Jedy divokých národů

1871: Kdybychom se tázali některého lučebníka, zdaž při nynějším pokroku vědy vyskytují se ještě jedy nějaké, které by v pracovně lučebnické a pod sklem zvětšovacím z nejtajnějších zhoubných látek svých nebyly se zdokona vyzpovídaly, odpoví nám zajisté: ano, a do přední řady těchto skrytých škůdců s nejstrašnějším účinkem pro zvíře i člověka patří bez odporu povrchně jen známé jedy šípové divokých národů.

Každý národ divoký v Africe, Australii a Americe, zejmena pak Indiani v Americe jižní připravují od nepaměti ze všelikých rostlin, ze zubů jedovatých hadů a z rozemletých na prášek pavouků, mravenců i skorpionů zvláštní tekutiny a kaše, kterýmiž hlavně šípy své otravují. […]

Různí kmenové v jižní Americe užívají ovšem také jiných jedů, jako na př. Woorara, Ticuna, Upas a t. d., ale cestovatelé tvrdí, že i tyto jsou sloučeniny připravené na spůsob „Kurare“ z jedů rostlinných i zvířecích. Zkoušky lučebnické a drobnohledné nepodaly nám doposud spolehlivého vysvětlení v ohledu tomto, což opět přičítati se musí hlavně tomu, že v každé osadě divošské skorem zvláštním a od ostatních valně rozdílným spůsobem jedy šípové se vaří, tak že k nám sotva dva druhy „Kurare“ neb „Woorara“ nebo jiné úplně totožné lze by bylo dostati. […]

V Evropě stalo se „Kurare“ miláčkem fysiologů, kteří ho s velkým prospěchem ku svým zkouškám na živých zvířatech upotřebují. Nejprvé užil ho asi před 10 roky znamenitý francouzský fysiolog Claude-Bernard dokázav, že jako jiné jedy hadí jeví strašlivé účinky své pouze tenkrát, když bezprostředně s krví se smísilo. V žaludku mírní se následky jeho tak značně, že ho lze požíti bez nebezpečí v dávkách mnohem věších, nežli by jich k otrávení pichnutím neb jinakým přimíšením do krve bylo zapotřebí. […]

Vesmír 1, 14, 1871/2

Celý článek z roku 1871: 1. díl, 2. díl

2021: Spletitá historie šípového jedu zvaného kurare, o jehož účincích a původu se evropská civilizace postupně dozvídala od různých dobrodruhů snažících se proniknout do tajemných hlubin jihoamerických pralesů, v roce 1871 zdaleka nekončila – ba právě naopak. Vedle poznatků Alexandra von Humboldta (1769–1859) a Charlese Watertona (1782–1865) byla v té době též známa práce Roberta Schomburgka (1804–1865), který v letech 1830–1850 spolu se svým bratrem Richardem (1811–1891) zkoumal hraniční oblasti Guyany a Venezuely a povedlo se mu jako hlavní zdroj účinné látky šípových jedů tamních domorodců identifikovat liánu kulčibu jedovatou (Strychnos toxifera).

Kurare různého původu se na konci 19. století skutečně stalo miláčkem fyziologů. Ti využívali jeho schopnosti blokovat nervosvalový přenos k provádění různých invazivních chirurgických a farmakologických experimentů, což zase vyvolávalo značnou nelibost v kruzích ochránců zvířat. Zejména ve Spojeném království se tehdy vedla vášnivá debata o tom, zda zvíře znehybněné tzv. „kurarizací“ cítí bolest.

