Genetický „doškolovák“ jménem CSI

Při výkonu svého povolání forenzního genetika si často vybavím památný bonmot svého bývalého vedoucího v Kriminalistickém ústavu: „Vyšetřovatel byl na místě činu, zajistil stopy, ale genetice nerozumí. DNA expert nebyl na místě činu, ale rozumí genetice. Státní zástupce nerozumí genetice, ale při psaní obžaloby se opírá o výsledky analýzy DNA. Nakonec pak o případu rozhoduje soudce, který nebyl na místě činu, nerozumí genetice, ale přesto je tím konečným arbitrem, který vynáší výrok o vině či nevině. A podle toho to někdy vypadá.

Nutno uznat, že výrok byl míněn trochu v nadsázce, ale bohužel se často setkávám s tím, že výsledky forenzního zkoumání, a zvláště pak analýzy DNA, jsou přeceňovány a znalecký posudek je nezřídka brán jako nezvratný důkaz. Kde se ale vzala ta nebetyčná důvěra v stoprocentní kvalitu a správnost?

Osoby právnického vzdělání, jež se nějakým způsobem podílejí na úkonech trestního řízení, se musí čas od času spoléhat na závěry znaleckých posudků z vědních oborů, s nimiž se při studiu na vysoké škole nesetkali. A jelikož v ČR neexistuje „doškolovák“ pro nové a neustále se vyvíjející forenzní disciplíny, shánějí si lidé informace z různých zdrojů. Mizivé procento pravidelně čte zahraniční odborné časopisy, jako je Forensic Science International,
Journal of Forensic Sciences nebo Investigative Genetics; další skupinka shání informace na internetu. Velká většina z těch, kdož cítí nutkání se vzdělávat, však volí způsob mnohem příjemnější než knihomolové a surfaři. Pohodlně uvelebeni do kožených sedaček zaujatě hltají další a další epizody seriálů Kriminálka Miami, Sběratelé kostí či jiných hodnotných dílek. Občas až patologický vliv těchto seriálů na juristy účastné v trestním řízení se v anglosaské literatuře označuje jako CSI effect (CSI=Crime Scene Investigation).

Jak to v takovém uměleckém dílku, které popisuje neexistující dokonalý svět vyšetřování trestné činnosti, chodí? K vraždě dojde ve 3.00 ráno. Ve 4.30 už jsou na místě činu v lese detektivové, kteří za svitu měsíce a UV svítilen zajišťují všechny stopy, včetně nedopalku cigarety zapadlého do zaječí nory či kožní šupinky zachycené na borové šišce. Jen co se detektiv vrátí z lesa zpět na pracoviště a stane se z něho vědec, tak už na něho čekají výsledky daktyloskopického vyhodnocení otisků prstů z těla oběti. Poté, mezi flirtováním s kolegyní a popíjením kávy, osobně provede rozbor půdy včetně kultivace mikroorganismů, pomocí hmotnostní spektroskopie prokáže na ruce oběti přítomnost povýstřelových zplodin a nakonec před obědem „sfoukne“ analýzu DNA. Porovnání s databází je dílem okamžiku, a tak jen stačí obvinit a zatknout pachatele a už se může jít s kolegy detektivy na pivo. Závěrečná znělka, titulky, reklama na ústní vodu co čistí lodě.

Následující den se seriálem vyškolený jurista vrhne na stoh spisů a s nakažlivým elánem a vírou v neomylnost „chlapců z laboratoře“ se pustí do jejich vyřizování. Bohužel platí, že pokud jsou televizní seriály o hrdinech z laboratoře hlavním zdrojem informací pro osoby a orgány činné v trestním řízení, je pak jejich rozhodování ovlivněno seriálovými mýty typu:

1. Vzorky se začnou zpracovávat okamžitě po předání do laboratoře.

2. Jeden expert zvládne celou řadu odborných činností.

3. Svědek se nikdy nemýlí.

4. Na místě činu se vždy naleznou upotřebitelné stopy, které jsou vždy správně zajištěny.

5. Laboratoř má k dispozici veškeré potřebné vybavení, chemikálie, literaturu a proškolený personál.

6. K dispozici jsou speciální přístroje, které dokážou detekovat jinak nezjistitelné substance.

7. Analýza DNA je vždy úspěšná a identifikace pachatele je vždy na 100 %.

8. Nikdy nedochází ke kontaminaci v laboratoři či při vzorkování.

9. Vědec se nikdy nemýlí.

10. Pokud má vědec hodnost podplukovníka, tak má pravdu absolutní!

Reálný svět však vypadá zcela jinak a hrdinové seriálu Bořiči mýtů by měli snadnou práci s vyvracením výše uvedených domněnek. Cesta vzorků z místa činu, pokud jsou vůbec nalezeny a správně zajištěny, do státem provozované policejní nebo soudní laboratoře je většinou křivolaká a vede přes několik podatelen. Čas mezi odběrem vzorku a jeho zpracováním je pak lepší neměřit v jednotkách minut či hodin, ale spíše ve dnech a týdnech. V laboratoři se vzorky zpracovávají dle přidělené priority a není výjimkou, že ke zpracování dojde s odkladem mnoha měsíců. Prodlevy jsou způsobeny nejen těžko regulovatelným návalem případů, ale také čekáním na opravu přístroje či nákup potřebných chemikálií. Už vůbec neplatí, že by jeden člověk byl schopen zvládnout zkoumání ve více vědních oborech. Bohužel naopak často platí, že policejní genetik se spíše věnuje administrativní práci a za vrchol vědecko-výzkumné činnosti v oboru považuje návštěvu konference v turisticky zajímavé destinaci, nejlépe pak na jižní polokouli. Vlastní analýzu vzorků pak provádí nižší laboratorní personál, který sice má obrovskou odpovědnost za správnost všech prováděných činností, ale jelikož se nemusí pod výsledný znalecký posudek podepsat, tak ho to zase tolik netrápí.

Pokud si laskavý čtenář myslí, že u nás doma se nic takového neděje, tak ho musím vyvést z omylu. Není to tak dávno, co byl člověk odsouzen kvůli tomu, že soud ignoroval současné poznání v oboru forenzní genetiky prezentované soudním znalcem a přiklonil se k diametrálně odlišnému „odbornému“ stanovisku pana podplukovníka, jehož nejzářivější a téměř jedinou vlastní publikační aktivitou je článek z devadesátých let v časopise Živočišná výroba.

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že by se souběžně se zákonem o DNA měl spustit akreditovaný systém dalšího vzdělávání v oborech nových forenzních disciplín pro právníky činné v trestním řízení.