Skleněný zázrak

Jeden z nejunikátnějších sklářských příběhů všech dob odstartovaly dvě rodinné tragédie. Leopoldu Blaschkovi z Českého Dubu zemřela na choleru nejprve manželka a brzy nato i otec. Třicetiletý muž tyto ztráty nesl natolik těžce, že se rozhodl pro cestu přes oceán. Když jeho loď na dva týdny uvízla na Azorských ostrovech, pozoroval v moři světélkující medúzy a měchýřovky překvapivě skelného vzezření, které znal jen z ilustrací. Tady ho poprvé napadlo, že by se tyto formy života daly napodobit ve skle.

Leopold byl potomkem starého rodu, který čtyři staletí předtím začínal se sklářstvím v italských Benátkách. Během času rod přesídlil na sever Čech, kde se také Leopold vyučil zlatníkem a sklářem a začal pracovat v rodinné firmě na výrobu skleněných ozdob. Tehdy si vyvinul techniku, které říkal „spřádání skla“ (glasspinnen). Dokázal tak vyrobit do nejmenších detailů přesné kopie předlohy, což bylo nutné zejména při výrobě očních protéz. V okolí Českého Dubu platil za nejzručnějšího skláře a šperkaře.

Po návratu ze Spojených států Leopold začal vytvářet skleněné modely rostlin, a když se podruhé oženil a narodil se mu syn Rudolf, přestěhoval se roku 1863 i s rodinou do Hosterwitzu nedaleko Drážďan. Tam také dostal od drážďanského Zoologického muzea první zakázku na vytvoření dvanácti skleněných modelů mořských sasanek. Snad to způsobily zkušenosti z otcovy dílny, snad vzpomínky na zaoceánskou plavbu, dílo se mu povedlo tak, že se Leopoldův věhlas okamžitě roznesl. Záhy měl objednávky z muzeí od Austrálie po sever Ameriky. Pečlivý Leopold si později ve svém ateliéru nechal postavit akvárium, aby mohl živé předlohy studovat do nejmenších detailů a modely dělat ještě dokonalejší. Syn Rudolf mu v tom od svých třinácti let sekundoval a brzy se otci v mistrovství vyrovnal.

Jelení jazyk celolistý (Asplenium scolopendrium var. americanum) je jediná neopadavá mrazuvzdorná kapradina vhodná pro naše klima. Ukazuje krom nadzemních, jemně ochlupených částí rostliny také podobu kořenového systému rostliny. Skleněné modely na Harvardově univerzitě zobrazují světovou flóru s mnoha zástupci hospodářsky důležitých plodin, jako jsou jablka, hrušky, jahody, kokos, kešu, káva a čaj.

Snímek Model 710, Rudolf Blaschka, 1903, Wareové sbírka Blaschkových skleněných modelů rostlin, Herbář Harvardovyuniverzity, Harvardské přírodovědné muzeum, Natalja Kent © Prezident a členové Harvardovy univerzity

Přesvědčit ke spolupráci

O něco později, roku 1886, vstupuje do expozice Muzea srovnávací zoologie na Harvardově univerzitě profesor George Lincoln Goodale. Vidí 131 modelů mořských sasanek, medúz, chobotnic a polypů, jaké zná ze stránek nejmodernějších publikací. Tady ale nejsou v podobě rytin nebo obrazů, ani ne jako vybledlý beztvarý kus mrtvé hmoty, naložený v lihu. Jsou trojrozměrní, průhlední, barevní. Jemnost jejich panožek či chapadel a struktura povrchu těla je úchvatná, když člověk ví, že to všechno vzniklo… ze skla!

Jen o pár týdnů později je Goodale v hosterwitzké dílně a 64letého Leopolda s 29letým Rudolfem se snaží přesvědčit, aby pro něj namísto bezobratlých živočichů vyráběli skleněné rostliny pro nově budované Botanické muzeum Harvardovy univerzity, jehož je prvním ředitelem. Goodale nemá chuť vystavovat uschlé vybledlé rostliny, chce realistické zobrazení, a proto je tady. Jenomže Blaschkovým se návrh nezamlouvá. Zásobují muzejní svět modely podmořských bezobratlých živočichů, o lukrativní zakázky nemají nouzi. Nakonec se nechávají přesvědčit alespoň k vytvoření testovací série rostlinných modelů.

