Slzy bohyně Eset

Sklo je neodmyslitelnou součástí života moderní společnosti. Představuje nejen významný materiál umožňující všestranný technologický pokrok, ale také pozoruhodný doklad lidské kreativity a kulturního vývoje. Jak a kdy tato cesta k modernímu sklářství započala?

Lidé po tisíciletí zpracovávali obsidián, tedy přírodní sopečné sklo. Sloužil jako materiál na výrobu štípané industrie, ale také jako první neolitická leštěná zrcadla. Až na přelomu 5. a 4. tisíciletí př. Kr. se v Egyptě začaly vyrábět první fajánsové korálky, nejpozději v polovině 3. tisíciletí př. Kr. vyráběli takové korálky i obyvatelé Mezopotámie a východního Středomoří a o necelých tisíc let později se fajánsové korálky dostaly i k nám do střední Evropy. Výroba skla byla po metalurgii mědi dalším pyrotechnologickým vynálezem, při kterém člověk proměnil „kámen“ v materiál zcela nové kvality. Není tedy divu, že se o původu skla vyprávěly mýty a legendy. Staří Egypťané věřili, že bohyně Eset vytvořila sklo ze slz, které prolila pro svého zavražděného božského manžela Usira. Racionalističtější „technologická“ legenda vykládá příběh vynálezu sodného skla fénickými obchodníky, kteří na své cestě použili bloky přepravovaného natronu (sody) jako podstavce na vaření v ohništi. Když se v žáru natron smíchal s pískem, začalo se z kamenů tavit sklo. Ve skutečnosti je pravděpodobné, že k vynálezu skla došlo při užívání metalurgických výhní.

Sklo bylo dlouho luxusním a prestižním materiálem, po kterém lidé v pravěku toužili. Ještě na počátku našeho letopočtu si obyvatelé našich zemí vkládali do keramických nádob průsvitné polodrahokamy, aby se alespoň přiblížili standardu nedostupných římských skleněných číší. Původní austronéští obyvatelé Tchaj-wanu, před plnou imperiální kolonizací z kontinentální Číny, zpracovávali skleněné ingoty dovážené z jihovýchodní Asie a Indie na své oblíbené korálky, sklo ale sami nikdy nevyráběli. Později ve středověku se sklo stalo součástí sakrální architektury v podobě dekorativních vitráží, které do chrámů přinášely božské pestrobarevné světlo.

S rozvíjející se technologií zpracování se sklo postupně stalo běžnou součástí stolování, šperků, parfumerie a dalších lidských aktivit. Již v pravěku bylo předmětem dálkové směny a v podobě korálků mnohdy i standardizovaným platidlem. Také v době kolonizace Nového světa se skleněné korálky uplatnily v komunikaci s původními obyvateli Severní Ameriky. Je dokonce archeologickým výzkumem doloženo, že v 19. století příslušníci kmenů, které byly v kontaktu s Brity a Francouzi, získávali korálky z benátské produkce z Murana, zatímco ti, kteří byli v kontaktu s Němci a Rusy, nosili sklo z Jablonce nad Nisou. Obě oblasti byly skutečně přinejmenším od středověku významnými centry sklářského průmyslu a jejich slávu ukončila až globalizace.

Překotně se rozvíjející sklářská výroba ve středověku ovlivnila odlesňování částí Šumavy, Krkonoš i Krušných a Jizerských hor. Globální devastující vliv rostoucí sklářské produkce pokračuje i v současnosti v podobě sílícího boje o vhodné zdroje písku. Poptávka po stavebním a technologickém písku dnes plundruje krajinu a ničí životy obyvatel různých částí světa.

Sklo jako kouzelná matérie se stalo také součástí uměleckého projevu. Právě tradice severočeského sklářství se prostřednictvím Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové uplatnila také na uměleckých školách Severní Ameriky, kde dodnes žije tradice skleněné plastiky založená v rámci slavných letních škol v Pilchucku v osmdesátých letech 20. století. Ani s masivním nástupem plastu sklo neztratilo svůj význam obalového materiálu a potravinářský průmysl včetně vinařství nebo pivovarnictví by se bez něj ani dnes neobešel. Moderní technologie stále více užívají sklo jako stavební materiál, který prosvětluje a odlehčuje architekturu. Díky inertní povaze skla bychom si bez něj jen těžko poradili v laboratořích a medicínské praxi. Právě laboratorní sklo dalo jméno vědecké metodě „in vitro“, tedy studiu biologických procesů mimo živý organismus. Tento výraz je veřejnosti nejznámější v souvislosti s umělým oplodněním „ve zkumavce“ (in vitro fertilisation, IVF). Jak vidno, sklo dnes člověka provází od narození až po poslední chvíle života a naplňuje široké spektrum jeho technických i estetických potřeb.