Mohutná pískovcová symfonie s málo notami

V minulém čísle (Vesmír 79, 394, 2000/7) jsme se dověděli, že krajinný fenomén znamená odlišné místo, kde je některá z krajinných složek výrazně posílena. Tou složkou může být i pískovec a vše, co s ním souvisí. Pískovcovým fenoménem se z pohledu geologa zabýval R. Mikuláš (Vesmír 77, 278, 1998/5). Geobotanik nebo krajinný ekolog si ale všímá jiných vlastností pískovce než geolog. Nerozlišuje množství drobných tvarů skalního povrchu (ty z hlediska biologie splývají, organizmy je svým výskytem nerozlišují), zato bedlivě sleduje mikrolokality s výživnějším podkladem.

Pískovcový fenomén

Omezíme se na výrazné pískovcové reliéfy České tabule, tedy oblasti druhohorních sedimentů v severních a severovýchodních Čechách (popřípadě v přilehlých částech Saska a Polska). Jsou totiž dostatečně stejnorodé geologicky, geograficky i biologicky. ¹⁾

Velkoplošně se pískovcový fenomén vyvinul v Labských pískovcích, na Broumovsku (Adršpašsko-teplické skály), v Českém ráji (Prachovské skály, Hruboskalsko, Maloskalsko) a v Ralské pahorkatině (Polomené hory, Provodínská, Hradčanská a Bezdězská pahorkatina). Většinou jsou to izolované oblasti skalních měst - na několika metrech se z běžné krajiny dostáváme do svérázné krajiny pískovcové. Nejhorštější ráz má Broumovsko, nejteplomilnější druhy a vegetaci najdeme na Kokořínsku.

Horniny a půdy. Největší rozlohu mají oblasti tvrdých, živinami chudých pískovců s křemitým tmelem (pískovce kvádrové). Na nich se vyvíjejí chudé půdy, často s tendencí k podzolizaci (vymývání živin). Tyto pískovce tvoří většinu našich skalních měst. Podobně se projevují vzácnější pískovce s tmelem železitým. Ekologicky odlišné jsou pískovce vápnité (na izolovaných skalních výchozech), v jejichž tmelu převládají karbonáty. Ty mění druhovou skladbu všeho, co na nich žije.

Krajina pískovcového pseudokrasu, tedy určité obdoby „pravého“ krasu vápencového (viz Vesmír 77, 278, 1998/5), je vždy lesnatá a úměrně tomu méně osídlená. Má to dvě příčiny. Ta triviální je, že neúrodné a klimaticky chladné pískovce odolávají intenzivní kolonizaci. Vsi a úseky agrární krajiny jsou až tam, kde fenomén není příliš vyvinut. Dobrým příkladem je Kokořínsko (viz též Vesmír 75, 513, 1996/9). Vsi jsou tam jen na hlubších půdách plošin izolovaných mezi pískovcovými roklemi (Vidim), pak v dostatečně širokých částech údolí, obvykle na sprašových polohách a na soutocích (Tupadly), a konečně těsně za hranicí pískovců (Mšeno, Dubá, Mělník). Méně triviální je, že dlouhodobým odlesněním pseudokras degraduje. K udržení kolmých skal je v klimatu posledních několika tisíc let potřeba, aby skály byly kryty kořenovými soustavami stromů. Po odlesnění pískovec silněji eroduje a strmé skalní rokle se mění v mělká široká údolíčka s oblými skalními čely - „sloními hlavami“.

Diverzita stanovišť. Členitost pískovcového pseudokrasu jde od tvarů na krajinné úrovni (skalní města, stolové hory) po tvary nejdrobnější (voštiny na povrchu skal). Každá z těchto úrovní má určitou vegetační odpověď, která se projevuje jak v mozaice lesních společenstev pozorovatelné z letadla, tak v mozaice lodyžek mechorostů pozorovatelné lupou. Stanoviště skalního města jsou velice kontrastní (např. mikroklimatické i půdní poměry od výslunných kolmých skal po věčný stín mokvavých roklí).

Diverzita druhů. Na vápenci bychom jich v tak pestrém reliéfu našli množství, na pískovci jen pár: dub zimní, ²⁾ buk, ³⁾ borovice lesní ⁴⁾ a vejmutovka, ⁵⁾ bříza, ⁶⁾ smrk, ⁷⁾ metlička křivolaká, ⁸⁾ borůvka, ⁹⁾ brusinka, ¹⁰⁾ osladič, ¹¹⁾ vřes. ¹²⁾ Jsou to druhy u nás hojné a vyžadující nebo snášející kyselé podklady. Pro těch několik stovek zbývajících pak musíme zbrouzdat celé skalní město.