V 19. století měli lidé velký hlad po informacích o nových přírodovědných objevech. Muzea jim v tom ochotně vycházela vstříc. Zatímco těla savců a ptáků se dala věrně zobrazit relativně snadno, modely bezobratlých živočichů a rostlin časem ztrácely tvar i barvy. V hledání metod, jak detailní a realistické zobrazení této formy života vystavit, došlo i na sklo. Výrobě modelů pro muzea se v té době věnovala spousta řemeslníků (většínou s použitím vosku nebo papírmaše), ale pouze technika, kterou vyvinuli Leopold a Rudolf Blaschkovi, byla schopna poskytnout vědecky přesné skleněné modely. Během svého života vyrobili tisíce skleněných modelů bezobratlých, jako je tento mřížovec Aulosphaera elegantissima. Reprezentuje zoologické období sklářské dílny Leopolda Blaschkya jeho syna Rudolfa, v němž dokonalé zpracování a věrnost modelů přesvědčily amerického profesora George Lincolna Goodala, že má výrobu skleněných rostlin pro nově budované Botanické muzeum Harvardovy univerzity svěřit těmto tvůrcům.

Snímek Zoologická sbírka univerzity v Tübingenu, Museopedie CC BY-SA 4.0

Když později tato první zásilka doputovala do New Yorku, celníci ji při kontrole vážně poškodili. Zoufalý Goodale už do tohoto podniku dal příliš mnoho energie a peněz, než aby to vzdal. Střepy proto předložil potenciálním příznivcům či podporovatelům, mezi kterými byla také jeho někdejší studentka – Mary Lee Wareová. V rozbitých modelech rozpoznala natolik nevšední dílo, že spolu se svou matkou Elisabeth C. Wareovou nadšeně poskytla peníze na pořízení nových modelů. Blaschkovi tak pro Harvardovu univerzitu začali tvořit rostlinné modely a současně pokračovali ve výrobě bezobratlých živočichů pro jiné instituce.

Pečlivost na prvním místě

Aby byl výsledek dokonalý, Blaschkovi k úkolu opět přistupují s pečlivostí sobě vlastní. Studují lisované herbářové vzorky, k nimž si z Harvardu nechávají poslat rostlinná semena a řízky. Jako vášniví zahradníci je na svém pozemku pěstují a podle předlohy živých exemplářů horečně tvoří podobu skleněných modelů. Ty jdou do detailů, které jsou na rostlinách vidět jen při zvětšení. Úspěch při otevření Botanického muzea roku 1890 je okamžitý a mimořádný. V dubnu 1890 proto Blaschkovi s Harvardovou univerzitou podepisují smlouvu, ve které se zavazují k výhradní spolupráci s univerzitou a výrobě skleněných rostlin po dobu následujících deseti let. S výrobou bezobratlých definitivně končí.

Oba muži se do úkolu pouštějí s obrovskou vervou. Už během prvních pěti let stihnou vytvořit plných 70 % dnešní podoby sbírky. Nejproduktivnější jsou roku 1891, kdy jim pod rukama vznikne 731 skleněných rostlin. Kdyby neodpočívali, jsou to dvě rostliny denně. Leopold Blaschka tempo nevydrží. Umírá roku 1895 a Rudolf pokračuje až do roku 1936, kdy do Spojených států posílá poslední dodávku. Otec se synem vytvořili během téměř 50 let pro Harvardovu univerzitu soubor 4300 modelů, představujících 780 druhů rostlin.

Srovnání s herbářovou položkou ukazuje, jak byly v době vzniku sbírky skleněné modely unikátní a efektivní. Sapan nádherný(Caesalpinia pulcherrima) vyrobený Leopoldem a Rudolfem Blaschkovými roku1895 ze skla (vlevo) versus herbářový exemplář získaný roku 1900 při výpravě do Mexika.

