Trojí divočina internetu

Mluvit o internetu jako o divočině je trochu riskantní podnik. Pojem divočiny je poněkud nejasný a není nutně podmíněný jen přírodou.

Známe například i městskou divočinu bující na hranicích města a přírody, přece jen ale panuje jakási shoda, že divočina je místem, kde stále ještě vládnou přírodní procesy nad lidskými a jejíž území je téměř nebo zcela nedotčeno či nenarušeno lidskou činností. V divočině je člověk spíš návštěvníkem než hlavním aktérem. Zkrátka divočina je místem, jehož uspořádaní je formováno jinak než běžnými lidskými potřebami, potažmo normami a které díky tomu nabízí mnohem větší pestrost než jiný prostor. Žít v divočině lze, pokud jste zadobře s původními obyvateli, máte k ní respekt a víte, jak se chovat.

Internet (se všemi svými světadíly, jako jsou sociální sítě či weby) pak na první pohled vypadá jako přímý protiklad takového světa. Je to sice prostředí vytvořené na základě poznání přírodních procesů, nicméně plně stvořené člověkem a ovládané stroji, které se – oproti přírodě – při replikacích nedopouštějí žádných chyb a o jejichž chování bychom zřejmě neřekli, že je přirozené či se vůbec vztahuje k nějakým normám.

Nicméně s divočinou bývá prostředí internetu spojováno velmi často. Divočina totiž slouží jako dobrá metafora pro některé fenomény, které internet (nebo matrix, kyberprostor, jak je libo) přinesl a přináší. Já bych se rád zastavil u tří, které se vzájemně prolínají, často podmiňují a které považuji za nejdůležitější. Jsou jimi strukturální divočina, mýtický e-Divoký západ a diverzita sociálních médií.

Strukturální divočina

V širším slova smyslu musíme chápat ekosystém internetu jako prostředí, které bylo úmyslně vyvinuto pro co nejefektivnější šíření, replikování a kombinování informací, a to hned v několika smyslech.

Zaprvé je tu jeho obecná komunikační struktura v podobě propojených sítí, tedy to co se skrývá za oním doslovným překladem slova inter-net: technologie propojující počítače mezi sebou. Jako produkt, v němž se spojily zájmy vojenské, akademické a finanční, je internet navržen tak, aby přenos informací v něm bylo výrazně složitější přerušit, než je tomu u jiných komunikačních forem jako třeba telegraf nebo televizní vysílání. „Internet interpretuje každou cenzuru jako poškození a obejde ji,” poznamenává dokonce John Gilmore, jeden předčeních aktivistů organizace EFF, která vystupuje proti pokusům dostávat provoz na síti pod větší kontrolu států a korporací.

Zadruhé je tu vlastnost samotných informací přenášených po internetu, tedy oněch mýtických jedniček a nul. Základní vlastností digitálních artefaktů je možnost jejich kopírování bez ztráty informace. To je dáno prostým faktem, že digitální díla jsou plně a bezezbytku vyjádřitelná pomoci číslic, čímž se liší od ostatního analogového světa. Na tomhle rozdílu ostatně postavil americký teoretik Lev Manovich celou teorii nových médií, když z číselné reprezentace odvodil další vlastnosti, jako je modularita či programovatelnost.

Zatřetí platí, že každý vstup do sítě je možný jen ve formě digitální a naše přítomnost v ní je podmíněna naší digitální transformací (písemného projevu, audiovizuálního záznamu apod.), který může být (ale nemusí) předmětem okamžité transformace, zkopírování, uložení. Veškerá naše digitální existence se může bezchybně archivovat, stejně jako být takřka okamžitě přenesena na druhou stranu planety. Naše chování a komunikace se stává daty, nad kterými nemáme úplnou kontrolu.

Nicméně onu konečnou podobu, v niž jsme schopni jako lidé do tohoto prostoru vstoupit, mají na svědomí jiné počítače, které tvoří rozhraní – interface pro vstupy do této sítě. Zpočátku jimi byl dominantě textový vstup, který omezil reprezentaci člověka na jednu dimenzi z mnoha komunikačních možnost, bez nijak velkých záznamů o minulosti daného mluvčího. Lidé tak začali přicházet do digitálního prostoru, aniž by bylo známo, kdo jsou, čím jsou nebo jakou mají barvu pleti, a získali tak možnost propojit se s jinými bytostmi, o nichž často nevěděli vůbec nic…

Mýtická divočina prvních pionýrů e-Divokého západu

Technologie poskytla možnost opustit některé normy určující lidské chování. Jak říká okřídlený vtip: na internetu nikdo neví, že nejste pes. Tím se ale dostáváme k mýtu internetu jako divočině ve smyslu místa, kde je vše dovoleno. Internet jako americké pohraničí v časech divokého západu, kde ještě bylo lze potkat lidi, ale už tu nevládl zákon. Internet získal pověst prostoru svobody, kam je možné uchýlit se různým vyděděncům a lidem odmítajícím se přizpůsobit obecně sdíleným normám.

