Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Emoce v medicíně

7. Existuje něco jako emoční pole rodiny?
 |  9. 8. 2007
 |  Vesmír 86, 526, 2007/8
 |  Seriál: Emoce v medicíně, 7. díl (PředchozíNásledující)

Emoce jsou sice lákavým, ale nevděčným objektem medicínského výzkumu. Jistě mají vztah k rozvoji nemoci i k jejímu prožívání a vliv na její léčení. Určitě jsou strach i agrese od počátku psychofyziologického výzkumu brány vážně, jak doloženo v teorii stresu. Málokterý fenomén lidského prožívání se stal tak rozšířeným předmětem léčby jako smutek (deprese) nebo vztek (když vezmeme vážně vztah potlačeného vzteku k rozvoji hypertenze). Již Pierre Janet na konci devatenáctého století sledoval a dokumentoval vliv emocí na dechové funkce. Zatímco psychoterapeuti při léčbě s ničím jiným než s různě emočně zabarvenou realitou nepracují, biologicky orientovaní badatelé vždy stojí před nesnadným problémem subjektivity. Nejsou-li studie o vlivu reálné emoční situace člověka na rozvoj každého onemocnění dosud samozřejmostí, nejde snad ani tak o popírání vlivu emocí, ale vyloženě o metodologické problémy u prchavých a komplexních fenoménů.

Moderní pojetí psychoneuroimunologie by bylo bez pochopení vlivu emocí jen bezmocným pojednáním o mediátorech a receptorech bez vztahu k realitě. Za poslední desetiletí se totiž, alespoň podle Uexküllovy učebnice psychosomatiky, vyvinula imunologie v samostatnou, centrální biologickou vědu, která sama sebe chápe na straně jedné jako disciplínu zabývající se základy, na straně druhé jako disciplínu orientovanou na praktické využití v oblasti humánních věd [1]. Na počátku nového tisíciletí se rýsuje stav poznání o schopnostech organizmu rozlišovat mezi já a ne-já, nebo – vyjádřeno diferencovaněji – o tom, jak integrovaně odpovídá organizmus na mikrobiální, kancerogenní a také psycho-sociální nebezpečí, jestliže je závislý na multilaterální schopnosti buněk vést mezi sebou dialog.

Von Uexküll, Geigges a Herrmann [2] odhalili analogii mezi jazykem a imunitním systémem; viděno ze sémiotického hlediska, může imunitní systém překládat znaky, s nimiž se nikdy předtím nesetkal, do jednání orientovaného na cíl, a to k užitku, ale také k možné škodě organizmu. V imunologii se tak objevují nejen otázky týkající se významu individuální historie člověka pro jeho imunitní kompetenci, nýbrž také otázky týkající se významu sociálních událostí pro jeho imunitní obranu. Psychoterapeutům svitla naděje (pokolikáté už?), že jejich zkušenost s pacienty bude medicínou brána vážně.

V psychosomatických teoriích se k různým klinickým obrazům nemoci často uvádí jako patogenní podmínka potlačování emocionálního prožívání. Toto prožívání je obvykle neuvědomované, protože je složitě vázáno do interakce člověka s jeho nejbližším sociálním prostředím. Tak např. R. Sapolsky (1989) zjistil, že zvířata s nižším sociálním postavením ve skupině paviánů vykazují chronicky zvýšenou hladinu kortizolu. Tato zvířata se často stávala oběťmi nepředvídatelné agrese. Autor předpokládá, že právě vystavení agresi bylo příčinou zvýšení hladiny kortizolu. Sociální síť – u člověka především rodina – je hlavním silovým polem interakcí všeho druhu, v němž a na něž reaguje celý lidský organizmus.

Samozřejmě nás nemusí kolegové ve výzkumu imunitního chování organizmu brát vážně, nicméně naše zkušenost rodinných terapeutů ukazuje, že za základní jednotku výzkumu bychom neměli považovat jedince, ale celou rodinu, chceme-li se dobrat smyslu stonání individuálního organizmu. Jedině tak výzkumníkům neuniknou systémové vlastnosti rodiny, které mají bezprostřední vliv na prožívání a zdraví jejích členů. Jednotlivý člen rodiny naopak obvykle nemá velkou moc ovlivňovat systémovou vlastnost celku, protože je fatálně závislý na tom, jakou schopnost a ochotu ke spolupráci mají ostatní. Například matka může být jen do té míry dobrou matkou, jak dobře ji doplňuje otec. Řadu nemocí včetně opakovaných infekcí lze úspěšně ovlivňovat prostřednictvím rodinné terapie, která zachází s rodinou jako s vnitřně konzistentním živým organizmem. Přitom je zřejmé, že v dynamicky se proměňující liberální společnosti nemusí být jasné, co to rodina je. Rodinou rozumíme systém, který je složen jednak ze svých členů, jednak ze vztahů mezi těmito členy rodiny. Ty jsou dvojího druhu, získané (partnerské a všechny vztahy nevlastní) a vrozené (dítě s matkou, dítě s otcem). Tento systém je typický svou labilitou a zároveň nerozpojitelností. Partnerství nebo nevlastní vztah může zahynout, ale rodičovství rozvést nelze. Matka či otec budou už navždy svému dítěti jediným vlastním rodičem s mimořádným významem. To je také podle naší zkušenosti zdrojem silných ambivalencí v emočním poli rodiny, v němž každá událost má vliv na všechny zúčastněné.

