Chemická Věc Makropulos

V perfluorovaných uhlovodících jsou vazby C–H zcela nahrazeny vazbami C–F. Ty jim dodávají vysokou stabilitu a odolnost vůči rozkladným procesům v životním prostředí (fotolýze, hydrolýze nebo biologickému rozkladu). Perfluorované uhlovodíky jsou proto zcela právem nazývány „forever chemicals“ (věčné chemikálie) a zájem o jejich výskyt v životním prostředí v posledních letech roste.

Doposud bylo identifikováno více než 5000 látek ze skupiny perfluorovaných uhlovodíků (PFAS, z ang. per- and polyfluoroalkyl substances), a to výhradně antropogenního původu. Z chemického hlediska se nejčastěji jedná o látky s perfluorovaným řetězecem o délce 4–12 uhlíků s funkční karboxylovou, sulfonátovou, sulfoamidovou nebo další skupinou (příklady na obr. 1).

Některé z těchto látek byly zařazeny mezi takzvané perzistentní organické polutanty. K hlavním celosvětově sledovaným představitelům patří kyselina perfluoroktansulfonová (PFOS) a kyselina perfluoroktanová (PFOA). Mají unikátní fyzikálně-chemické vlastnosti, pro které našly uplatnění v řadě aplikací. Odpuzují jak vodu, tak olej. Používají se např. při výrobě Teflonu (viz s. 368) a čipů, dále při povrchové úpravě materiálů, jako je impregnace zajišťující odolnost vůči znečištění či vodě u koberců, kůže, textilu a obalů. PFOA se dlouhodobě využívala také při výrobě kuchyňských potřeb a PFOS jako náplň do hasicích pěn.

Zajímavé jsou i historické souvislosti výroby perfluorovaných sloučenin (viz rámeček). Mezi významné výrobce patřily firmy 3M a DuPont, které tyto látky začaly vyrábět už v padesátých letech 20. století. Do té doby se datují rozsáhlé kontaminace okolí výrobny a skládky toxických odpadů v Západní Virginii v USA. Nutno podotknout, že firmy pravděpodobně měly informace o nebezpečnosti těchto látek mnohem dříve než veřejnost nebo vědecká komunita.

Typičtí zástupci perfluorovaných a polyfluorovaných uhlovodíků (PFAS).