Krajina sklem postižená

Při pohledu na umění středověkých nebo raně novověkých sklářů si málokdy připouštíme, jaký vliv mělo na ráz tehdejší krajiny. Trpěly zejména lesy, poskytující hned několik důležitých surovin pro vznik skleněné krásy. A tento dopad na krajinu je patrný i dnes, přestože v postižených oblastech sklářské pece už dávno vyhasly.

Aktuálně je archeologicky, archivně i jinak doloženo z území Česka několik stovek skláren, a to pro dlouhé období od pravěku až do současnosti (viz obr. 2). Lze čekat, že desítky až stovky dalších na objevení čekají. V historické době (zhruba do první třetiny 19. století) přitom bylo hlavní surovinou na stavbu skláren, otop v pecích i získávání draselných sloučenin nezbytných pro tavbu skla výhradně dřevo. Sklářská výroba se proto minimálně od středověku soustřeďovala do lesnatých regionů současné České republiky a vytvářela přirozená výrobní centra, která se de facto kryjí s našimi hlavními pohořími. [2]

Krásný příklad krajiny vzniklé v důsledku existence sklárny je osada Jizerka v Jizerských horách. První písemnou zmínku o její existenci máme už roku 1539, přičemž převážnou část prvních tří staletí ji tvořilo sedm domů, ztracených uprostřed lesů. Poté, co Franz Antonín Riedel založil v roce 1828 sklárnu, změnila se Jizerka ve vesnici o desítkách výrobních, hospodářských i obytných objektů, ležících v kulturní krajině vzniklé převážně likvidací původních bukových lesů. Stejný osud potkal v 17. až 19. století v důsledku sklářské výroby převážnou většinu bučin v celých Jizerských horách s výjimkou nesoustavně těžených porostů na obtížně dostupných severních svazích pohoří, které jsou dnes na seznamu světového dědictví UNESCO.

Ota Bartovský, MFDNES + LN, Profimedia

Dynamika vývoje sklářství v jednotlivých oblastech však byla značně rozdílná. Jedno z nejvýznamnějších a nejlépe poznaných center středověkého sklářství v Krušných horách tak ztratilo na významu už před rokem 1500, sklářství v Beskydech (zejm. na Valašsku) se začalo rozvíjet až koncem třicetileté války – zhruba po roce 1650. Víceméně kontinuálně se výroba udržovala na Šumavě a v Pošumaví, Lužických horách a na Českomoravské vrchovině. V těchto oblastech proto musíme počítat za současného stavu poznání s největším, dlouhodobým a setrvalým dopadem sklářství na lesy, jakkoliv v čase různě intenzivním (úpadek sklářství v době celospolečenských krizí a válek např. v 15. a 17. století, který dával lesům dostatek času na přirozenou obnovu). Výše zmíněná existence až stovek skláren na našem území přitom zároveň neznamenala, že všechny fungovaly paralelně. Ba právě naopak.

Existenční potřeba dostatečných zdrojů dřeva omezovala „životnost“ středověkých lesních skláren, ale i řady skláren v raném novověku na jednotky až nižší desítky let. Po vyčerpání zdrojů dřeva v okolí se celý provoz i s lidmi přestěhoval do nové lokality. Vznikaly složité systémy „stěhovavých skláren“ s tzv. mateřskými hutěmi, sítí pobočných provozů atd., ovlivněné lokálními a regionálními environmentálními a již mnohem méně socioekonomickými, právními či dalšími vlivy. Vznik relativně stabilních hutí a huťských osad je proto typický až pro mladší období tradičního sklářství u nás (18. století), kdy bylo možné dřevo ke sklárnám dopravovat i z větší vzdálenosti. Okolí těchto trvalých huťských osad (např. na Šumavě či v Jizerských horách) proto bývalo zpravidla bezlesé, přeměněné na polní, luční či pastevní kulturní krajinu, někdy částečně dochovanou dodnes (obr. 1).

Identifikované polohy zaniklých i existujících sklářských provozů od středověku po 20. století ukazují, že sklářský průmysl byl závislý na oblastech s bohatými zdroji dřeva. Stopy této činnosti se na mnoha místech dodnes dochovaly v názvech obcí. Většina šumavských osad, které mají ve svém názvu slovo „huť“, vznikla jako sklárna – namátkou Kubova Huť, Korkusova Huť, Hraběcí Huť, Filipova Huť, Michlova Huť.

Mapa Národní památkový ústav, Ján Čáni (on-line: Sklářská geodatabázeom)

Bez popela není skla

Kromě málo významného využití lesů jako zdroje stavebního dřeva spotřebovávaly sklárny dřevo dvěma hlavními způsoby. Překvapivě výrazně menší část (a to až řádově) sloužila jako zdroj energie pro vytápění různých druhů pecí. Většina dřeva v oblasti střední Evropy sloužila jako nezbytná surovina pro výrobu alkalických (draselných) taviv. Ve starší době (od raného středověku až do 17. století) to byl prostý popel, v mladším období potaš či jinak salajka nebo draslo či flus, což jsou dobové názvy pro uhličitan draselný (K₂CO₃), používaný ve sklářství dodnes.

V obou případech výroba cílila na získávání anorganických látek obsažených ve dřevě a technologie výroby potaše nabyla v raném novověku poměrně komplikovanou vícefázovou podobu (vyluhování popela vodou, vaření a odpařování výluhu, žíhání potaše v pecích), která byla v poměru spotřeby výchozí suroviny a výsledného produktu extrémně extenzivní. Na sklářské provozy navázané draslářství a s ním spojené popelářství tak můžeme považovat za „hubitele lesů“, což byl pojem, užívaný občas lesníky už v 18. století.

Potaš se tradičně vyráběla z popela suchozemských bylin a dřevin, přičemž jednotlivé druhy popela se velmi lišily obsahem kýžených draselných sloučenin. Už v raném novověku si lidé všimli, že rostliny s dužnatým stonkem obsahují podstatně více alkálií než dřeviny; tvrdší a starší dřeviny více než mladé a měkké. Přitom ale i u stromů platilo, že nejkvalitnější popel lze připravit z některých jejich částí (větví, listů, kůry). Všechny tyto dlouholetou praxí získané poznatky ale výrobci potaše aplikovali jen v omezené míře. Jednoznačně výhodnější a běžnější totiž bylo pálení popela ze dřeva stromů, a to jakýchkoliv. Ačkoliv je popel ze dřeva co do množství uhličitanu draselného chudší než popel z bylin, měly stromy pro tehdejší výrobce potaše jednu zásadní výhodu. Nižší kvalitu snadno nahradili relativně vysokou výtěžností popela ze dřeva, jehož získání a transport byly snazší.