Emoce v medicíně

Vliv emoce na tělesný stav, přesněji změny průběhu tělesných funkcí pod vlivem emoce, lze odvodit z již prozkoumaných mechanizmů. V jednom z předchozích dílů jsme uvedli, že u emocí můžeme rozlišit úroveň stavu nabuzení, tendenci k přiblížení nebo oddálení a tendenci k soupeření či k spolupráci. Jak v dysfunkční rodině, tak na lovu jelenů (viz Vesmír 86, 665, 2007/10) je nabuzení zvýšené a naladěné k soupeření. V případě jelenů je jednoznačná tendence po přiblížení, v rodině tyto postoje často oscilují. Nicméně v obou případech jsou zadány všechny podmínky pro to, aby se rozběhla první fáze stresu, označená jako poplachová. Jejím etologicky programovaným úkolem je připravit organizmus na útok nebo útěk.

Poplachové reakce jsou řízeny převážně adrenergním, tedy aktivujícím systémem, jehož nejznámějšími představiteli jsou noradrenalin a adrenalin. Ve více než půl století starém pokusu byla skupině zdravých dobrovolníků aplikována infuze adrenalinu bez upřesňující informace a účastníci byli dotázáni na pocity, které tento zákrok vyvolal. Kolem 60 % z nich uvedlo úzkost, 30 % „pocity jako při úzkosti“ a více než 10 % dokonce „rozjařenost a bojové naladění“. V dalším, stejně uspořádaném sezení u stejných osob, se po informaci, že v infuzi je adrenalin (známý v té době jako „stresový hormon“), už žádné bojové naladění ani rozjařenost neobjevily, 80 % osob uvedlo úzkost a 20 % pocity jako při úzkosti. Ve třetím sezení, zahrnujícím informaci, že je aplikována látka vyvolávající úzkost, byla reference o úzkosti stoprocentní. To ještě k neshodnosti emocí (stav organizmu) a pocitů (reference o něm).

Co udělá rozumné řídicí centrum, má-li připravit organizmus na rvačku nebo úprk? Především přivede do nejvyšší pohotovosti svalový systém. Svaly se napnou (při velkém napětí se mohou natahovače a ohýbače přetahovat, což se projeví jako různě hrubý třes), v zvýšeném množství k nim začne přitékat krev obohacená všemi dostupnými živinami ze zásobních „skladů“. Zvýšený přítok krve je zajištěn zvýšenou aktivitou srdce, a to jak tepové frekvence, tak srdečního výdeje i krevního tlaku. Zvýšení krevního tlaku s sebou nese ještě jeden úkaz, a to zvýšení prahu pro pociťování bolesti. Aby se zabránilo ztrátám krve při eventuálním poranění, zvyšuje se její srážlivost.

Připomeňme si, že krve je v těle limitované množství, pět litrů, což pro názornost je jedna láhev na okurky. Její přečerpání ke svalům zákonitě vede k odkrvení jiných oblastí: kůže zbledne a prochladne, stejným způsobem se odkrví také útrobní orgány. Zornice se rozšíří (skutečně ve smyslu, „abych tě lépe viděla“), objeví se husí kůže, což je relikt z doby, kdy naši prapředci byli obrostlí srstí, jejíž zježení opticky zvětšilo postavu a mělo zahnat protivníka. V zájmu odlehčení organizmu se vyprazdňují duté orgány, což je prožíváno jako opakované nucení na moč (stresová polakisurie), při větším stresu i tendence vyprázdnit střeva.

Pohodové pochody řízené parasympatikem, především spokojené trávení a odpočinkové aktivity, jsou „přepnuty na sporo“. Pociťujeme to především jako pocit sucha v ústech a nepříjemný pocit v břišní krajině. Spánek se změlčuje, zkracuje, protože hluboce spát v případě ohrožení znamená bezmocně se vystavit možnému útoku. Psychické naladění je poznamenáno neklidem a pohybuje se od úzkostného, někdy až panického po nastražené, nepřátelské a agresivní.

Pokud stresové vlivy přetrvávají a poplachová fáze se projevila jako málo účelná nebo se vyčerpala, nastupuje druhá fáze stresové reakce, již označil její objevitel Hansem Selye za fázi rezistence. Jejím smyslem je zajistit přežití organizmu za krajně nepříznivých podmínek. Řídicí úlohy přebírá systém parasympatický a je aktivována osa hypotalamus-hypofýzanadledviny, jejímiž hlavními produkty jsou kortikoidy. Pokud jde o orgánové systémy, většina procesů se zpomaluje, průdušky se zužují, je přetěžován trávicí systém, navenek je patrný útlum, spánek se však nadále zhoršuje, psychicky se projevuje převážně depresivní naladění. Chronický stres končí fází vyčerpání, ve které se chaoticky přetahují oba řídicí systémy, což vyvolává v organizmu nekoordinovaný zmatek.

Kromě toho, že se přetěžované orgánové systémy rychleji opotřebovávají, jsou tu ještě jiné, ale velice podstatné složky stresové odpovědi: protože celý mechanizmus měl sloužit především v biologických podmínkách k záchraně holého života, jsou všechny reakce metabolicky nesmírně náročné a organizmus při nich neuvěřitelně plýtvá. Na rozdíl od státního dluhu se tento dluh projeví v krátké době a je v rámci cirkulární kauzality zdrojem a příčinou dalšího stresu. Také všechny procesy, které se pro aktuální zachování života nejeví jako nezbytné, jsou utlumeny. V klinice se to bohužel týká systému imunitního a jeho reakcí a zde se otevírá brána pro nástup mnoha škodlivých vlivů a prvků jak zvenčí, tak zevnitř organizmu.

Lovci jelenů názorně předvedli, co znamená pro zdravotní stav akutní stres trvající několik hodin. Klinici pracující psychosomatickými metodami se setkávají u pacientů denně s důsledky chronického stresu. Přestože vysvětlení zdravotních obtíží vyplývajících z této situace je srozumitelné a prosté a řešení nabízí více než zásah zacílený na poslední články celého kauzálního řetězce, volání po celostní péči je stále hlasem volajícího na poušti.