Největší pískovcová skalní oblast Evropy

V českém kontextu je České Švýcarsko jen jedno z několika skalních měst. V Evropě je to unikát. Ve světovém měřítku ho „zastiňují“ jiné oblasti. Proč tomu tak je?

Když se na začátk u devadesátých let minulého století objevily první úvahy o zřízení národního parku České Švýcarsko, skutečně zaníceně je podporovala jen poměrně úzce vyhraněná skupina přírodovědců a ochranářů. Zvlášť nápadné to bylo při srovnání třeba s euforií, která zavládla nad myšlenkou zřízení národního parku Šumava, jenž byl úspěšně a na dnešní dobu nemyslitelně rychle vyhlášen r. 1991. Totéž platilo i pro výrazně menší národní park Podyjí, který vznikl také v roce 1991.

Od začátku bylo zřejmé, že České Švýcarsko je výrazně odlišné v mnoha směrech. A stejně odlišný byl nakonec i příběh vzniku národního parku na jeho území. S dvacetiletým odstupem se však zdá, že jeho specifické rysy, na začátku snad vnímané spíš jako handicap, se postupně staly přednostmi a během uplynulých 20 let se pohled na tuto oblast v očích odborníků a zejména široké veřejnosti výrazně změnil. Značka České Švýcarsko přitahuje stále víc.

Kontrast hranatých tvarů pískovcových skal a oblých tvarů vulkanických kopců vždy přitahoval malíře i fotografy. Jetřichovické skály, v pozadí Studený vrch v Lužických horách.Snímek Václav Sojka

České a Saské Švýcarsko: odlišný pohled z Čech a ze Saska

Vznik národního parku České Švýcarsko je velmi úzce svázán se Saským Švýcarskem. Troufnu si tvrdit, že bez existence národního parku na saské straně (1990) by sotva začala diskuse o parku na straně české [podobně by patrně nikdy nevznikl rakouský národní park Thayatal (2000), nebýt existence národního parku Podyjí]. Myšlenku národního parku na české straně Labských pískovců zpočátku propagoval Dr. Jan Čeřovský ( 1930–2017). Jinak ovšem měla na centrální úrovni státní ochrany přírody jen málo zastánců. Jiné to ale bylo na lokální úrovni, zejména díky kolektivu tehdejší Správy CHKO Labské pískovce kolem Ing. Wernera Hentschela. Snažil jsem se v té době popsat hlavní důvody tak odlišného vnímání Českosaského Švýcarska na saské a české straně. Proč u nás nebyla popularita Českého Švýcarska nikdy srovnatelná s tou, které se v Sasku těší Saské Švýcarsko? Existuje několik zásadních důvodů [1]:

A. Saské Švýcarsko je v rámci východního Německa bezkonkurenčně nejpozoruhodnější a nejnavštěvovanější chráněné území, zatímco v Česku máme nejen mnoho přitažlivých krajin, ale dokonce i řadu pískovcových skalních oblastí.

B. Saské Švýcarsko je historicky velmi silně spjato s blízkými Drážďany (turistické publikace typu „Dresden und die Sächsische Schweiz“ jsou dlouholetým standardem), u nás bychom podobnou analogii sotva hledali (ani Praha s Českým krasem není obdobně silně svázána).

Hlubinná těžba písku v Ludvíkovicích.Snímek Václav Sojka

Proželeznění s voštinami v údolí na soutoku Brtnického a Bílého potoka.Snímek Václav Sojka

C. Historicky byla i česká strana této pískovcové oblasti spjata mnohem víc se Saskem než s Čechami. Kromě blízkosti Drážďan k tomu přispívala i skutečnost, že šlo o území téměř výlučně osídlené německým etnikem. Zpočátku dokonce bylo celé území označováno Sächsische Schweiz, až později Sächsisch-Böhmische Schweiz. Většina malířů a grafiků období romantismu, kteří zde působili, přišla z německého prostředí – A. Zingg, A. Graf (těmto dvěma švýcarským umělcům se přisuzuje autorství romantického pojmenování Saské Švýcarsko), dále C. A. Richter, L. Richter, C. D. Friedrich, C. G. Carus, E. G. Doerell a další. Malíři z českého jazykového prostředí zde malovali spíš výjimečně (J. Mánes, B. Havránek).

Až donedávna také platilo, že většina návštěvníků Českého Švýcarska přichází z Německa. Posledních asi 20 let ale naopak převažují návštěvníci tuzemští. Vše nasvědčuje tomu, že to souvisí se vznikem národního parku České Švýcarsko a s mnohem větší současnou obeznámeností obyvatel ČR s tímto územím (ještě v devadesátých letech jsem se běžně setkával s neznalostí pojmu České Švýcarsko).

