Emoce v medicíně

Jestliže za emoce označíme elementární biologické a neurochemické děje, jež můžeme chápat jako specifické informace či signály vlastní živým organizmům, jejichž hlavní úlohou je nasměrovat organizmus k pohybu (emotio) optimálním směrem od „špatného“ k „dobrému“, pochopíme jejich význam pro zachování života. Tyto biologické pochody je třeba odlišit od komplexnějších niterných prožitků označovaných jako pocity. To, co nazýváme pocity, jsou psychické projekce emocí a Damasio rozdíl mezi nimi pregnantně vystihl prohlášením, že „emoce se odehrávají v divadle tvořeném tělem, zatímco pocity v divadle tvořeném vědomím“.

Badatelé se vesměs shodují na existenci šesti „základních“ emocí, jimiž jsou štěstí, překvapení, hněv, strach, smutek a odpor. Mají za to, že tak jako kombinacemi tří základních barev, které je schopno vnímat lidské oko, vzniká nekonečná škála barevných odstínů, je v emočním světě dostupné nekonečné množství prožitků. ¹⁾ Hlavní cíl, kterému tyto emoce slouží, je přežití jedince, které je u většiny savců a u člověka zajištěno po narození vztahovou vazbou k matce či skupině a později sociální adaptabilitou. Jeví se tedy logické, že tyto instinktivní děje jsou kódovány již v hlubších strukturách, než je rozvíjející se mozková kůra.

Experimentální práce J. Pankseppa prokázaly, že rozhodující je oblast periakvální šedi, která je citlivá na přísun opioidů a dopaminu, a že odstranění této mozkové kůry u novorozených krys nezpůsobí „robotické chování“. Mláďata mají stejnou míru hravosti, zvědavosti a sociální přizpůsobivosti jako jejich zdraví vrstevníci a dospělá zvířata projevují zralé emoční a sociální chování navzdory kognitivnímu deficitu, který ovlivní například jejich orientační schopnost. ²⁾

Vcelku také existuje shoda v tom, že emoce mají tři základní úrovně:

Především je to emoční pozadí určující míru nabuzení či útlumu organizmu. Již zde je možné konstatovat, že se všechny živé organizmy snaží vyhnout nepříznivým podnětům a dosahovat nejen jakéhosi matematického průměru mezi libostí a nelibostí, ale směřovat k co nejvýhodnějším možnostem.

Vyšší etáž představují základní, ale již komplexní emoce. Tyto reakce vznikají jako odpověď na změny ve vnitřním i vnějším prostředí a jsou zprostředkovány cestami neuronálními, chemickými i kombinovanými. Jak uvádí Le Doux: ³⁾ „Emoce jsou daleko spíše jevy, které se nám dějí, než jevy, které bychom vytvářeli. Přestože se lidé snaží je modulovat…, zevní okolnosti jsou prostě uspořádány tak, že jejich podněty automaticky spouštějí emoční reakce… Máme velmi malou možnost přímé kontroly a regulace emocí, což zažil každý, kdo se je snažil předstírat nebo byl předstíraným emocím vystaven…, a protože volní kontrola emocí je nespolehlivá, mohou emoce zcela zaplavit naše vědomí.“

Protože emoční procesy jsou rychlejší než myšlenkové pochody, jsou pohotovější při selektivním ovlivnění vnímání, dalším ovlivňování emočního stavu a vytváření intuitivních závěrů. Jejich vliv na jednání může proběhnout bez jakéhokoli uvědomění, jak například prokazuje případ muže, který dával jednoznačně přednost sladkému před slaným, přestože měl nenávratně zničenou chuťovou oblast mozkové kůry, a tedy nemohl tyto chutě rozpoznat. ⁴⁾

To, že silná emoce může vzniknout bez jakékoli indukce z kognitivní oblasti, ukazuje následující kazuistika. ⁵⁾ Při pokusu o stereotaktické ovlivnění poruch hybnosti u 65leté nemocné s Parkinsonovou chorobou zavedli lékaři nechtěně elektrodu o 2 mm níže, než bylo místo, které při předchozích procedurách ulevovalo jejím příznakům. Po několika sekundách stimulace pacientka přestala mluvit, stočila oči doprava a její výraz nabyl charakteru smutku. Pak začala náhle plakat, tekly jí slzy a její chování odpovídalo hlubokému utrpení. Pacientka začala vyprávět, jak hluboký prožívá smutek, že nemá sílu, aby tímto životem žila, že je bez naděje a vyčerpaná.

Lékař odpovídající za terapii pochopil, že tato událost je důsledkem elektrické stimulace, proceduru přerušil a asi za 90 sekund se pacientčin stav vrátil k normě. Projevy smutku zmizely, pacientka se cítila uvolněně, a dokonce začala vtipkovat. Tázala se, co se dělo, co vyprovokovalo její zoufalství. Jak komentuje její případ Damasio, ⁶⁾ „rejstřík akcí probíhal jako dobře sladěný koncert, zdálo se, že jejich výsledek vyjadřuje přítomnost myšlenek, které jsou příčinou smutku…, ovšem s výjimkou toho, že před touto událostí žádné takové myšlenky nebyly…, ty se objevily až poté, co začala emoce.“