Zemský povrch na mapách

Znázorňování zemského povrchu na mapách patřilo k náročným problémům kartografie během celé její historie a zůstalo jím i v současnosti. Doposud se nepodařilo najít univerzální metodu vyjádření povrchu, která by byla aplikovatelná na všech typech a druzích map. Netřeba to chápat jako nedostatek, ale naopak jako výzvu, která obohacuje kartografii o živý problém hledání nových přístupů.

Zemský povrch se na mapách znázorňuje buď jako hlavní téma, nebo jako podklad sloužící k topologickému určení hlavních prvků obsahu mapy. Výškopis (vyjádření výškových poměrů zemského povrchu) se v mapách používá pro vertikální orientaci a pro správnou představu uživatele o členitosti zemského povrchu. Z pohledu kartografie jde o soubor polohopisně znázorněných mapových znaků. Mezi prvky mapy je zemský povrch výjimečný největším počtem vyjadřovacích metod. Tvoří významnou část obsahu topografických a obecně geografických map, v tematických mapách se může vyskytovat jako součást všeobecně geografického podkladu.

Zemský povrch je spojitou plochou a pro přehledné a srozumitelné vyjádření v mapě se musí generalizovat, tedy vybrat pouze jeho reprezentativní části. Čím větší a lepší je výběr, tím přesnější znázornění zemského povrchu mapy podávají.

Jak v dvourozměrné mapě vyjádřit třetí rozměr? Existuje několik metod, které využívají bodové, liniové a plošné znaky i jejich kombinace.

Kopečková metoda

Nejstarším způsobem vyjádření výškopisu je kopečková metoda. Má počátky v antice, její autorství je přisuzováno zakladateli kartografie Klaudiu Ptolemaiovi. Její podstatou je kresba kopečků jako symbolických znaků, kterými se zakreslují jednotlivé hory i horská pásma. Kopečky se vykreslují schematicky od spodního okraje mapy. Jde o velmi nepřesný způsob vyjádření výškopisu, protože nenabízí údaje o nadmořských výškách. Ale až do prvních pokusů o nivelační měření nebylo možné postupovat jinak.

Pochopení výškových poměrů zemského povrchu z kopečků závisí na prostorové představivosti autora a následně i čtenáře mapy. I přes nepřesnosti byly kopečky v mapách velmi oblíbené pro svoji názornost. Původně měly jednotný tvar, lišily se pouze velikostí. Později se jejich tvar přizpůsoboval skutečným tvarům kopců, hor či pohoří a výsledný povrch se jevil realističtěji a přesněji. Kresba kopečků se díky mistrovství rytců stále zdokonalovala.

Kopečkovou metodou byl znázorněn výškopis na našich nejstarších mapách (obr. 1). V současné době se kopečky využívají pouze pro ilustrativní náhled na hornaté území například u map horských středisek se zakreslenými sjezdovkami, lanovkami a vleky.

Metoda kopečků na mapách Moravy od 

A. Pavla Fabricia (1569), B. Jana Amose Komenského (1627) a C. Jana Kryštofa Müllera (1753).

Šrafy

Kopečky znázorňovaly výškopis v mapách až do začátku 18. století, kdy je nahradily šrafy, které se používaly přes 300 let. Jsou to krátké úsečky různé délky, tloušťky a hustoty. Někdy se místo úseček používaly jednoduché geometrické obrazce, nejčastěji trojúhelníky či lichoběžníky. Ani šrafy nebyly schopné vyjádřit přesnou hodnotu nadmořské výšky, ale oproti kopečkům umožňovaly znázornit členitost zemského povrhu, jeho údolí, terasy, hřbety a další tvary.