Snímek (vlevo) Model 569,Leopold a Rudolf Blaschkovi,1895, Wareové sbírka Blaschkových skleněných modelů rostlin, Herbář Harvardovy univerzity, Harvardské přírodovědné muzeum, Natalja Kent© Prezident a členové Harvardovy univerzity; (vpravo) Snímek Národní muzeum, Přírodovědecké muzeum, Otakar Šída

Metoda práce

O metodách práce obou mistrů toho z dobových zpráv víme málo. Pomáhají nám moderní výzkumné metody, založené na analýze úlomků rostlin, které z modelů v průběhu času odpadly, a bylo je tak možné podrobněji prozkoumat.

První takovou analýzu uskutečnila v roce 1992 Harvardská umělecká muzea. Víme díky ní, že na rané modely z prvního desetiletí od kontaktu s Harvardským přírodovědným muzeem používali umělci komerční sodno-vápenaté sklo s malým množstvím draslíku, pravděpodobně ze skláren v Čechách.

Ukázalo se, jak důmyslně Blaschkovi při konstrukci modelů využili svou zkušenost z výroby šperků. Opěrný systém rostlinných modelů využívá kovovou kostru, jíž je obvykle měděný drát různých průměrů. Na tyto dráty tvůrci navlékali části stonků jako korálky. Menší části jako listy, okvětní lístky, a dokonce i kořeny kotvili jemnými měděnými dráty k mohutnějším základním drátům.

Ve výzkumu materiálů a metod Blaschkových pokračoval v posledním desetiletí konzervátor Scott E. Fulton. Při pohledu na rostlinné modely pod ultrafialovým světlem odhalil výraznou fluorescenci, prozrazující přítomnost povlaku živočišných a rostlinných proteinů, pravděpodobně používaných v lepidlech. S pomocí analytické metody matricí asistované laserové desorpce a ionizace (MALDI) se podařilo určit, že k lepení se používal klíh vyráběný z tkání krav, ovcí, koz a koní. Tuto organickou vrstvu Blaschkovi nanášeli na skleněné jádro a finálně barvili.

V čem byli Blaschkovi obzvláště zruční a co jejich modely tak výrazně přibližuje přírodním předlohám, jsou metody snižující povrchový lesk skla. V příčných řezech skleněných střípků se Fultonovi pomocí mikrosondové analýzy podařilo jako matovací činidla identifikovat rostlinné pryskyřice, křemičitan hořečnatý (Na₂SiO₃), mastek [Mg₃Si₄O₁₀(OH)₂] a síran barnatý (BaSO₄).

Na povrchu skleněných květin, jako je tento kosatec měňavý (Iris versicolor), objevili konzervátoři vliv technologií, které lidé během posledního století masivně používali. Jde o saze, usazené na rostlinách, které odkazují na dobu, kdy bylo normou spalování uhlí při vytápění domácností. Vzhledem ke křehkosti rostlin představuje čištění kolorovaných skleněných rostlin pro konzervátory velkou výzvu co do přesnosti a pozornosti. Proto se omezují jen na některé z nejpřístupnějších listů. Dosáhnout listů a květů, umístěných hlouběji, je bez rizika jejich poškození nemožné.

Snímek Model 609, Rudolf Blaschka, 1896, Wareové sbírka Blaschkových skleněných modelů rostlin, Herbář Harvardovy univerzity, Harvardské přírodovědné muzeum, Natalja Kent © Prezident a členové Harvardovy univerzity

Aby se podařilo zachytit jemné odstíny přirozené barvy a povrchové struktury jednotlivých druhů rostlin, byli Blaschkovi nuceni přizpůsobovat cíli malířskou techniku i výběr pojiv a doslova je vyvíjet pro každý model zvlášť. Velkou výzvou pro ně muselo být kupř. dosažení sametového povrchu divizny malokvěté (Verbascum thapsus), složeného v reálu z desetitisíců jemných chloupků. Skláři vzhled napodobili použitím bavlněných vláken, která pravděpodobně nafoukali jako vločky na živočišným lepidlem potřený povrch listu a stonku. Zbytky těchto organických materiálů jsou na rostlinách dodnes.

