Nad články o psychosomatické medicíně

Psychosomatická medicína je součástí západní medicíny. Má své definice, svá paradigmata, svoji výuku a své metody zkoušení. Každý lékař by měl znát základní psychosomatické přístupy a měl by se o nich dozvědět již na lékařské fakultě. Tento druh medicíny však rozhodně nelze považovat za alternativní léčebné metody. Ty totiž kromě metod, které jsou široce respektovány, jako je například akupunktura, můžou zahrnovat také metody natolik bizarní, jako je kupříkladu urinoterapie, která je založená na pití vlastní moči.

Psychosomatické přístupy a psychosomatická medicína se v Česku na lékařských fakultách vyučují poměrně málo. To má řadu důvodů, mimo jiné také ten, že specialistů v této oblasti medicíny je v Česku velmi málo, nejsou zde habilitovaní odborníci. V užívání tohoto druhu medicíny se hodně odlišujeme například od Německa nebo Švýcarska, kde jsou k lékařům s psychosomatickým přístupem odesíláni nejen pacienti s takzvanými funkčními poruchami, tedy s těmi, pro které nenalézáme žádný patologický nález při vyšetření fyzikálním, zobrazovacím či laboratorním, ale také pacienti s chronickými bolestmi různého druhu, s řadou kožních chorob, s posttraumatickými poruchami, konverzními poruchami a k podpůrné léčbě i pacienti s nádorovými onemocněními. Také proto by měla být výuka mediků a mladých lékařů více než dosud zaměřena na psychosomatické metody.

Velký problém vztahu vědy a psychosomatické medicíny se však skrývá v tom, co se domnívá profesor Stanislav Komárek, totiž že psychosomatiku nelze zvědečtit. Tomu na první pohled odporuje praxe na mnoha německých univerzitách, na kterých je psychosomatická medicína oborem s katedrami či odděleními, například v Heidelbergu, Mnichově, Lipsku či Giessenu. O tom, že většina nemocí má komplexní kauzalitu, ve které se často prolínají vlivy psychologické, sociální a biologické, není pochyb. Přesto se při porozumnění vzniku a vývoji některých onemocnění někdy přesouváme od těch psychosociálních k biologickým. Kupříkladu poté, co byl objasněn kauzálních vztah mezi infekcí Helicobacter pylori a vznikem vředu žaludku či duodena, léčíme toto onemocnění inhibitory protonové pumpy a antibiotiky, a již není zahrnován do typického psychosomatického onemocnění, jak tomu bylo dříve. Naopak psychosomatické aspekty obezity či nikotinismu jsou nepochybné a jejich ovlivnění by mohlo mít zásadní význam pro snížení rozvoje diabetu, aterosklerózy či rakoviny plic.

I psychosomatická medicína má před sebou spoustu různých vědeckých úkolů. Vztahy mezi psychikou a imunitou, nebo mezi psychikou, stresem a hyperkoagulačními stavy, katabolismem či arteriální hypertenzí jsou již desítky let předmětem intenzivního výzkumu. Přestože lineárně pojaté vidění světa výrazně redukuje komplexnost biologických jevů, je možné se o vztahu mezi psychikou, sociálními faktory, obezitou, kouřením či hypertenzí dočíst v tisících publikací ve vědeckých časopisech. To naprosto zásadně odlišuje pozadí psychosomatické medicíny od mnoha alternativních léčebných metod, pro které seriózní vědecké studie neexistují. To, co však stojí určitě před psychosomatickou medicínou, stejně jako před jakoukoliv léčebnou metodou, je průkaz její účinnosti metodami, které se pro to používají.

Psychosomaticky vzdělaný lékař, který kromě klasické somatické medicíny rozumí také úzkosti, strachu, stresu, vzpomínce, naději, radosti či lásce, může být tím, kdo dokáže účinně pomoci mnoha nemocným. Také proto, že na ně má více času. Tak jako všude jinde v klinickém lékařství však musí používat zavedených postupů a nepouštět se na tenký led alternativních léčebných metod. Tam lze často narazit na absurdní metody, které nejenže neprospívají, ale nezřídka přímo škodí.

BEZ NÁZVU (SVĚTLO), pastel, 70 × 100 cm, 1988.Karel Malich