„Cyberspace je právě takovou frontier, jako byl pro Evropu sedmnáctého století Nový svět. Není důvod si ho romantizovat. Svět frontier je nepříjemný, ošklivý a bez zákonů. Příliš často tam vládne stejně zvrhlé uspořádání jako v Pánu much. Lidé bezostyšně lžou a jiní lidé jim věří. Skryti za maskami svých pseudonymů na sebe navzájem zuřivě pořvávají puberťáci. Měl jsem několik šokujícím způsobem nepříjemných setkání elektronického druhu… Jenom před pár dny mi nějaký rozezlený mladý muž, se kterým jsem se nikdy před tím nesetkal, zanechal otevřený vzkaz, v němž vyjádřil přání, aby mi nějaká bomba urvala obě ruce.” Zní vám to povědomě? Podobný nářek nad vulgaritami na internetu a zejména v sociálních sítích slýcháme dnes docela často. Jenže nenechme se zmást, tenhle citát pochází z knihy Cyberland – průvodce hi-tech undegroundem od Gundolfa S. Freyermutha. Kniha vyšla v polovině devadesátých let a tvrdé odsouzení divočiny internetu je v ní připisováno spisovateli a popularizátorovi vědy Jamesi Gleickovi. Nicméně samotný Freyermuthův kyberprostor náruživě brání a nadšeně popisuje nové pionýry digitálního Divokého západu.

Mezi ně patřili milovníci virtuální reality, kteří věřili, že jim kyberprostor internetu přinesl nové a netušené možnosti včetně fantazijní kybersexuality, kdy bylo možné zvolit jakoukoli identitu, včetně Borgů ze Star Treku. Bylo tu možné najít transhumanisty, kteří hledají hranice lidské existence a snaží se je překonat například skrze koncept kyborgů, kteří ve svém těle spojují člověka a stroj. Stejně tak tu bylo plno příznivců různých variant cypherpunku, kteří věřili, že jim technologie šifrování přinášejí novou éru soukromí. A tak by se dalo pokračovat. Internet byl pro ně všechny územím svobody, kde neplatí zásahy státu ani dalších institucí, a pokud je člověk se stroji zadobře, může žít svobodně a možná i do nekonečna.

Všechna tato hnutí a skupiny spojoval jeden důležitý aspekt. Vstup do internetového prostoru pro ně byl příslibem možnosti změnit, transformovat, popřít či proměnit svoji identitu. Což bývalo (a stále je) spojeno se změnou svého občanského jména a volbou nové přezdívky, tedy procesem, v němž se uživatelé stávají nejdříve anonymními (bezejmennými), protože nikdo nechce znát ono konkrétní jméno, které v sobě koncentruje jeho individuální historii. A volba jména nového má snad lépe vystihnout, kým na internetu chceme být, k čemu se chceme znát a jak chceme být vnímáni.

Onen důraz na anonymitu, který se často v těchto takřka přechodových rituálech vyskytuje našel svůj výraz i v jiném fenoménu spojeném s internetem, totiž hackingu. Chápejme teď hackera zjednodušeně jako někoho, kdo zná systém natolik dobře, že je schopen jej využít způsobem, pro nějž nebyl původně vymýšlen. Steven Levy ve své knize Hackers: Heroes of the Computer Revolution popisuje etiku hackera jako vystavěnou na několika principech, mezi něž patří nedůvěra vůči autoritám a propagování decentralizace (obé souvisí se samotnou strukturální divočinou internetu), víru v to, že počítače mohou zlepšit život člověka, ale také požadavek, aby byl každý hacker posuzován podle svých činů, nikoli podle takových falešných kritérií jako dosažené vzdělání, věk, rasa nebo pozice. Jinými slovy: internetová anonymita přináší jedno zásadní vylepšení, a tím je značná demokratizace debaty. Společenská hierarchie v tomto prostředí neplatí. Jenže i tato vysněná zóna svobody se ukázala být je dočasnou. (A možná vlastně nikdy skutečně neexistoval, u mýtu to ale není až tak důležité.)

