Emoce v medicíně
Pokud existuje silové pole uvnitř rodiny, které ovlivňuje emoční stav jednotlivých členů a v posledku zdraví i nemoc každého z nich, proč není předmětem výzkumu u jakéhokoli onemocnění? Až na výjimky bývá právě skutečná osobní a rodinná situace nemocného z výzkumných dat vyloučena. Na rozdíl od fyzikálních sil, které působí mezi neživými tělesy, jsou interakční síly mezi živými bytostmi mnohem složitější. Užití pojmu „síla“ může být i zde oprávněné, pokud sílu obecně poznáme podle změny stavu tělesa, na které působila. Zatímco pro výpočet těch prvních můžeme definovat hypotetické ideální těleso a maximálně tak situaci zjednodušit, v druhém případě tímto postupem všechno podstatné ztratíme. Platí-li pro fyzikální síly ve výzkumu požadavek maximální objektivizace, u silového pole mezi lidmi platí právě naopak požadavek maximální subjektivizace. To je něco, co nemůže naše vědecká metodologie zatím přijmout, je to něco jako kvadratura kruhu. Chceme tvrdit, že pokud v této oblasti nedojde k radikální změně, medicíně bude podstatná část reality unikat.
Zkusme si ale představit příklad takového emočního pole, aby bylo jasné, co máme na mysli. Případ, který vylíčíme, je jakousi sumou mnoha kazuistik, literární licencí nad skutečnými lidskými osudy, které jsme za mnoho let potkali v medicínské praxi. V nich jsme si na rozdíl od běžné medicíny všímali právě silového pole, ve kterém emoční stavy a s nimi související somatické symptomy či poruchy chování vznikaly. Data jsme získali metodou časové osy zaměřené na celý rodinný systém. Většinu poruch jsme ovlivňovali rodinnou terapií – tedy rozhovorem zaměřeným na vyjasňování významů a proměnu interakčního prostředí rodiny.
Naše hypotetická rodina je tvořena prarodiči, jejich dvěma dcerami, jejich manžely a vnoučaty. Pro jednoduchost si všimněme prarodičů jen z jedné strany. Popíšeme nikoli jen jejich symptomy, ale především celkovou situaci, která dlouhodobě působí na všechny členy této soustavy. Důležité je upozornit, že zde neplatí lineární kauzalita, na kterou jsme z běžné patofyziologie zvyklí. V živých systémech je mnohem běžnější zpětnovazebná cirkulární kauzalita.
Děda, pětasedmdesátiletý Josef v důchodu, dříve vedoucí pracovník, vládl v rodině tvrdou rukou. Je ze staré školy, muž musí mít podle něho vždy pravdu. Přestože nepochybně stárne, bojí se ztratit svou moc. Navzdory věku dlouhodobě trpí nedostatkem sexuální aktivity, když se vnitřně dávno se svou ženou vlastně rozešel, a sex mezi nimi tedy nedává smysl. Stále méně často může tuto nouzi řešit s jinými partnerkami, jak tomu bylo dříve. Hlavní emoce, které ovlivňují stav jeho organizmu, jsou zlost (že není po jeho) a strach (že ztratí svou pozici). Napětí vytváří bolesti v zádech, hypertenzi a občasné tachykardie, pro které navštěvuje ordinaci kardiologa. Hypertrofie prostaty se často přičítá pouze věku, ale kdo ví, jaký vliv na pohlavní orgány má chronicky neuspokojivá sexuální situace, o které sotva svému urologovi vypráví. Napětí v oblasti pánve se projevuje také překrvením v oblasti konečníku, může se tedy podílet na vzniku hemoroidů, se kterými pan Josef chodí do proktologické ordinace.
Jeho žena Karolína, dvaasedmdesátiletá důchodkyně, dříve dělnice, se snaží se všemi dobře vycházet. Bojí se zlostných výpadů svého manžela, nikdy by si netroufla se rozvést, v její generaci to nebyl dobrý způsob jak vyřešit manželské problémy. Považuje za samozřejmé, že se obětuje pro druhé. Bojí se konfliktu s dospělými dcerami, protože žije svými vnoučaty a nechce o ně přijít. Hlavní emoce, které ovlivňují její organizmus, jsou strach a bezmocná zlost. Symptomy, které tak její tělo vytváří, jsou nespavost (neustále promýšlí neřešitelná dilemata a ohrožení), symptomy ischemické choroby srdeční bez významného nálezu, dříve mívala úporné migrény a záchvaty žlučové koliky, po odstranění žlučníku již „jen“ postcholecystektomický syndrom. Ona i lékař se domnívají, že je to reakce na chybu v dietě, jde však obvykle o zacyklenou interakci po erupci manželovy zlosti (manžel nesnáší nemoci své ženy, a tak se jeho chování po záchvatu promění). Stará paní zvláště těžce nese konflikty mezi svým mužem a dětmi, na neporozumění mezi nimi dvěma si už dávno zvykla. Trvale má bolesti v zádech, bolesti kyčlí a malých kloubů, aniž by měla zvýšené revmatoidní faktory. Léky, které proti bolesti bere nejčastěji od praktického lékaře, někdy od revmatologa nebo ortopeda, mají nedobrý vliv na sliznici žaludku. Dlouhodobě užívá také léky na spaní, na trávení, občas se ukáže u gastroenterologa, občas u internisty.
