Medicína neví, kde má hranice

Podle mých zkušeností s marnou osvětou je zbytečné plakat nad mlékem, které platonsky rozlil Descartes, když moderní medicíně položil dualistický základ a člověka jí předal rozpolceného na tělo, jemuž je vhodné věnovat se jako porouchanému stroji, a duši, kterou je lepší přenechat církvi a filosofii.

Je to jedna z cest a bohdá se najde dost heretiků typu Damasia, Pankseppa a dalších, kteří prokážou, že přinejmenším jedna část platonské „duše“ – emoce – nejsou ani efemérní motýlci, ani hodní či vzpurní koně, které řídí vozataj zvaný rozum. (Zde se sluší připomenout slova babičky spisovatele Richarda Glazara,¹⁾ která pravila: „Když je mužský úd tam, kde chce být, pak rozum je jen o kousek vedle.“)

Biomedicínskému modelu a medicíně založené na důkazech (EBM) však nelze upřít zásluhy, které dnes už ani neumíme docenit, počínaje například eradikací neštovic a konče transplantačním programem. Je na rozvoji psychosomatického přístupu, aby pomohl řešit lékařům také „illness“,²⁾ což jim EBM vůbec nenabízí, navzdory tomu, že pacienti s funkčními obtížemi bez příslušného objektivního nálezu představují čtvrtinu těch, kteří jdou do ordinace praktického lékaře a odtud nezřídka na dlouhou pouť za různými specialisty. To je zdržení vývoje, cesta oklikou, ale nakonec je jistá naděje, že se řešení najde.

Co však je těžko napravitelnou chybou, je skutečnost, že medicína se vydala po cestě mocenské instituce, jíž moc zachutnala neméně než peníze. Nic podstatného v životě se neobejde bez jejího požehnání. Od samého početí, dirigovaného vynecháním hormonální antikoncepce, přes narození, první roky života, nástup do školy, do zaměstnání, schválení kdečeho řidičským průkazem počínaje a vycestováním do určité země konče. Nevím, jak bychom byli pohřbíváni – nejspíš by to bylo tajné zahrabání u hřbitovní zdi – nebýt medicíny. Medicína mi