Emoce v medicíně

Dvě předchozí exkurze Vladislava Chvály a Ludmily Trapkové z libereckého Střediska komplexní terapie (viz Vesmír 86, 526, 2007/8 a 86, 593, 2007/9) nás uvedly do „psychopatologie všedního dne“ postižené rodiny. Nyní je namístě vysvětlit, jakým způsobem se emoční stav odráží ve zdraví či nemoci zúčastněných osob, a k tomu je třeba znovu připomenout, že emoce jsou primárně biologické děje; to, co si z nich uvědomujeme a prožíváme v rovině psychologické, jsou pocity. Naše pocity mohou, ale (často) nemusí odpovídat probíhající emoci, ať příjemné, nebo nepříjemné. Tato skutečnost je známá již desítky let jak teoretikům, tak klinikům v psychoterapeutické práci.

Přehledně problematiku „popletených pocitů“ zpracovala například transakční analýza, která pro tuto situaci používá termín „zástupné opakované špatné pocity“. Ty vznikají především v dětství jako součást další osobnostní výbavy, ale vytvářejí se i v průběhu celého dalšího vývoje, který dokážou vydatně zkomplikovat. Vznik těchto pocitů si můžeme ukázat na „banálním“ případu z běžného života (příklad je pedagogicky zjednodušený, ale v zásadě tak uvedené mechanizmy fungují).

Malé dítě je svědkem rodičovské hádky, má strach a dá jej najevo; pocit odpovídá emoci, neboli oba procesy jsou shodné. Rodiče však v hádce pokračují. Dítě se bezmocí a strachy rozpláče, ale rodiče svou při nekončí. Dítě se pokusí něco s ohrožující situací udělat a jeho první strategií je, že předvede Kašpárka, protože ví, že to vždycky všechny rozesmálo. Ani tehdy však hádka nekončí. Dítě je kreativní a zkusí další variantu: zeširoka se rozkročí, dá si ruce v bok a „strašným“ hlasem babičky pronese rozzlobené: „Teď už toho mám právě dost!“ Rodiče se rozesmějí a je po hádce. Vyjdeli dítěti tento postup několikrát, vytvoří se naprosto nesprávné spojení a do paměti se mu zapíše zkrat: úzkost = rozhořčení, rozčílení a k tomu něco agrese. A do budoucna bude jeho pocit (rozhořčení) neshodný s jeho emocí (úzkost). Z dětství si odnášíme nejvýznamnější neurotické zástupné špatné pocity, ale v dospívání jejich tvorba nekončí. I když v dospělosti lépe rozlišujeme a paměť již není zdaleka tak přizpůsobivá, ve vypjatých situacích se naše schopnosti zhoršují a jsme náchylnější ke zkratům, nehledě na to, že chybně nastavený trend neshodnosti na sebe nabaluje obdobné zkušenosti. Tragickým vyvrcholením je sebedestruktivní životní scénář korunovaný šibeničním humorem, jemuž ale žádná příjemná a pozitivní emoce neodpovídá. ¹⁾

Je tedy první otázkou, nakolik si členové disharmonických rodin vůbec uvědomují, jaké emoce prožívají. Protože jedině pokud je správně rozpoznají a pojmenují, mohou s nimi začít racionálně zacházet. Další příklad z nejnovější literatury ukazuje, jak mohou být příjemné a vyhledávané pocity v rozporu s emoční konstelací, která doslova ohrožuje život. Sice nepředpokládám, že pobyt v nefungující rodině, z níž se tak obtížně uniká, by byl méně rizikový, ale lov jelenů je dramatičtější a patologické procesy jsou tak lépe vidět.

Michiganští kardiologové zkoumali kardiologickou zátěž a z ní vyplývající rizika při lovu jelenů u 25 dobrovolníků, z nichž 17 trpělo prokázanou ischemickou chorobou srdeční. Muži v průměrném věku 55 (±7) let byli nejprve vyšetřeni v kardiologické laboratoři při plné zátěži a jejich elektrokardiografický záznam byl posléze porovnán s kontinuálním EKG snímaným během sedmi lovů jelenů.

Tepová frekvence u 22 osob stoupla během lovu o více než 85 % ve srovnání s jejich nejvyšší tepovou frekvencí a u 10 z nich překročila hodnoty získané při maximální zátěži na ergometru. Přitom zvýšení frekvence bylo nepřímo úměrné kardiorespirační zdatnosti. ²⁾ Objevily se periody zrychlené srdeční činnosti trvající 1–65 minut. Byly však zachyceny rovněž arytmie a změny elektrokardiogramu svědčící o ischemii. Přitom těžké projevy arytmie ani tachykardie (zaznamenané během lovu) nebyly předtím zjištěny u žádného z dobrovolníků při vyšetření v laboratoři.

Autoři uzavírají, že lov jelenů může vyvolat přetrvávající zvýšení tepové frekvence, ischemii myokardu (doloženou na EKG) a ohrožující srdeční arytmie významné závažnosti. K těmto výsledkům přispívá jak tělesná námaha, tak nepochybně také hyperadrenergie (nadměrná tvorba adrenalinu a noradrenalinu) a stresové vlivy, které všechny vedou k přehnaným požadavkům na kardiovaskulární systém. ³⁾ Emoční stav ohrožující život je však interpretován jako pocit příjemného vzrušení.