Falešná spravedlnost

Ve své glose Genetický „doškolovák“ jménem CSI (Vesmír 90, 140, 2011/3) jsem uvedl 10 zažitých mýtů o „skvělých a neomylných chlapcích z kriminalistických laboratoří“. Bylo by ale kálením do vlastního hnízda, abych za justiční omyly obviňoval pouze genetiku a další obory znaleckého zkoumání, neboť problematických oblastí je v celém právním systému mnohem více. Jelikož nejsem právník, vypůjčil jsem si příklady u odborníka na slovo vzatého. Je jím Jim Petro, bývalý státní návladní z Ohia, který ve své knize Falešná spravedlnost přesně pojmenoval, analyzoval a popsal osm nejčastějších mýtů justice: 1. Každý odsouzený tvrdí, že je nevinný. 2. Justiční systém téměř nikdy neodsoudí nevinného člověka. 3. K trestnému činu se dozná jen pachatel. 4. K nespravedlivému odsouzení dochází kvůli nevinné lidské chybě. 5. Nejlepší svědectví poskytuje očitý svědek. 6. Chybná prvoinstanční odsouzení jsou korigována u odvolacího soudu. 7. Jakékoli zpochybňování rozsudku je zneuctěním oběti. 8. Problémy justičního systému napraví odborníci.

Nedá mi, abych se trochu nerozepsal o mýtu č. 5, protože výpověď očitého svědka může být bezesporu považována za jeden z nejdůležitějších nástrojů při objasňování a dokazování trestné činnosti. Svědectví je v očích soudců a dalších orgánů činných v trestním řízení tak přesvědčivým důkazem, že často trumfne i alibi údajného pachatele či forenzní důkazy vylučující vinu. Tato „svědectví“ se bohužel stávají hlavním důvodem, proč se do vězení dostávají nevinní lidé. Statistika z amerického projektu Innocence (více viz článek „Projekt nevina“ a neomylnost vědců, Vesmír 90, 390, 2011/7) ukazuje, že v případech nevinně odsouzených osob došlo v 75 % případů k chybné identifikaci pachatele svědkem a v 38 % případů byl nevinný člověk „identifikován“ dokonce dvěma či více očitými svědky.

Jim Petro nás ve Falešné spravedlnosti provází případem Clarence Elkinse, jenž byl v roce 1999 odsouzen za znásilnění a vraždu své tchyně a znásilnění šestileté neteře. Jediným přímým důkazem bylo svědectví poškozené dívenky, která tvrdila, že pachatel trestného činu vypadal podobně jako strýček Clarence. Dívka viděla pachatele jen po velmi krátkou dobu, a to ještě při velice sporém osvětlení. Navíc analýza mitochondriální DNA z pubického ochlupení nalezeného při ohledání těl obou obětí vyloučila, že by donorem biologického materiálu byl Elkins. Přesto byl odsouzen na doživotí. Dále obhajoba argumentovala nezvratným alibi obviněného, ale ani prokazatelná fyzická přítomnost na jiném místě nevyvrátila věrohodnost výpovědi očitého svědka.

Elkinsova manželka, jejíž matka a neteř byly oběťmi v tomto případu, nikdy nepochybovala o manželově nevině a ihned po jeho odsouzení začala podnikat akce k jeho osvobození. K posunu v případu došlo v roce 2002, kdy Elkinsova neteř odvolala své svědectví u soudu, jež jí bylo jako šestileté vsugerováno vyšetřovatelem. V témže roce Elkins požádal soud o provedení rozšířených testů DNA, ale tato analýza byla zamítnuta, jelikož výsledky by prý nemohly prokázat Elkinsovu nevinu. Elkinsovi se přesto podařilo sehnat finance na dodatečné DNA testy stop z místa činu pomocí analýzy polymorfních oblastí Y-chromozomu. Tento typ analýzy je vhodný zejména u smíšeného biologického materiálu muže a ženy, a i v tomto případě se z poševního výtěru zavražděné a spodního prádla nezletilé podařilo stanovit haplotyp Y-chromozomu. Výsledky analýzy vylučovaly možnost, že by byl donorem biologického materiálu Elkins, a vzhledem k tomuto novému, dříve neznámému důkazu odsouzený požádal o obnovu procesu. Jeho žádost však byla zamítnuta a vše vypadalo beznadějně. Elkinsova žena se však nevzdala a s pomocí soukromého detektiva shromáždili dostatek indicií, které vedly k závěru, že pravým pachatelem byl muž, který žil v době spáchání zločinu v sousedství a v pozdějších letech byl odsouzen za znásilnění. Toto zjištění se ukázalo být klíčovým momentem v celém případu. Earl Mann, jenž se pro Elkinse a jeho manželku stal hlavním podezřelým, byl v roce 2005 přemístěn do téhož vězení, ve kterém byl i náš nevinný. Tomu se pak na vězeňském dvoře podařilo sebrat Mannem pohozený nedopalek cigarety a ten v dopisu poslal své manželce. Následné testy DNA prokázaly, že donorem mužské frakce biologického materiálu na poškozených je stejná osoba, jež zanechala své buňky na nedopalku. Tento důkaz již prokurátory přesvědčil a ti stáhli svá veškerá předchozí obvinění vůči Elkinsovi, který se po 78 měsících strávených ve vězení vrátil domů. Celý případ se uzavřel v roce 2008, kdy se Earl Mann přiznal ke všem zločinům spáchaným na Elkinsově rodině.

Jim Petro svoji knihu věnoval odsouzenci číslo A246292, což bylo Elkinsovo vězeňské číslo, a všem nevinným osobám, jež jsou v současné době ve vězení. Já, jakožto genetik, který se v procesu dokazování a vyšetřování trestných činů pohybuje již více než 20 let, mohu potvrdit, že jsem se s výše popsanými mýty mnohokrát setkal i v rámci zpackaných případů „made in Czech Republic“. Také není žádnou výjimkou, že se rodiny odsouzených snaží dokázat nevinu svých nejbližších za pomoci soukromých detektivů a na policii nezávislých soudních znalců, aby dosáhly obnovy řízení podle absurdní hlavy XIX (viz Vesmír 90, 619, 2011/11). České rodiny provádějící soukromé vyšetřování však často narazí na zdrcující fakt, že vzorky biologického materiálu k danému případu nejsou uloženy, popř. jsou policejní laboratoří vědomě zničeny, a jejich budoucí přezkoumání tudíž není možné. Řešením by bylo, pokud by zákon o DNA obsahoval paragraf ukládající zpracovatelské laboratoři uchovat po dobu x-let kromě vzorků izolované DNA a veškeré laboratorní dokumentace i primární stopy z místa činu.