Českosaské Švýcarsko: český, evropský a světový kontext

Neméně zajímavý je pohled na Českosaské Švýcarsko jako na jednu z mnoha pískovcových oblastí. V českých poměrech se minimálně do nedávné doby při vyslovení termínu „pískovcové skály“ většině oslovených pravděpodobně mnohem dříve vybavily Prachovské skály, Český ráj či Kokořínsko než třeba Děčínský Sněžník a České Švýcarsko. Široká veřejnost jako by území Českého Švýcarska plně objevovala teprve nyní – s výjimkou Pravčické brány a soutěsek Kamenice, které bývaly cílem klasických školních výletů. Ještě zajímavější je, že Saské Švýcarsko objevují čeští turisté také až v současné době. Když jsem se v devadesátých letech ptal studentů, který národní park leží nejblíže Praze, Saské Švýcarsko netipnul žádný.

I odborná komunita zřetelně pochopila výjimečné postavení Českosaského Švýcarska až při kontaktech s odborníky z dalších pískovcových oblastí Evropy (v roce 2002 jsme společně s Václavem Cílkem a dalšími organizovali 1. evropskou konferenci o pískovcích [2]). Českosaské Švýcarsko je nejrozsáhlejší pískovcová skalní oblast Evropy – v evropském kontextu je opravdu unikátní. Globální perspektiva je ovšem docela jiná. Dokumentuje to příběh posledních 30 let, v nichž se opakovaně objevují úvahy o zařazení Českosaského Švýcarska na seznam přírodního dědictví UNESCO. Diskuse vyústila v roce 2014 v zajímavou zkušenost. Zejména pod vlivem neúspěšné nominace Českého ráje a také u vědomí mimořádně náročné přípravy nominace byla zorganizována expertní mise prof. Paula Williamse z Nového Zélandu (na základě doporučení IUCN, který nominace přírodních lokalit pro UNESCO vyhodnocuje) s cílem předběžně zhodnotit reálnost úspěšné nominace [3].

Mise sice potvrdila evropskou výjimečnost Českosaského Švýcarska, zároveň však konstatovala pouze marginální šance na úspěšnou nominaci. Seznam přírodního dědictví UNESCO totiž zohledňuje globální pohled, což v tomto případě znamená zejména srovnání s již zapsanými pískovcovými oblastmi z jiných částí světa, tedy s takovými spektakulárními oblastmi, jako jsou Tassili n’Ajjer v Africe, Tan-sia-šan (v přepisu pchin jin Danxiashan) v Asii, Greater Blue Mountains Area v Austrálii, Canaima v Jižní Americe nebo Grand Canyon v Severní Americe. Názorná ukázka, jak jsou naše hodnotová měřítka závislá na geografických dimenzích. V českých poměrech se České Švýcarsko jeví jen jako jedno z řady pískovcových území, v evropském kontextu naopak jako území mající primát mezi pískovci na celém kontinentu a v celosvětovém měřítku jako nesouměřitelné s nejslavnějšími pískovcovými oblastmi světa.

V závěru expertního posouzení bylo také zajímavé konstatování: Pokud chceme srovnávat naše pískovcová území, která tak rádi členíme do různých celků (Labské pískovce, Kokořínsko, Český ráj, Broumovsko, Hejšovina v Polsku atd.), s velkými pískovcovými oblastmi světa, měli bychom je považovat v podstatě za jednu pískovcovou oblast.

Západní části území dominují především stolové hory. Pohled od Janova do Saského Švýcarska.Snímek Václav Sojka

Vrstevní plocha se zachovanými chodbami rakovců rodu Thalassinoides tvoří strop převisu skály nad Malinovým dolem u Hřenska.Snímek Václav Sojka

Českosaské Švýcarsko v kategoriích ochrany

Není překvapivé, že první pokusy o ochranu tohoto území se objevují na saské straně. Projevily se ve snaze omezit lámání kamene a vykoupit lomy v labském údolí. Na české i saské straně vznikly ještě před druhou světovou válkou rezervace či památky, velkoplošná ochrana se realizovala až po válce, nejprve na saské straně (Landschaftsschutzgebiet Sächsische Schweiz r. 1956), pak na straně české (chráněná krajinná oblast Labské pískovce r. 1972). Zřídit národní parky v nejcennějších částech chráněných krajinných oblastí umožnily až politické změny v devadesátých letech minulého století. Dne 1. 10. 1990 byl vyhlášen Nationalpark Sächsische Schweiz a 1. 1. 2000 národní park České Švýcarsko.

Zajímavé jsou výrazné územní rozdíly v různých návrzích národního parku. Zatímco neúspěšné německé návrhy z poloviny 20. století (národní parky však byly v tehdejší NDR jako kategorie chráněného území politicky neprůchodné) uvažovaly v podstatě o celém pískovcovém skalním území, oficiální návrhy po roce 1990 se vztahovaly výlučně k jeho východní (pravobřežní) části. Domnívám se, že se zde poměrně významně projevil vliv moderní státní ochrany přírody, kterou do značné míry představují především biologové a lesníci (kteří silně akcentují kupř. hledisko „stupně přirozenosti lesa“) a mnohem méně geologové, geomorfologové a fyzičtí geografové. Sám jsem tehdy považoval pravobřežní návrh za odpovídající realitě (např. vzhledem k imisnímu poškození lesů kolem Děčínského Sněžníku, pěstování exotických stříbrných smrků ap.), ovšem se zahrnutím pravobřežní strany labského kaňonu (kde je dnes národní přírodní rezervace) [4]. Naproti tomu odborný návrh publikovaný geografy jako „geografická verze návrhu národního parku“ [5] vycházel zejména z geomorfologických kritérií a zahrnoval území od Tisé až po Krásnou Lípu.