Přestože v době působení Blaschových, stejně jako dnes, existovali umělci vyrábějící květiny ze skla, žádný se nikdy ani nepřiblížil vědecké přesnosti zobrazení, jaké dosáhli otec Leopold (vpravo) se synem Rudolfem (nahoře). Pro své impozantní dílo vyvinuli celou řadu unikátních postupů, které však nijak nezaznamenali, ani si nevychovali žádného nástupce. Jedinou zprávu o jejich pracovních postupech tak máme z návštěvy zadavatelů z Harvardovy univerzity v jejich dílně a dopis, který o tomto zážitku dostala donátorka. Víme tak např., že používali olejovou nebo parafínovou lampu, napojenou hadicemi na měchy pod stolem, s jejichž přispěním se do plamene dmýchal vzduch, což zvyšovalo teplotu plamene tak, aby změklo a dalo se tvarovat. Na snímku rodina na nedatovaná fotografii, pořízené před rokem 1895.

Snímek Volné dílo, CC0 1.0

Trny sukulentů či růží vyráběli tak, že pinzetou vytahovali změklé sklo konzistence karamelové hmoty do několik centimetrů dlouhých jehlovitých tvarů, v nichž tavenina ztuhla. Jemnost práce otce se synem dokládá řada modelů rostlin, jejichž části listů mají tloušťku jen 300 mikrometrů (srovnejme s průměrem lidského vlasu, který se obvykle pohybuje od 40 do 100 mikrometrů).

Problém s barvami

Více než století nepřetržitého vystavování si na sbírce skleněných rostlin vybralo daň. V důsledku střídání teplot či vibrací od pohybu návštěvníků expozice začaly vypadávat kousky skla, proteinová lepidla povolila a barva se místy začala loupat. Vypadá to, že Rudolf Blaschka si tento problém uvědomoval, protože hledal jinou, mnohem stabilnější metodu nanášení barev. Experimentoval s barevným sklem, které rozdrcené na jemný prášek nanášel na vrstvu tmelu namísto barvy a takto vzniklý nános pak finálně zatavil.

Další změnu v technologii přinesl rok 1906, kdy Rudolf začal do svých práškových skleněných barev přidávat sloučeniny olova a draslíku. Chtěl tím snížit bod tání skleněného prachu, aby při jeho tavení nepoškodil podkladové skleněné díly rostlin s podstatně vyšším bodem tání. Touto inovativní metodou významně oživil a rozšířil škálu odstínů, se kterými pracoval, a byl schopen realisticky napodobit strakatý vzhled přirozeného listí u série modelů ovocných stromů.

Zavedením olova do chemie skla ale Rudolf způsobil nepředvídané problémy. Na mnoha modelech z pozdější éry se postupně objevily viditelné bílé skvrny , a to na povrchu listů a plodů – koroze skla, způsobená bílými olovnatými solemi. Pokud se takový proces nepodaří včas zastavit, krystaly olovnaté soli se pod povrchem rozpínají, až sklo praskne. Tento nebezpečný chemický proces však v minulosti paradoxně vyvolal v mnoha návštěvnících, včetně odborníků, jen větší obdiv k tvůrcům. Skvrny si totiž nesprávně interpretovali jako záměrné umělcovo ztvárnění houbové choroby. Po mnoho let proto zůstal zmíněný jev bez většího zájmu konzervátorů a postihl 64 modelů, z nichž většinu vyrobil Rudolf Blaschka mezi lety 1900 až 1936.

Dnes už sbírka v Harvardském přírodovědném muzeu neslouží jen vědeckému vzdělávání budoucích botaniků a rozvíjení jejich schopnosti rozpoznávat jednotlivé rostlinné druhy. Inspiruje nadále historiky vědy, ochránce přírody, umělce i běžné návštěvníky, kteří dodnes obdivují mistrovství Blaschkových. Mnohdy lehce ironicky, jak ilustruje zápis do návštěvní knihy při jedné z putovních výstav kolekce: „Máte tu nádherné květiny, jen jejich skleněné modely se mi nepodařilo najít.“

Další informace a zajímavosti o sbírce skleněných rostlin, vytvořených Leopoldem a Rudolfem Blaschovými najdete ve vudeu Harvardovy univerzity.

Video Harvardské přírodovědné muzeum