i

Aktuální číslo:

2020/4

Téma měsíce:

Jazyk

Potíže s divočinou

 |  6. 4. 2017
 |  Vesmír 96, 187, 2017/4
 |  Téma: Divočina

O divočině se poslední dobou hodně mluví. Divočiny ubývá, a proto je potřeba ji podporovat a chránit, říkají jedni. Krajina zarůstá a všude možně vzniká nová divočina, říkají druzí (viz článek Radka Mikuláše, Vesmír 96, 208, 2017/4). Divočina je už i politické téma, jak ukazuje nedávná debata o novele zákona o ochraně přírody a krajiny, týkající se národních parků (přestože v novele se o divočině vůbec nepíše). Jenže víme vůbec, co je divočina?

Intuitivně jde o kousek přírody, který se vyvíjí přirozeně, bez lidského vlivu. Potíž je v tom, že striktně vzato žádný takový kousek už neexistuje nikde na světě – a ve střední Evropě už vůbec ne. Žádné území není dnes uchráněno od atmosférického spadu dusíku, od lidmi způsobených klimatických změn nebo od šíření lidmi zavlečených organismů (což ukazuje mimo jiné článek Clause Bässlera, Vesmír 96, 216, 2017/4). Jenže problém je hlavně v něčem jiném. Když chceme chránit divočinu třeba tak, že les oplotíme, udělali jsme vlastně obrovský zásah, poněvadž jsme rozhodli, kdo může přes plot pronikat a kdo ne. Bez lidského vlivu to tedy rozhodně nezůstane. A čím víc se budeme snažit nejrůznějším lidským vlivům zamezit, tím víc vlastně budeme zasahovat a tím méně budeme oprávněni mluvit o přirozenosti, bezzásahovosti a divoké přírodě. Jakousi divočinu snad můžeme vytvořit, ale dá to strašně práce, a navíc hrozí, že z toho vznikne něco úplně jiného, než čeho jsme chtěli dosáhnout.

To ale vůbec neznamená, že žijeme už jen v lidmi vytvořeném, a tedy plně kontrolovatelném světě. Často se říká, že žijeme v antropocénu (Vesmír 95, 146, 2016/3), tedy v epoše, kdy lidský vliv na planetu dosahuje rozsahu srovnatelného s běžnými geologickými činiteli. Jenže k antropocénu patří také uvědomění si toho, že naše vlastní vlivy ve skutečnosti vůbec nemáme ani nebudeme mít v rukou. Divočina v úzkém smyslu, tedy od člověka oproštěná příroda, sice neexistuje, ale, jak píše ve svém článku Vojtěch Novotný (Vesmír 96, 204, 2017/4), na planetární úrovni tu máme pořád pěknou divočinu, kterou neovládáme a které se nezbavíme – a součástí této velké divočiny je i člověk a celá lidská civilizace se svými zběsilostmi. Není tu na jedné straně nějaká „správná“ divoká příroda a proti ní člověk se svou civilizací, ale spíše provázané a nepředvídatelné tkanivo vlivů a interakcí mezi kulturou, civilizací a tím, čemu jsme si navykli říkat „příroda“. To může mít následky blahé i neblahé, což je hodnocení, které se navíc liší podle vkusu zúčastněných. Je to mnohem větší divočina, než by si mnozí přáli, jen je mnohem víc lidská, než jiní doufali.

Co dělat v takové situaci, chceme-li tu přece jen mít nějakou přírodu? Nejdůležitější je pochopit, že člověka a přírodu (ať už tím myslíme cokoli) od sebe neodtrhneme. Přírodu nelze osvobodit omezením lidského vlivu, poněvadž už je jím plně kontaminovaná, ať už ve zlém nebo v dobrém. Pořád ale existují různé možnosti, jak se zmíněným tkanivem interakcí zacházet a jak usměrňovat tuhle složitou dynamiku. Jenže kam ji usměrňovat? I kdybychom někdy chtěli, divočina coby „čistá“ příroda cílem být nemůže, poněvadž by to byl cíl zcela iluzorní a nedosažitelný. Ponechání přírody spontánnímu vývoji směrem k „divočině“ je spíš než cokoli jiného prostá rezignace. Je to totiž, zvlášť pro naši přírodu, něco dosti nepřirozeného a v řadě ohledů neblahého. Neplatí to absolutně – i u nás existují kousky přírody, které byly ovlivňovány jen málo, jako jsou horské pralesy. S jistou licencí jim můžeme říkat divočina a uplatňovat na ně speciální typ managementu, kterému se tradičně poněkud zavádějícím způsobem říká bezzásahovost. Ale moc jich není.