Tento problém byl jednou z hlavních etických otázek, které řešila Královská komise pro využívání živých zvířat v rámci vědeckých experimentů, ustavená v roce 1875 britským ministrem vnitra Richardem Crossem (1823–1914). Před touto komisí vypovídala řada tehdejších vědeckých kapacit. Názor, že je kurare kromě motorických nervů schopné znecitlivět i nervy senzorické, zastával např. člen Královské učené společnosti farmakolog Lauder Brunton (1844–1916) či histolog a bakteriolog Emanuel E. Klein (1844–1925). Lékař Francis Sibson (1814–1876) komisi vysvětlil, že vědomí zvířete je účinkem kurare vytrženo z domény pozornosti a díky tomu není na bolest citlivé. Profesor Oxfordské univerzity George Rolleston (1829–1881) zase věřil v anestetické účinky velkých dávek kurare. Oponentní názor se opíral zejména o experimenty francouzského fyziologa Clauda Bernarda (1813–1878), který tvrdil, že zvíře bolest cítí, ale protože se nemůže hýbat, nemá ji jak dát najevo. V tomto ohledu byl pozoruhodný jeho experiment na žábách, kdy zaškrcením krevního oběhu v jedné z končetin zajistil omezenou lokální distribuci účinné látky. Poté propíchl kůži této končetiny a pozoroval reflexivní pohyby ostatních jedem nezasažených končetin. V souladu s výsledky uvedeného experimentu byla i pozorování lékaře a fyziologa Arthura Gamgeeho (1841–1909), který kurare podával dětem trpícím těžkými záchvaty epilepsie a konstatoval, že pacienti sice nebyli po podání látky schopní pohybu, ale na bolestivé podněty reagovali slovně či pláčem.

Ani v tomto případě se tedy politici nedočkali odborného konsensu a nezbylo jim než se uchýlit k aplikaci mírnější verze principu předběžné opatrnosti. Zákon proti týrání zvířat (Cruelty of Animals Act) z roku 1876 tedy použití kurare v rámci vědeckých experimentů přímo nezakazoval, ale v paragrafu 4 uváděl, že kurare nelze z pohledu daného zákona považovat za anestetikum. Pokusy na živých zvířatech mohli nadále provádět pouze držitelé licence a experimenty s využitím kurare bez aplikace dalších anestetik vyžadovaly speciální povolení ministerstva vnitra.

Účinnou látku jedu kurare, alkaloid D‑tubokurarin, izoloval v roce 1935 z kořenů liány Chondrodendron tomentosum (čeleď Menispermaceae, chebulovité) britský organický chemik Harold King (1887–1956). Ten také v roce 1948 popsal, bohužel chybně, chemickou strukturu tohoto alkaloidu. K opravě přispěla zejména práce A. J. Everetta, L. A. Loweho a S. Wilkinsona z roku 1970.

Už od druhé poloviny třicátých let 20. století probíhaly také snahy o využití myorelaxačních účinků kurare, potažmo D-tubokurarinu v medicíně. V tomto ohledu je asi nejznámější práce kanadských lékařů Harolda Griffitha (1894–1985) a Enid Johnsonové (1909–2001), kteří v roce 1942 poprvé aplikovali kurare pacientovi pod anestezií jako prostředek pro snížení svalového napětí během chirurgického zákroku. Obávaný šípový jed se tak stal na dlouhá léta nepostradatelným nástrojem moderní medicíny. Z mého pohledu jsou však mnohem zajímavější pokusy o využití kurare při symptomatické léčbě vztekliny a tetanu. V období před druhou světovou válkou a v jejím průběhu vyšlo několik publikací popisujících větší či menší úspěchy této terapie.

Jedním z dobrodruhů, kteří přinesli vzorky kurare a znalosti o něm do české kotliny, byl botanik, etnolog a spisovatel Alberto Vojtěch Frič ( 1882–1944). Jeho cestami a objevy naplněnou životní dráhu paradoxně neukončil jedem napuštěný šíp divokého domorodého obyvatele Amazonie, ale hřebík, o který se zranil při opravě králikárny. Šípový jed mu podle jeho mínění naopak mohl život zachránit. Lékaři, kteří se o něj starali předtím, než zemřel na tetanus, však tento názor nesdíleli. Zajímavé je, že kurare z Fričovy pozůstalosti bylo účinné ještě mnoho let po jeho smrti, jak o tom informoval Vesmír v článku Vladislava Rogozova a kol. (Vesmír 85, 330, 2006/6).