Diverzita společenstev. Velkoplošných společenstev je rovněž pramálo. Jsou to bikové bučiny, ¹³⁾ borové doubravy s brusinkou, ¹⁴⁾ bory, ¹⁵⁾ a dříve asi i některé typy smrčin a jedlin, dnes přeměněných na smrkové kultury. V některých oblastech (např. v Labských pískovcích) jsou také kultury nebezpečné borovice vejmutovky. ¹⁶⁾ Tento krásný strom je jinde učiněné neviňátko - na pískovcích se však strašně šíří (ze semen) do přirozených společenstev, zcela vytlačí ostatní druhy, a dokonce napomáhá erozi a destrukci skal.

Diverzita vegetační mozaiky. Ačkoli je počet společenstev nízký, jejich porosty tvoří v členitém pískovcovém terénu mozaiku, která je velmi složitá, ale přitom velmi pravidelná v závislosti na reliéfu (bory na skalách, smrčiny v roklích, bučiny na svazích). Obrovský kontrast mezi fádní skladbou druhů i společenstev a pestrostí mozaiky stanovišť i vegetace je snad nejnápadnějším rysem pískovcové krajiny.

Enklávy, výjimky, zvláštní biotopy. V pískovcích je na rozdíl od běžné krajiny poměrně málo hojných a středně vzácných druhů i společenstev. Zato je vysoký počet těch vzácných, vázaných na výjimečná stanoviště, jako jsou vložky vápnitých pískovců. Tak na Hradčanských stěnách (nejvýraznějších našich vápnitých pískovcích) rostou kontinentální relikty („sibiřská“ ostřice tlapkatá), ¹⁷⁾ v německé části Labských pískovců zas oceánická skalní kapradina blanatec kentský. ¹⁸⁾

Terén a vegetace. Během pětiminutové procházky lze rozeznat tři základní úrovně skalního města: plošiny nad skalami, skalnaté svahy a plochou bázi. Na stejných stanovištích se opakují stejné typy vegetace:

• Plošiny dále od okraje skal mají hlubší půdy, někdy je vliv pískovce překryt např. spraší.
• Plošiny těsně nad skalami mají půdu mělčí, rostou tam suché bory či borové doubravy.
• Osluněné skalní hrany a stěny jsou těžko kolonizovatelné vyššími rostlinami. Mají členitý povrch s jamkovitými strukturami, ale málo štěrbin (ty bývají hluboké a tmavé, a pokud jsou svislé, tak fungují jako erozní rýhy, nebo jsou naopak vyplněny opadem).
• Zastíněné skály jsou často kolonizované mechorosty.
• Lesnaté svahy beze skal a podsvahové osypy.
• Dno je často ploché, bez vodního toku, ale podmáčené. Bývá tu chladno a vlhko na rozdíl od výše položených teplých a suchých plošin. Podmok i inverze dávají podmínky pro přirozený výskyt smrku (dříve i jedle) a roste tu rašeliník, ¹⁹⁾ druhy oceánického klimatu jako mokrýš vstřícnolistý ²⁰⁾ a druhy horských smrčin jako sedmikvítek evropský, ²¹⁾ či dokonce mléčivec alpský. ²²⁾

Vegetační děje. Skalní město vlivem eroze pomalu couvá do nitra pískovcového masivu. Větrání postupuje po síti podzemních puklin ve skále, ty se nepozorovaně rozšiřují a prohlubují, až je náhle vyklidí eroze - písčitý materiál se z nich prostě vysype. Obnažené skalní stěny jsou však už proti další destrukci odolnější, zůstávají dlouho stát, a tak vznikají skalní rokle. Ty se zpětnou erozí prodlužují, prohlubují a rozšiřují, skalní masiv je rozhlodáván sítí roklin, až se tím konečně izolují jednotlivé věže. Takto couvá i vegetace. Na vrcholcích skalních věží běžně rostou křivé borovice s obnaženými kořeny. Často se lidé ptají, jak se tam vůbec mohou zakořenit, a odpověď zní, že nemohou. Uchytily se, dokud byl vrchol věže kryt hlubší půdou.

V běžné představě bývá hlavním vegetačním dějem skalního města progresivní primární sukcese,- tedy postupné osídlování stanovišť od holých skal přes primitivní průkopnická společenstva mechová a lišejníková až po plně vyvinutý les. A vida - je to jinak! Nová ekologicky extrémní stanoviště vznikají jen za cenu zániku stanovišť starých, která byla příznivější.