Současně je možno s úspěchem tvrdit, že čas, který každý z nás trávíme mimo toto silové pole rodiny, je mnohem kratší než ten, kdy jsme jeho součástí. Dítě až do dokončení separace, tedy do 18 až 25 let, je celkem jasně na tomto poli závislé a nemůže jím nebýt ovlivňováno. Každý, kdo se stane rodičem, je nejméně do 18 až 25 let svého dítěte (nezřídka dalších dětí) také součástí tohoto pole. Ani další vrstva dětí v rodině, která dospělého zasahuje v roli prarodiče, není bez vlivu, i prarodič je jeho součástí (a jak významnou!). Množství takříkajíc „nezávislých“ obyvatel, tedy dospělých, kteří by nebyli dětmi, rodiči nebo prarodiči, sice stoupá, ale určitě nepřevažuje počet těch, kdo „jsou ve hře“. Ostatně i oni, byť se chovají nezávisle nebo se tak i cítí, mívají nějaké rodiče, kteří ještě stále mohou situaci prožívat silně emotivně – a proto také stonat.

O silovém poli rodiny, které je patrně nejsilnějším generátorem emocí a má podstatný vliv na zdraví či nemoc, není pochyb. Je známo, že i těžké společenské události, jako jsou válečné konflikty, bývají dětmi dobře snášeny, pokud cítí nejbližší rodinu jako zdroj bezpečí. A naopak víme, jak zhoubný vliv má etnický konflikt na ty děti, jejichž rodiče jsou příslušníky znepřátelených etnik a prožívají konflikt loajality. Ani každodenní události uvnitř rodiny ale nemohou zůstat bez emoční odezvy dospělých i dětí. Je překvapující, jak málo pozornosti se rodině při výzkumu nemoci věnuje.

Má to samozřejmě řadu dobrých důvodů. Rodina vůbec neleží v zorném poli medicíny a medicína na ni nevidí, když se o každého jejího člena, a dokonce i o každý individuální příznak stará jiný odborník. Pokud se rodina objevuje na scéně, tedy jen jako doprovod nemocného, který dělá větší či menší obtíže. Rodina je základní ochrannou jednotkou dítěte při jeho růstu a zrání, je zdrojem intimity pro všechny členy, a proto je většina podstatných dějů v rodině nepřístupná výzkumu. Pohled, který rodina poskytuje rodinnému terapeutovi (jenž umí stranit všem, je tedy neutrální a zároveň angažovaný ve prospěch rodiny jako celku), je diametrálně odlišný od pohledu, který by poskytovala emočně distancovanému a „objektivnímu“ badateli.

V odborných kruzích existuje navíc určité tabu týkající se rodiny, patrně proto, že každý jsme součástí nějakého toho rodinného silového pole a neradi bychom si připouštěli svůj podíl na případných potížích našich blízkých. Předpokládáme také, že při výzkumech psychosociálních vlivů na nemoc by se mohly stupňovat pocity viny u členů rodiny. Snad i proto se psychosociální teorie o zdraví a nemoci považují víceméně za něco nevhodného. A tak je každý jiný výzkum pro badatele, ale patrně i pro samu společnost, která se snaží své problémy spíše popírat, výhodnější než výzkum rodiny. Obáváme se, že nasazení, s jakým se naše vědecká komunita s prominutím rýpe v genetickém materiálu, vyrábí či transplantuje náhradní orgány nebo zprůchodňuje uzavřené cévy, je jen odvracením pozornosti od skutečného zdroje těch nejrozšířenějších nemocí, totiž od silového emočního pole rodiny. Je to jako vymýšlet a vyrábět sofistikované prostředky pro zahřívání studených nohou v mokrých botách jen proto, že není dost slušné a vhodné mluvit o tom, že nám teče do bot.

Literatura

[1] Chubert Ch., Schüssler G.: Psychoneuroimmunologie, in von Uexküll T., Psychosomatische Medizin, Urban & Fischer, München, Jena 2003, 6. vyd., s.145–173
[2] von Uexküll T., Geigges W., Herrmann J. M.: Endosemiose. In: Posner, R., Robering K., Sebeok T. A.: Semiotik. Ein Handbuch zu den zeichentheoretischen Grundlagen von Natur und Kultur, Bd. 1, s. 464
[3] Trapková L., Chvála V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál, Praha 2004

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína
RUBRIKA: Eseje

O autorech

Vladislav Chvála

Ludmila Trapková

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné