti českých panovníků, kterou v letech 1997–2000 vydalo nakladatelství Vesmír (jednotlivé díly: Nejstarší Přemyslovci, Čeští králové I, Čeští králové II). První článek pro Vesmír napsal již jako gymnazista („Speciální vsunutá kost“, Vesmír 22, 203, 1944/9–10). Nejdůležitějším okruhem jeho zájmů je však paleoantropologie ­Evropy (napsal monografie Neanderthaler der Tschechoslowakei, Fossile Menschenfunde von Weimar-Ehringsdorf a nejnověji Der fossile Mensch von Bilzingsleben).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné