Divoká příroda Prahy

Slovo divočina skrývá protiklad ke kulturní krajině, výraz nová kontrastuje se starou divočinou, což jsou v našich podmínkách většinou klimaxové lesy málo ovlivněné člověkem. Ať už budeme posuzovat neporušenost těchto kousků naší přírody jakkoliv velkoryse (mnozí se domnívají, že stará divočina v plném smyslu slova je spíše fikcí), vždy půjde jen o izolované ostrovy v kulturně podmíněné krajině. Každopádně téměř v každém výseku krajiny (snad s výjimkou plochy letišť či golfových hřišť) je přítomna směs spontánních a člověkem iniciovaných pochodů. Trocha divočiny je i v trávě venkovského fotbalového hřiště a nemalá porce lidského vlivu je i v Žofínském pralese. Pojem nová divočina zůstává ohraničen neostře.

Největší část nové divočiny Čech a Moravy leží na venkově a spadá do kategorie divočiny postagrární, vzniklé na místě někdejších polí, luk, pastvin, sadů či zahrad. Z mnoha důvodů ji celkem jednomyslně vnímáme jako nežádoucí fenomén. Svérázným způsobem je zastoupena i v Praze, kde však převládají prvky městské, tvořící většinou jemnější mozaiku se složitějším managementem (čímž se míní veškeré působení na daný objekt), než jakým se vyznačuje ladem ležící půda venkova. Celkově je pražská divočina víc přínosem než zdrojem problémů.

Nová divočina se z definice velmi rychle proměňuje. Lidské záměry, které se z určitého území vytratily a ponechaly ho spontánním přírodním pochodům, se mohou zase vrátit. Nebo, a to častěji, se tam vrátí záměry zcela jiné. Například pustnoucí a zarůstající továrna je nejprve vyčištěna od veškeré nové zeleně, pak rozdrcena na betonový recyklát a přeměněna v park. O dva kopce dál však už mezitím mohla být opuštěna jiná továrna.