Jedy divokých národů.

(Předchozí část: Vesmír 1, 14, 1871/2)

Poraníme-li králíka nebo psa jedem šípovým chová se dosti klidně, jako by mu rána pražádných nespůsobovala bolestí. ovšem, vždyť nemusí být rána hluboká; pouhé škrábnutí nebo píchnutí pod kůži postačí, aby jed do krve se dostal; někdy toho zvíře ani nepozoruje, že je zraněno a otráveno. Příznaky smrti pak dostavují se zpovolna ochromením svalů a sice nejprvé v okolí rány samé pak dál a šíř po celém těle až k srdci. Všichni pozorovatelé souhlasí v tom, že u zvířat malých, u ptáků a myší, následuje smrť mnohém rychleji než u velkých a sice juž v několiká sekundách neb nejdéle v pěti minutách. Jed rozpuštěný účinkuje rychleji než tvrdý v kouskách.

Králík právě na zelných listech si pochutnávající byl nepozorovaně raněn na hřbetu jehlicí napuštěnou "Kurarem".

Nevšímnul si toho a hlodal dále, po několika okamžicích ustal od žraní, zalezl zpovolna do koutka, svěsil uši jako při spaní a pak sklesl celým tělem maje ještě oči živé. Jen několik dechů a hlava padla na zem jako bez vlády a králík přestal dýchati byl mrtev.

Podobně zahynuly také žáby, ropuchy a ještěrky otravené bez bolestí, bez křečí, tiše přirozeným spánkem. Při každé jiné smrti objevují se více méně nějaké příznaky zevnější, avšak Kurare ochrnuje nejprvé nervstvo řídící svaly a zvíře jako zmalátnělé a schvácené klesá pomalu k zemi, až pak ochromeny jsou svaly dýchání podporující, plíce ustávají v práci své, dech se krátí a posledním vzdechem cítící ještě zvíře umírá. Srdce, které řízeno zvláštními uzlinami nervstva ještě tluče tlukotem posledním.

Smrt šíří se v těle jaksi posloupně zároveň rychlostí a oběhem krve. Poraníme-li některou nohu zvířete dávkou Kurare a podvážeme pak žíly její, zůstane otrávení obmezeno pouze na končetinu raněnou a zvíře je životem zachráněno. Pravý účinek jedu na nervy byl dlouho záhadným, dokud domýšleno se, že je jed úplně zničuje, avšak opatrné zkoušky nás poučily o jiném. Kurare působí na nervy pouze tak dlouho, dokud je v těle, dokud s nimi prostřednictvím krve se styká; jakmile však se vystřebáním odstranilo, přestává též účinek jeho.

Výsledek tohoto pozorování je nad míru důležitý, neboť se na základě jeho otravený v čas ještě může životem zachrániti. Připomeňme sobě, že jed působí jen posloupně a že terpvé na posled uchvacuje ústroje dýchací, teprvé když tyto v práci t. j. v okysličování a přeměnování částek krevních přerušeny jsou, nastupuje smrt. Kdyby tedy bylo možno dýchání udrženi tak dlouho, až by jen se z těla vystřebal, bylo by zvíře otrávené zachráněno. A to se skutečně podařilo zkouškami.

Juž roku 1815 otravil Watterton jedem šípovým oslici, kteráž po 10 minutách pošla. Na to bez odkladu zavedeno umělé dýchání pomocí měchu a za nedlouho vracely se zhynulému zvířeti známky životní. Virchow v Berlíně potvrzuje úkaz tento mnohými zkouškami na psech konanými, při čemž pak ve výměšcích, zvláště v moči otrávených zvířat, nalezl Kurare. Ostatně záleží také na dávce jedu; podáme-li ho zvířeti v míře větší, nastupuje smrt okamžitě. Kurare užívá se k různým zkouškám fysiologickým i v nemocnicích k léčení. Viděli jsme jedenkrát, že nemocnému jednomu v křečích ležícímu, tak velká dávka jedu byla vstřiknuta, že člověk zdravý zajisté by ní se byl otráviti mohl, a hle u nemocného nejevila ani těch žádoucných výsledků, t. j. občasného ochrnutí svalů, křečemi epileptickými svraštěných.

Zajímavé byly také zkoušky na psech činěné k poznání účinků Kurare. Nejprvé poranil se velký pes honící kaleným hrotem. Nepozoroval zajisté malou ránu, neboť skákal a šukal jako obyčejně; asi za minutu položil se unavený na zem a opět po minutě svěsil hlavu. Když naň voláno známým hlasem, snažil se hlavu pozvednouti, mával či smál se ocasem a v očích jevil zvláštní výraz přívětivosti. Chtěl vstáti, ale namáhal se darmo, nohy mu vypověděly ze služby. Ještě za minutu a hlava klesla bez vlády k zemi na zavolání jen slabým kroucením očima odpovídajíc. Všecky pokusy hlavu pozvednouti nespomohly nic. Pes ležel na zemi tiše, dýchal pravidelně a na prvý pohled zdálo se, že je toliko unaven; pokud mohl, mával ocasem, až pak posledním vzdechem úplně životem zhasl. Jiný kousavý a zlý pes počínal si po otrávení opět svým spůsobem. Byl na řetězu u boudy zraněn, načež zalezl do boudy a vrčel, když se někdo k němu blížil, vylezl s patrným namáháním a chraplavým, dušeným štěkotem, ceně zuby strašným vztekem nad svou málomocností.

Hůl podanou mu rozkousal, pokud síly stačily, do boudy již nezalezl, neboť příliš mezi tím seslábl. Na zavolání vrčel a okazoval tesáky své na marný postrach. Zuřivost jeho skončila teprvé smrtí a na mrtvole byl ještě výraz její příliš patrným. Z toho lze soudili, že zvíře do posledního okamžiku má pamět a že jed nikterak nepůsobí na nervstvo pocity vzbuzující. Kurare nehodilo by se tudíž pro samovraždu - byl by to zajisté strašný stav otráveného, když by do posledního tlukotu srdce měl mysl a rozum zdravý, když by zpovolna cítil studenou ruku smrti po sobě sahající dál a dále bez milosrdenství bez naděje na kýžený opět život, až k úplnému bezvládí rukou, noh krku a - ochabujících plic.

Neznáme také v Evropě samovraždy jedem šípovým.

V jižní Americe a sice v severních její krajích poznal londýnský profesor Harley nedávno jiný šípový jed v účincích docela podobný jedu Kurare. Indiáni nazývají ho "Wurali" a jak se zdá, bude jen pouhou odrůdou jedu našeho, o němž jsme již shora podotkli, že u různých kmenů různým spůsobem se připravuje.

V Africe užívají divoši k otravování šípů jedu "Antia", kterýž vyznačuje se právě opačnými účinky. Kdežto Kurare ochromuje nejprvé svaly a naposledy teprvé srdce, ničí "Antia" v popředí výkony srdeční a připravuje tudiž smrt mnohem rychleji.

Jedy šípové národů australských jsou úplně podobné jedům amerikánským a příprava jejich děje se rovněž takým spůsobem jako v pustách indianských.