Iluze prostoru

Povrch Země je jedním z nejdůležitějších faktorů nejen pro geografy. Odrážejí se v něm geologické a klimatické podmínky lokality, svým charakterem určuje, jaká vegetace a jací živočichové na něm budou prosperovat, a živé organismy jej na oplátku tvarují a ovlivňují. Kartografové se proto odpradávna zabývají otázkou, jak na mapě povrch Země co nejlépe vyjádřit, a s novými metodami přicházejí i v současnosti.

Metoda stínovaných vrstevnic. Zajímavý efekt získáme, obarvíme-li jednotlivé stupně různými barvami.

Od obrázkových map k stínování terénu

Značky na prvních mapách byly doslovné, a na mapách proto vidíme opravdové hory a kopce, shluky malých stromků v místech lesů a domy, hradby a brány tam, kde jsou města.

Zatímco pro les je takové zobrazení docela bezproblémové, pro znázornění terénu (čili zemského povrchu bez vlivu vegetace a lidských staveb) nám nakreslené kopečky nestačí. Proto se brzy začaly používat nové metody zobrazení terénu, například šrafy vyjadřující svažitý terén.

Přibližně ve stejné době, kdy se zdokonalovalo vykreslování šraf (tedy v polovině 19. století), se v jiných mapách začaly terénní tvary vykreslovat pomocí vrstevnic. S vnímáním plasticity terénu pomohlo stínování, při němž kartograf simuluje sluneční světlo dopadající na imaginární terén.

Netradiční metodu vyvinul v padesátých letech 20. století japonský kartograf Kitiro Tanaka. Spojil totiž vrstevnice a stínování. Linie na šedém podkladu zakresloval tak, že vrstevnice směrem k slunci byly bílé, a čím byly osvětlenější, tím je kreslil tlustší. Naopak vrstevnice ve stínu zaznamenal tmavě. Tak dokázaly samy vrstevnice naznačit stínovaný reliéf, aniž by se stínoval prostor mezi nimi. Trochu to připomínalo model terénu z vystříhaných kartónů nalepených na sebe (obr. 1).

Proč zaměstnat stovky sluncí