Soudní znalci ničí lidské životy!

Provokativní titulek této glosy jsem si vypůjčil z prohlášení zesnulého ombudsmana JUDr. Otakara Motejla, který v roce 2007 kritizoval stav na poli znaleckého zkoumání slovy: „Soudní znalci ničí lidské životy! Případy, kdy soudní znalci pochybili, mívají často za následek zpackaný lidský život, jejich odpovědnost je ale téměř nulová…“. Pane doktore, děkuji Vám za Vaše slova. Situace se bohužel nijak nezlepšila, ale snad se blýská na lepší časy.

Na úplném sklonku loňského roku ministr spravedlnosti představil návrhy pro zpřísnění pravidel pro činnost soudních znalců a znaleckých ústavů. Načasování bylo tak dokonalé, že oslavy tohoto záměru, jakožto i následnou kocovinu, bylo možné zvládnout v rámci silvestrovského veselí. Doposavad platný zákon č. 36/1967 o znalcích a tlumočnících se totiž narodil v roce 1967 a mezi jeho hlavní nedostatky patří zejména vágní kritéria pro výběr znalců, velmi malá možnost dohledu na kvalitu práce znalců a znaleckých institucí a také praktická nemožnost odpovídajícího postihu za nekvalitní výstupy. Je nesmírně důležité, aby byl vznikající Zákon o DNA podpořen i novelizacemi souvisejících právních norem, jako je 36/1967, protože jinak zůstane česká kotlina zaplevelena genetickými soudními znalci a experty znaleckých institucí, pro něž jsou pojmy kontinuální vzdělávání, profesní erudice či spolehlivost použitých metod zcela neznámé. U soudu se bohužel až příliš často setkáváme s tím, že závěry obsažené ve znaleckých posudcích jsou přeceňovány, znalecký důkaz požívá zvláštního privilegia, a tím je odpovědnost za správnost soudního rozhodnutí přenášena na znalce, bez ohledu na jeho skutečné zkušenosti a znalosti.

Podle předlohy novely zákona by nově znalci museli mít vysokou školu a praxi v oboru. V nových pravidlech má být také ukotveno pravidlo třikrát a dost, což bude pro znalce znamenat postih po třech přestupcích. Domnívám se, že požadavky na výběr znalců by měly být mnohem přísnější, než je navrhováno. Například u identifikační analýzy DNA, kdy na výsledcích zkoumání závisí vina či nevina spojená s dlouhým pobytem v nápravně-výchovných zařízeních, či kdy dítě může díky laboratorní chybě přijít během několika minut o biologického otce, by se odbornost měla hodnotit podle přísnějších kritérií, neboť klíčová je věcná správnost výstupu. Bylo by tedy namístě, aby znaleckou činnost v této oblasti vykonávali opravdu jen ti nejlepší z nejlepších. Je ale v silách úředníků vybrat jen kvalitní znalce a instituce a nepodlehnout tlaku lobbistů a neúspěšných uchazečů, kteří se nechtějí smířit se ztrátou příjmu ze znaleckého zkoumání?

Je poměrně obtížné přesně kvantifikovat kvalitu práce jednotlivců či celých forenzních laboratoří. V každém případě existuje několik ukazatelů, které mohou pomoci utvořit úsudek o kompetentnosti pracoviště a konkrétního znalce či experta. V prvé řadě je možné použít častokráte kritizované scientometrické hodnocení, které ale v oblasti přírodních věd poskytuje poměrně věrný obrázek o odborné erudici jedince či laboratoře. Pro účely ověření kvality uchazeče by pak stačilo, aby znalec při žádosti o jmenování či obnově jmenování musel předložit požadovaný počet impaktovaných nebo recenzovaných publikací a monografií. Na znalecké ústavy by se pak mohly oprávněně klást vyšší nároky. Pokud by byl požadavek na publikační a vědecko-výzkumnou aktivitu opravdu nepodkročitelným minimem, tak by byla dosti potlačena možnost zmasakrování určitého znalce či instituce nějakým poradním orgánem, odbornou společností nebo jen rozhodujícím úředníkem a zároveň by došlo k oddělení erudovaného zrna od nevědeckých plev. Do výčtu mandatorních požadavků by dále mohla patřit akreditace laboratoře, úspěšné absolvování mezinárodních mezilaboratorních porovnávacích zkoušek, popřípadě akademický titul Ph.D. a vyšší. Kromě věcné správnosti výsledků identifikačních DNA analýz by ale bylo záhodno nějakým způsobem zhodnotit i srozumitelnost výstupů. Odborné poznatky je totiž nutné předložit nikoli kolegům vědcům, ale laikům, jimiž jsou právníci a procesní strany. Bohužel při čtení znaleckých posudků velmi často narazíme na tajemné zkratky, latinská a anglická slova, obsahově prázdná tvrzení bez vědeckého základu a nesrozumitelnou terminologii. Pokud například v závěru znaleckého posudku narazíte na větu „Z předloženého vzorku se nepodařilo při diferenciální extrakci získat dostatečné množství DNA potřebné pro požadované zkoumání STR polymorfismů...“, tak se může jednat o velmi eufemistický popis situace, kdy se laboratoři přes veškerou snahu nepodařilo zpracovat běžný vzorek zaslaný k analýze, ale tuto nepříjemnou skutečnost nechce sdělit. Stejně tak tvrzení „Vzorek byl zkoumáním spotřebován...“ je možné číst jako „Něco se stalo a izolace DNA se nepovedla“ nebo „Sice se nám podařilo izolovat DNA pro desítky až stovky analýz, ale s ohledem na povahu případu není záhodno, aby po nás někdo analýzu opakoval!“.

Je pochopitelné, že se žádná laboratoř či znalec „nechlubí“ problémy a chybami při předchozí činnosti, tato informace však může být zcela zásadní při výpočtu pravděpodobnosti chybovosti laboratoře, ale samozřejmě i při naplnění navrhované zásady třikrát a dost. Systémovým opatřením by bylo zavedení veřejně přístupného „registru pochybení“, kde by se všichni mohli přesvědčit o kvalitě práce konkrétní osoby a zpracovatelské laboratoře. Dále by bylo prospěšné, aby byli znalci jmenováni jen na kratší období a museli si licenci pravidelně obnovovat.

Škoda, že se nemůžeme Otakara Motejla zeptat na jeho názor.