Hlavním vegetačním dějem na pískovcových skalách je tedy zpětná sukcese s ústupem skal pomalu ustupuje i les, borové doubravy se mění v čisté bory a ty v řídké porosty vřesu, nakonec zůstává holá skála. Teprve po její destrukci (např. pádem skalních věží) nastupuje na dně roklí progresivní sukcese (od čerstvého balvaniště k lesu). Rychlost těchto procesů je různá, ale většinou nízká.

Přemísťování hmoty. Skalní město je v zásadě erozní jev. Jeho fungování je založeno na neustálém exportu hmoty - horninového materiálu i půdy s odumřelými organizmy. Hmota opadává z vyšších „pater“ do nižších, až se ocitne na dně roklí. Tam se buď rozloží (organický materiál), nebo je vyklízena pryč (anorganický materiál).

Pokud v pohyblivém materiálu převládá anorganická písčitá složka, nebývá to vegetačně zajímavé. Mezi sousedními stěnami vznikne erozně aktivní strmá „ulička“, kudy se materiál usypává do kuželu, vysokého i několik metrů. Vegetace kuželů není nijak význačná, shoduje se s okolím (jen vzácně se na kuželích s výjimečně dobrou tvorbou humusu vytvářejí druhově bohaté lesy s lípou, javorem klenem i mléčem ad.). Tyto ronové lesy jsou obdobou lesů suťových, pohyb suti je však nahrazen ronem, tedy přesýpáním písčitého či humusového materiálu.

Nápadněji se opad organického materiálu projevuje v roklích s klimatickou inverzí a bez výraznější aktuální eroze písčitého materiálu. Vypadá to docela dramaticky. Sestupujeme suchým svahovým lesem a najednou na zdánlivě nejsušším místě přímo nad skalami přijdeme na drobné ložisko rašelinného humusu. Půda je tu zvlhčena malým vrstevním pramenem. Na ploše několika desítek metrů je vyvinut fragment svahového rašelinného lesa - dvě tři borovice, bříza pýřitá, ²³⁾ koberec rašeliníku a dalších mechů. Skalní hranu pokrývají těžké mechové převisy, místy již zřícené a s obnaženými kluzkými plochami skal. Další mohutné polštáře mechů zatěžkávané mladými smrčky visí z kolmých skalních stěn. Spadlý mech a humus se na dně rokle rozkládají, a tak je zde půda, v kontrastu k všeobecné chudosti pískovců, obohacena živinami. Většinou tu přesto nerostou stromy (patrně vinou klimatické inverze a silného zástinu). Obojí se projevuje přítomností vysokobylinných „kapradinových niv“ (papratka samice, ²⁴⁾ kapraď rozložená ²⁵⁾ a bukovinec kapraďovitý ²⁶⁾ ), které jsou svým vznikem obdobou porostů v horských lavinových kotlech.

Hra mezi vápnitým a kyselým prostředím. Kam až sahá historie vegetace ve skalních městech? Zatím to lze jen tušit, indicie jsou zejména tyto:

• Dnes převažují kyselé pískovce s křemitým tmelem, ty vápnité jsou vzácné. Když se ale provrtáme asi metr hluboko do kompaktní skály, zjistíme, že i křemité pískovce mají v hloubce vápnitý tmel. Impregnace křemitým tmelem tedy není způsobena chemizmem horniny, ale hlavně současným klimatem.
• V posledních letech dělají V. Ložek a V. Cílek s kolegy výkopy v pískovcových převisech, zkoumají v nich fosilní měkkýše a archeologické objekty (Vesmír 77, 638, 1998/11). Překvapivé bylo zjištění, že ještě „nedávno“ (na rozhraní doby bronzové a železné) byla v tomto pohoří bohatá měkkýší fauna. To znamená, že tu byly živné a druhově bohaté humózní háje s dostupným vápnem. Dnešní kyselé prostředí borových doubrav ulitnatým plžům nepřeje - k stavbě ulit jim chybí karbonát vápenatý. Ráz krajiny se tenkrát přestavěl zhruba do dnešní podoby. Změna byla asi náhlá, a kdo je ovlivněn slovníkem ekologistů, označil by ji rovnou za ekologickou katastrofu.
• Jak tehdejší vegetace vypadala? Asi podobně jako zbylé ostrůvky vápnitých pískovců, na nichž dosud přežívají vzácné kontinentální druhy, které měly optimum už v nejstarším holocénu.

Pískovcová skalní města působí dojmem neměnnosti a přísného klidu. Přesto jde o velmi dynamický systém, což kontrastuje s druhovou chudobou. Už proto jsou pískovce zajímavé pro přírodovědu jednoduše stavěné systémy se totiž také snadněji studují. Bádání o pískovcích však má i velký poetický náboj, připomínající úspornou estetiku minimalistických skladeb tím, jak členitou a mohutnou symfonii lze zahrát s málo notami.