Díky za jednu knihu a těšíme se na další
| 2. 11. 2020Když před deseti lety vydával Springer monografii o geomorfologických krajinách světa, v globálním výběru 35 krajin se umístila jen jedna jediná středoevropská – Českosaské Švýcarsko (nebo když se díváte od Drážďan – Saskočeské Švýcarsko). Možná takové srovnání vypadá na první pohled bláznivě, ale ze světového hlediska je toto území důležitější než třeba Vysoké Tatry. Je to jedna z kolébek kontinentálního romantismu a jediné místo v Evropě, kde velká řeka protéká pískovcovým údolím až kaňonovitého typu.
Podíváte-li se na mapu Čech, tak vám neunikne, že směr Vltavy někde od Rožmberka téměř přesně navazuje na směr labského údolí mezi Litoměřicemi a Děčínem. Obojí nejspíš leží na severojižní struktuře, jakou známe např. i z blanické a boskovické brázdy nebo z jihlavské větve moldanubického plutonu. Jde o mnohokrát aktivované linie, které snad vznikly už ve svrchním proterozoiku při nárazu a pootočení Avalonie k Baltice a kadomskému souostroví, jehož součástí byl i Český masiv.
Mimochodem linie Vltava–Labe prochází zhruba v polovině své délky pevnými horninami, které vytvářejí skalní defilé. Je proto největším a nejreprezentativnějším geologickým profilem celé České republiky a zároveň klimatickým transektem od Šumavy přes teplou středočeskou oblast, sušší Středohoří až opět do krušnohorského podhoří.
Stále se zvažuje, zda by Českosaské Švýcarsko nemělo být nominováno jako jedna z krajin světového dědictví UNESCO. Ale zdá se rozumnější nechat jej stranou návštěvnické pozornosti. Turistických cest zde nevede mnoho a většina z nich je už teď přetížená. Kouzlo území spočívá naopak právě v zapadlosti zejména jeho východní části. Hlavním důvodem pro vyhlášení jádra labských pískovců národním parkem byla před dvaceti lety geodiverzita prostředí (a zůstává oním důvodem pochopitelně dodnes). Vysoké pískovcové stěny, hluboce zaříznuté malé toky, Pravčická brána, obrovská rozmanitost středních a malých pískovcových forem, monumentální výhledy na okolní stolové hory a sopečné vrchy i působení romantických malířů v čele s Casparem Davidem Friedrichem vytvářejí z této oblasti geomorfologický ráj, který je srozumitelný i obyčejnému návštěvníkovi.
Jenže může se zde stát totéž, co v CHKO Kokořínsko, kde původně byly chráněny přeschlé pískovcové skály a chudé bory. Další výzkumy však ukázaly značný význam tamních mokřadů a archeologické průzkumy převisů vytvořily z původně nebohaté pískovcové krajiny základní mezolitickou oblast ČR. Kdo ví, jakých objevů se ještě nadějeme v Českosaském Švýcarsku? Další kniha o tomto území by se tedy měla týkat přírody národního parku a jeho nejbližšího okolí. Osobně však čekám, až jeden z největších znalců území Karel Stein napíše o této oblasti svoji vlastní, osobní knihu. Ohlašoval ji už asi před třiceti lety Miloslav Nevrlý, autor slavné Knihy o Jizerských horách.
Vím, že recenze má být zejména o recenzované knížce, a ne úvahou o krajině. Ale ke knize samotné se toho kromě chvály nedá mnoho říct. Na téměř 600 stranách popsal kolektiv autorů (část z nich je přitom výborně zběhlá v německém jazyce) geologii a geomorfologii území, staré lomy a další těžbu i historii výzkumu území. Trochu přitom ošidili kvartérní sedimenty a holocenní vývoj, ale výsledek je i tak skvělý nejenom z hlediska literatury ochranářské, ale i odborně geologické. Přál bych si mít pečlivost hlavní editorky díla! Rovněž na fotkách je text Václav Cílek, snímek Václav Sojka vidět, že třeba Václav Sojka se tímto krajem potuluje den co den už víc než třicet let. Kniha obsahuje popis významných lokalit, který je možné využít i při plánování výletů a exkurzí.
A teď trochu kritiky: Velké a monumentální knihy málokdo otevírá, snad že je obtížné je vytáhnout z knihovny nebo že je člověk na výletě neunese a bojí se, že je poškodí. Proto jsou naopak oblíbené knihy lidového formátu zhruba A5 v ceně do 300 Kč o gramáži nepřesahující 400 g. Ty snadno unesete, nebojíte se, že se v batohu ošoupou, a můžete si do nich dělat poznámky. Je tedy možné napsat knihu monument, která bude slavná ještě za sto let (podobně jako jsou dodnes slavné podobné knihy napsané před sto lety), anebo něco milého do kapsy. Ty první knihy se stávají součástí národního bohatství a působí celé generace. Naproti tomu ty tenčí osloví místní lidi a vybudují v nich vztah ke krajině, v níž žijí. Koupí si je i vyhládlý učitel nebo starosta ze zanedbaného pohraničí, který by se jinak ošíval před „nóbl zbožím“ na křídovém papíru. Takže díky za jednu knihu a těšíme se na další.
V tomto čísle viz rovněž články Jiřího Adamoviče (Kronika deseti milionů let v historii Země, Hranice zvaná lužický zlom a Skály věčně živé) a Handrije Härtla (Největší pískovcová skalní oblast Evropy).
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [386,37 kB]