O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

Vesmír přináší v tomto čísle minisérii článků, které se zabývají různými aspekty konzervování. Toto slovo má různé významy, které spojuje uchovávání nějaké substance, ať již hmotné či nehmotné, v podobě co nejpůvodnější (či v takové, kterou za původní považují ti, kteří konzervují). Merriam Webster Dictionary uvádí synonyma udržování, ochrana či záchrana.

Konzervování potravin, tedy jejich uchování v podobě alespoň nezkažené, je známé už od starověku, konzervování působením tepla asi 300 let. Významný impulz dostalo za vlády císaře Napoleona I. Bonaparta (s. 548). Tehdy se konzervovalo zřejmě do sklenic a plechovek. Pokud ty, které dostávali Napoleonovi námořníci a vojáci, chutnaly stejně jako „kádéčka“, která jsem znal z doby své povinné služby v Československé lidové armádě, ani se nedivím, že Napoleon nakonec prohrál.

Konzervováním pro budoucnost, tedy uchováváním genetických zdrojů rostlin, se zabývá další článek naší série (s. 551). V období o trochu delším než jedno století jsme ztratili více než tři čtvrtiny světové genetické rozmanitosti plodin a genovou banku lze považovat za jednu ze záchranných brzd tohoto procesu.

Ochrana přírody, udržení či dokonce zlepšení stávajícího klimatu, ohrožených ekosystémů, lesů i zemědělské krajiny, prodloužení trvanlivosti potravin i ochrana a restaurace historických budov (s. 560), starých obrazů či knih (s. 555) mají nezpochybnitelnou pozitivní konotaci. Nejde však vždy jen o uchovávání stávajícího, v mnoha oblastech jde také o pokus o návrat k dřívějšímu stavu, například u půdy či lesů.

S kulturním či politickým aspektem konzervace a konzervatismu je to složitější. Výše uvedený slovník definuje politický konzervatismus jako uchovávání toho, co již bylo založeno, nebo jako politickou filozofii založenou na silném smyslu pro tradici a sociální stabilitu, podporující význam existujících institucí (jakými jsou náboženství, majetek, rodina a třídní struktura) a preferující postupný vývoj se zachováváním nejlepších složek minulosti tak, aby se zabránilo náhlým změnám. Umírněný konzervatismus je často spojen s filozofií tradičních stran pravého středu, k vyhraněnému se hlásí spíše nově se rodící politická uskupení.

S ohledem na klima a životní prostředí mnozí čeští politici, kteří se hlásí k tzv. autentické pravici, spojují zelenou dohodu s hloupostí, levicovým extremismem a div ne peklem. Je přitom pozoruhodné, že zelenou dohodu zcela odmítá i krajní levá část politického spektra.

Mnozí tradiční konzervativci zásahy směřující k ochraně prostředí, ať již kulturního či přírodního, aktivně podporují. Jsou mezi nimi i příslušníci šlechty a bohatí investoři. Píši o tom proto, že snaha spojovat úsilí o ochranu klimatu a další složky životního prostředí s levicovým extremismem je povrchní a nepravdivá zkratka. Krále Karla III., Billa Gatese, Warrena Buffeta či Bernarda Arnaulta, kteří jsou přívrženci zelených politik, lze za levicové extremisty označit jen stěží. V mnoha evropských zemích je zelená dohoda filozofií politického středu a nechybí ani zelené liberální strany.

Je jisté, že zelená dohoda, jako každý politický program, nějaké korekce potřebuje. Ne z důvodů ideologických, ale pragmatických. Jako v každé jiné otázce je úkolem politiků dělat korekce, upravovat a vylepšovat to, co bylo dříve přijato. Politika vedoucí k pokusu zlepšit klima, vzduch, vodu, půdu, lesy i kvalitu potravin je však ve svých dlouhodobých důsledcích výhodná pro všechny.

Kresba Jiří Slíva

Se snižováním závislosti na fosilních palivech je spojeno také ukončení výroby spalovacích motorů pro automobily zhruba za deset let. V praxi to znamená, že vozy s tímto pohonem budeme potkávat ještě nějakých 35 let. Některé jejich příznivce však tento trend rozpaluje. Automobily s elektrickými motory jsou často diskreditovány a vysmívány, přesto u nás nabídka i prodej elektromobilů roste – mimo jiné zásluhou dovozu z USA a Číny.

Je stále trochu ve hvězdách, jaké zdroje energie budou pohánět motory automobilů za dvacet let. Možná že to nebude externě vyráběná elektřina, ale vodík. Pozor však na přílišné lpění na vůni benzinu. Tady by se nám zakonzervování průmyslu nemuselo vyplatit. V české kotlině máme příklady dříve velmi významných měst, jejichž politici odmítli ve čtyřicátých či padesátých letech 19. století v jejich bezprostřední blízkosti železniční trať i nádraží. V dnešní době jsou Litomyšl a Chrudim přitažlivé pro turisty, ztratily však roli správního či průmyslového centra. Tu převzala města, která železniční trať vítala, a změny, díky nimž se 19. století říkalo století páry, vnímala jako příležitost k pokroku. Zůstat dlouho „mimo hlavní tratě“ by se nám nemuselo vyplatit.