Starší dcera Naďa je matkou tří dětí, už rozvedená. Žili původně v domě rodičů, jejichž pomoc se jim stále více stávala přítěží. Naďa má zlost na všechny muže, myslela si, že když si najde muže klidnějšího, než je její vzteklý otec, bude to lepší, ale ukázalo se, že slabý a femininní muž jí nebyl oporou. Vedle dominantního tchána se její manžel cítil nedoceněný, nic v domácnosti nemohlo být podle něho. Vedle milenky se cítil mnohem lépe, a tak se nakonec za ní odstěhoval a založil novou rodinu, i když se nejprve s ženou a dětmi přestěhovali do vlastního bytu. Přestěhování ale nevedlo k přerušení kontaktu, babička stejně denně telefonuje a žije rodinou dcery a jejími problémy, dávají jejímu životu smysl. Hlavní emoce, které ovlivňují organizmus Nadi, jsou vztek, smutek a strach. Uživit a vychovat tři děti je obtížné, „pomoc“ prarodičů je pro ni spíše zátěží, je těžké rozpoznat, kdo komu vlastně pomáhá. Trpí dyspepsií, bolestmi za krkem a v rukou, lékaři tomu říkají cervikobrachiální syndrom, což je vlastně jen popis toho, co ji kde bolí, nikoli vysvětlení. Je po hysterektomii pro silné opakované krvácení, které se objevilo v době největší manželské krize. Cítí se osamělá, trpí nespavostí, je neustále unavená. To nakonec vedlo k nálepce chronický únavový syndrom, což zase její těžkou situaci nijak neřeší. Psychiatrická diagnóza deprese a nasazená antidepresiva situaci jen ještě více zatemňují.
Její nejstarší syn Ondra, dnes už dvacetiletý, se snažil nahradit matce partnera. Nevědomky na sebe převzal otcovu roli ještě před jeho odchodem. Má na něho zlost, nejistotu zakrývá chlapáckým chováním. V partě, která mu dodává sebevědomí, kouří marihuanu, hraje na automatech. Má sny o rychlém zbohatnutí, opustil školu, řítí se do problémů, začíná dělat dluhy. Trpí bolestmi hlavy, ale odmítá s tím cokoli dělat. Vypudil z matčiny blízkosti svým chováním několik potenciálních nových partnerů.
Mladšímu synovi Nadi Fandovi je 16 let. Soupeří se starším bratrem o pozici v rodině. Snaží se být vzorný a matku potěšit. Bojí se o nemocnou sestru i o matku, trpí odloučením od otce. Převažující emoce u něho jsou patrně smutek a zlost. Trpí bolestmi pat, které vzdorují léčbě, spojují ho s matkou, ta s ním totiž chodí po lékařích a léčitelích a o paty se stále zajímá. Patrně jim to oběma poskytuje obranu proti úzkosti ze separace, matka se nemusí (ale také nemůže) věnovat ostatním problémům.
Tak bychom mohli pokračovat dále anorexií nejmladší dcery, jíž chybí skutečný kontakt s matkou, která na ni ani nemá více času. Raději zcela vynecháme problémy projevující se v rodině mladší dcery, která ještě stále bydlí v domě rodičů se svým mužem a dítětem. Už nyní ale čtenář může být vyděšen, co tohle je za nemocnou rodinu. Je to docela běžná (byť hypotetická) rodina, jen tento způsob pohledu je neobvyklý. Chceme ukázat, že každý z nich chodí k jinému lékaři, o některé symptomy se starají specialisté, urolog, gynekolog, psychiatr, internista. Každý z lékařů se stará pouze o malou část rodinného systému, někdy jen o jediný orgán. Nejsou zvyklí se zajímat o vnitřní situaci rodiny, jak ji vnímá pacient. Ostatně získat takový obraz není snadné, protože jeho značná část je neuvědomovaná nebo formálním chováním rodiny zastíraná. Smysl symptomů nám tak musí nutně unikat. Vidíme také, že je vcelku jedno, zda organizmy vytvářejí tělesné symptomy nebo tzv. poruchy chování. V systému na sebe berou regulační funkci jakékoli projevy, které dostanou význam, které si vynutí pozornost. Nejde ani o simulaci, ani o útěk do nemoci.
Na tomto příkladu, jakých v psychosomatické praxi vidíme stovky, chceme ilustrovat situaci naší medicíny: rozdělena na jednotlivé obory a podobory, štítivě si držící odborníky z oblasti psycho-sociální „od těla“, zaměřena svým výzkumem na stále větší detaily, nemůže zachytit smysl jednotlivých symptomů. Nezbývá než je tedy potlačovat, jak vidíme např. u hypertenze, bolesti, záchvatových stavů a mnoha dalších. Z toho je ale dobře živ farmaceutický průmysl, a ten zase podporuje výzkum, a tak se kruh uzavírá.
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [135,73 kB]