Dnes se však právě v Českém Švýcarsku jasně ukazuje, jak jsou kritéria biologická a zejména lesnická velmi proměnlivá v čase. Některé imisně poškozené plochy kolem Děčínského Sněžníku ponechané sukcesi dnes vypadají mnohem lépe než před 20 lety. Naopak lesy v národním parku, kde se uvažovalo o nutnosti dlouhodobého rekonstrukčního managementu, se v současné době v důsledku gradace lýkožrouta smrkového dramaticky mění před očima a skokově narůstá plocha parku, která bude ponechána samovolnému vývoji. V tomto světle se ukazuje, že pro úvahy o vyhlášení národního parku jsou zásadní mnohem „trvalejší“ hlediska, jako je výrazná geodiverzita území či nepřítomnost nebo nízký podíl lidských sídel. Významnější než aktuální stav je spíše potenciál pro uplatnění dlouhodobé přírodní dynamiky na většině území.

Z širšího pohledu ještě poznamenejme, že v Evropě existují pouze tři národní parky (zařazené dle mezinárodní kategorizace IUCN jako kategorie II – národní park), kde je dominantním předmětem ochrany pískovcový fenomén, a to České Švýcarsko, Sächsische Schweiz a Góry stołowe (v Polsku). I to dokládá skutečnost, jak je území české křídové pánve pro evropské pískovce zásadní.

Centrální část národního parku České Švýcarsko s Křídelními stěnami a čedičovým Růžákem, nejvyšším bodem národního parku.Snímek Václav Sojka

Středoevropské pískovcové oblasti: geodiverzita a biodiverzita

Pro všechna „pískovcová“ velkoplošná chráněná území v české křídové pánvi (tři národní parky a sedm chráněných krajinných oblastí či přírodních parků) platí, že právě geodiverzita je důležitý předmět ochrany. V některých oblastech, jako je Českosaské Švýcarsko, je dokonce zcela dominantní. Geodiverzita tu výrazně určuje biodiverzitu, jejíž pozoruhodnost zpravidla nespočívá v druhovém bohatství, nýbrž ve výskytu některých druhů, např. na okraji areálu, v nezvyklých ekologických podmínkách ap. Kvádrové pískovce (na rozdíl od vápnitých pískovců, známých např. z Hradčanských stěn) botanici běžně považují za druhově mimořádně chudé čili s nízkou alfa diverzitou stanovišť (Vesmír 79, 455, 2000/8).

Toto konstatování ovšem zdaleka neplatí pro všechny rostliny. Dělicí čára leží mezi fanerogamy (semennými čili jevnosnubnými rostlinami) a kryptogamy (výtrusnými neboli tajnosnubnými rostlinami). Hojnost posledně jmenovaných, zejména mechorostů a kapraďorostů, je v pískovcových oblastech nápadná. Pískovcové skály a rokle představují typ biotopu, kde – na rozdíl od většiny jiných typů stanovišť v ČR – druhová bohatost kryptogam zpravidla převyšuje bohatost fanerogam.

Pro pískovcové oblasti je také charakteristická společná přítomnost různých geoelementů na malém prostoru, např. druhů montánních až arktoalpinských, ( sub)atlantských, boreálních ap. Je to důsledek pestré mozaiky mikroklimaticky odlišných stanovišť (vysoká beta diverzita) [6], v případě horských druhů navíc v nezvykle malých nadmořských výškách (vegetační inverze). Hřensko je nejnižší místo v ČR, proto zde má řada druhů logicky své výškové minimum v rámci republiky.

Území obou národních parků (Českého a Saského Švýcarska) v současné době prochází dramatickou proměnou. Příčinou je zejména lýkožrout smrkový a následný samovolný vývoj. Výsledkem je rozsáhlé kompaktní přeshraniční území (ca 10 000 ha), téměř zcela podléhající přirozené dynamice („divočina“), které má mimořádný význam nejen ochranářský, ale i vědecký.

Hluboký kaňon v pískovcových horninách je evropská mimořádnost. Na snímku úsek u Dolního Žlebu, pohled z pravé strany Labe k severu.Snímek Václav Sojka

V tomto čísle viz rovněž články Jiřího Adamoviče (Kronika deseti milionů let v historii Země, Hranice zvaná lužický zlom a Skály věčně živé) a recenzi Václava Cílka na knihu Geologie Českosaského Švýcarska Díky za jednu knihu a těšíme se na další.