Divočina plnosti

e-Divoký západ minulosti, kdy internet obývalo jen pár milionů lidí, je dávno pryč. Internet je dnes součástí každodenního života miliard lidí a díky sociálním médiím se proměnil v místo obydlené víceméně skutečnými lidmi. Facebook a další sítě se dokonce snaží vyžadovat od uživatelů skutečnou identitu a víceméně se jim to daří. Do komunikace se tak vrací sociální hierarchie, předsudky a stereotypy. Ale také právo a pořádek. Dnes už běžně padají rozsudky za nenávistné řeči na internetu, a pokud na Facebooku či Google Plus nepoužíváte své občanské jméno nebo veřejně známou identitu, tak můžete o účet přijít. Divoké kmeny, které osídlily internet před dvaceti lety, nezmizely, ale dnes jsou znovu na okraji sítě, ostatně tam kde jim je vždy lépe.

Internet zabydleli normální lidé a mohlo by se zdát, že divočina byla konečně civilizována. Místo toho se ale ukázala divočina nová. Snad nikde to není vidět lépe než v prostředí sociální sítě Facebook. Krom samotného Facebooku nikdo neví, kolik je na něm stránek. Nám se v Ústavu informačních studií a knihovnictví podařilo při jednom z výzkumů napočítat přes 300 tisíc nějak aktivních, českých píšících stránek a neděláme si iluze, že jsem je našli všechny. Nicméně i pohled na neúplnou mapu českého Facebooku skýtá závratný zážitek.

• Pejsci
• Děti

Výsek z řady stránek věnovaných zvířatům. Velikost bodů je dána počtem stránek, které mají danou stránku označenou jako oblíbenou. Barvy přiřazují stránky do jednotlivých shluků podle toho, jak jsou si blízké (na základě počítačové algoritmu).Josef Šlerka

Výsek ze stránek teenagerského světa. Velikost bodů je dána počtem stránek, které mají danou stránku označenou jako oblíbenou. Barvy přiřazují stránky do jednotlivých shluků podle toho, jak jsou si blízké (na základě počítačové algoritmu).Josef Šlerka

Výsek ze stránek teenagerského světa. Velikost bodů je dána počtem stránek, které mají danou stránku označenou jako oblíbenou. Barvy přiřazují stránky do jednotlivých shluků podle toho, jak jsou si blízké (na základě počítačové algoritmu). Snímek: Josef Šlerka

Najdete tu své oblíbené sociální bubliny, ale také stránky hospod a hospůdek v zapadlých částech země. Na jedněch stránkách lidé intenzivně probírají zdravotní stav svých batolat, aby o kousek „vedle“ někdo jiný směňoval obrázky poníků. Desítky stránek o koních se tu dožadují pozornosti v těsné blízkosti stránek hasičských sborů. A tak by se dalo pokračovat. Bez jakékoli hierarchie tu probíhá permanentní dění, v němž vznikají a zanikají každý den tisíce ohnisek debat, srážek hodnot či pouhopouhých výlevů radosti a slasti.

I když demografie české populace Facebooku nekopíruje republikovou a je silně vychýlena ve prospěch lidí mladších 45 let, přesto ukazuje obrovskou pestrost zájmu a postojů v nebývalém detailu. Výzkumníci tak mají k dispozici záznam o části lidského světa v takové pestrosti, v jaké ho nikdy před tím neměli. Díky snadné a levné možnosti propojovat lidi mezi sebou navíc internet podpořil i ty zájmy, které by jinak byly minoritní a v off-line světě by jejich nositelé zůstali ve svém fyzickém prostoru. Jistě, že tohle sdružování má i aspekty, které chápeme jako negativní. Kupříkladu snadno se dnes mohou propojit nejen chovatelé angorských králíků ale i rasisté či neonacisté apod. Mimochodem fenomén propojení často okrajových skupin byl popsán již před 13 lety v článku Chrise Andrsona Long Tail. Termín překládaný do češtiny jako dlouhý chvost označoval změnu v ekonomice a kultuře, kterou přinesl internet se svým snížením nákladů pro nabídku zboží určenou menšině zájemců. Díky internetu bylo možné začít prodávat relativně ve velkém i zboží, které by se jinak nevyplatilo ani vyrábět, protože by cesta k zákazníkům byla příliš drahá třeba proto, že v každém městě jich bylo jen pár.

Co je živé je i divoké

Internet jako divočina vypadá na první pohled poněkud zvláštně, možná, ale internet nakonec ukazuje, že rozhodnutí o tom, zda je něco divočina či nikoli, je jen otázkou toho, z jaké dálky se díváme. Zkrátka co je živé, může být i divoké a že i prostředí poháněné a kontrolované stroji může tvoři nové druhy divočiny.