Musíme se smířit s tím, že cíl našeho snažení není dán předem a nelze na něj jednoduše ukázat – záleží to na našich preferencích, hodnotách, představách o tom, v jakém světě chceme žít. Na většině našeho území převažovala dlouhá tisíciletí krajina, v níž extenzivně hospodařil člověk, takže vlastně žijeme pár tisíc let v antropocénu. Tato tradiční kulturní krajina nyní velkoplošně zarůstá, což vede k vymírání rostlin a živočichů a mizení celých biotopů. Ochrana malých kousků „divočiny“ to nevylepší – naopak, pro udržení většiny biotopů u nás potřebujeme lidské zásahy, někdy i drastické typu lokálních požárů nebo občasného narušení vegetace buldozery či tanky. Ale jsou i jiné možnosti – třeba udržovat jemnozrnnou krajinnou mozaiku s pomocí velkých býložravců, jako jsou zubři nebo koně. Divočina to není a bezzásahovost už vůbec ne, ale simuluje to fungování naší přírody před příchodem člověka, který tyhle býložravce sice vyhubil, ale jejich pozitivní vliv nahradil pastvou, sečí a dalšími typy hospodaření. Leccos tedy lze vylepšovat, ale nemá smysl se zaštiťovat divokostí a spontaneitou přírody. Spontaneita tu je a bude, až nám to třeba ani nebude milé, ať už v tom lidé a jejich vlivy budou hrát jakoukoli roli. Vlci vracející se do české krajiny by o tom mohli vyprávět – a taky vlastně vyprávějí, jak ukazuje článek Pavla Hulvy v tomto čísle Vesmíru (Vesmír 96, 212, 2017/4).

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: Divočina
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

David Storch

Prof. David Storch, Ph.D., vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Zabývá se makroekologií a evoluční ekologií, přednáší na Přírodovědecké fakultě UK a na Přírodovědecké fakultě JU. Je spoluorganizátorem proslulého semináře „Biologické čtvrtky ve Viničné“ a spoluautorem knih Úvod do současné ekologie, Biologie krajiny: biotopy České republiky a Jak se dělá evoluce. Je editorem časopisu Ecology Letters. Spolu s P. A. Marquetem a J. H. Brownem editoval knihu Scaling biodiversity pro Cambridge University Press. Působí v Centru pro teoretická studia, společného pracoviště UK a AV ČR, jehož byl v letech 2008-2018 ředitelem. Je členem Učené společnosti České republiky.
Storch David

Další články k tématu

Trojí divočina internetu

Mluvit o internetu jako o divočině je trochu riskantní podnik. Pojem divočiny je poněkud nejasný a není nutně podmíněný jen přírodou.

Prales trestá úspěšnostuzamčeno

Pralesní divočinu zpravidla máme za příklad přebujelého společenstva mnoha organismů. Ve skutečnosti jde o systém se silnými samoregulačními...

O vlkovi, postdivočině a evoluci

V médiích občas probleskne titulek o vlcích navrátivších se do naší vlasti. V jednotlivých sociálních bublinách pak zpráva rezonuje naprosto...

Divoká příroda Prahyuzamčeno

V devadesátých létech minulého století se v Česku výrazně měnil způsob zacházení s krajinou. Zredukovalo se zemědělství a sadařství, utlumila těžba...

Duben topí Šumavě

Ačkoli je výzkum klimatu v Národním parku Bavorský les zatím na začátku, můžeme již rozpoznat významné změny. Část druhů se dala do pohybu a...

V každém srdci je kus divočiny aneb Divočina jako fenomén

„Divočinu nelze ex definitione vytvořit, lze ji pouze připustit.“ Igor Míchal (2002) Našli bychom asi pramálo těch, kdo by řekl, že je česká...

Doporučujeme

Ovlivňují léky na vysoký tlak náchylnost k infekci koronavirem?

Ovlivňují léky na vysoký tlak náchylnost k infekci koronavirem?

Stanislav Rádl  |  9. 4. 2020
Vzhledem k vysoké infekčnosti koronaviru SARS-CoV-2 je zajímavý jeho způsob proniknutí do buňky s využitím enzymu ACE-2, který je součástí systému...
Bitva o život začíná

Bitva o život začíná

Marek Janáč  |  6. 4. 2020
Bylo mu 32 let, když opouštěl republiku s vizí dvouleté stáže za velikou louží. Dnes je Karel Pacák celosvětově nejcitovanějším vědcem ve svém...
Záhada „zmenšujícího se“ protonu

Záhada „zmenšujícího se“ protonu uzamčeno

Petr Slavíček  |  6. 4. 2020
Rozměr protonu patřil až do roku 2010 k údajům, o kterých se příliš nepochybovalo. Shodovaly se na něm různé experimenty, všechny vedly k poloměru...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné