Sterilní policie

V rámci této glosy nebudu rozpitvávat vliv posedávání v zakouřených a spoře osvětlených kancelářích na plodnost našich ramen spravedlnosti, ale chci rozvést a do českých reálií umístit případ „Ducha z Heilbronu“, jenž byl před časem v tomto časopise popsán Fatimou Cvrčkovou (Vesmír 88, 331, 2009/5).

Velkým problémem forenzní genetiky je a bude efektivní a bezkontaminační zajišťování vzorků biologického materiálu na místě činu a jejich následné zpracování. O rizicích se na vlastní kůži přesvědčili němečtí kriminalisté, když se 16 let (!!!) snažili identifikovat osobu, jejíž DNA našli na 40 různých místech činu, aby následně zjistili, že tato neznámá DNA pochází od pracovnice z továrny na výrobu lékařských tamponů. Tyto bavlněné tampony byly označeny jako sterilní, ale jejich použití pro zajišťování forenzních vzorků je nepřípustné právě s ohledem na možnost kontaminace. Německá policie sice ušetřila nemalý grošík za nákup levnějších vzorkovacích prostředků, ale jen v rámci tohoto pátrání po fantomovi utratila statisíce eur na hledání neexistujícího pachatele vražd, únosů a loupeží.

Prostředky použité pro zajištění stop DNA z místa činu (zvláště tampony a olepovací fólie) musejí být certifikovány pro forenzní použití, zejména musejí mít deklarovánu nulovou přítomnost lidské DNA (human DNA-free), nulovou přítomnost enzymů rozkládajících DNA (DNase-free) a nulovou přítomnost inhibitorů PCR reakce (PCR inhibitor-free), přičemž nevadí, pokud jsou také sterilní. Nejproblematičtější jsou hlavně takzvané latentní biologické stopy, které vznikají přenosem pachatelovy DNA na předměty, s nimiž manipuluje (například volant ukradeného vozidla). V české kriminalistické literatuře pocházející z dílny Policejní akademie či Kriminalistického ústavu Praha často narážíme na mylná tvrzení, že prostředky označené slovem STERILNÍ jsou vhodné i pro zajišťování stop z místa činu. Ten, kdo tyto nesmysly vypouští na světlo světa, asi neví, že slovo sterilní na odběrových tamponech a jiných medicinálních prostředcích pouze deklaruje, že na výrobku nejsou přítomny životaschopné mikroorganismy. Sterilní výrobek není v žádném případě vhodný pro zajišťování stop z místa činu, naopak může již z výroby obsahovat lidskou DNA. Samozřejmě není nic složitého připravit jakékoli rozumné množství lidské DNA, jež bude spolehlivě sterilní.

S ohledem na riziko kontaminace při použití nevhodných prostředků by měl být zpracovatel znaleckého posudku nebo subjekt provádějící zajištění biologického materiálu schopen prokázat, že použil prostředky certifikované pro forenzní použití. Zcela v rozporu s mezinárodně uznávanými standardními postupy pro zajišťování vzorků na místě činu se pak vyjadřuje například oficiální instruktážní kniha Praktická kriminalistika vydaná bývalým ředitelem Kriminalistického ústavu Praha panem Hlaváčkem. Zde nalezneme „doporučení“, že k zajišťování stop pro genetické zkoumání používáme bavlněné obvazy nebo sterilní tampony DISPOLAB a k navlhčení je nejvhodnější sterilní voda. Dalším „světlým“ momentem této knihy je například návod, aby policie nezajišťovala všechny nalezené stopy. Cituji: „Leží- li v popelníku mnoho nedopalků, zajistí se jen několik kusů ležících nahoře, zásadně se nezajišťuje celý popelník“. Co na tom, že zákon policii ukládá zajišťovat všechny důkazy, že? Možná by stálo za úvahu shromáždit všechny kopie této knihy a demonstrativně je v den výročí VŘSR spálit, protože pokud se osoby zajišťující biologické stopy na místě činu řídí těmito pokyny, existuje velké riziko kontaminace původní stopy cizorodou DNA či nezajištění klíčových důkazů. Za současné finanční situace v rámci rezortu Ministerstva vnitra však nemůžeme předpokládat, že se budou používat pouze odběrové prostředky certifikované výrobcem pro forenzní účely a nikoli nevhodné, ale řádově levnější sterilní náhražky. Na tomto byznysu se sterilitou a forenzními aplikacemi se dobře přiživují i nejrůznější firmičky, jež ke sterilním tamponům pro lékařské použití přidávají svůj vlastní „certifikát“ o vhodnosti použití pro forenzní účely. List papíru s touto „pravdou“ je pak na výsledné faktuře oceněn cifrou s mnoha nulami.

Zákon o DNA samozřejmě nemůže být tak detailní, aby se zabýval výše popsanými podrobnostmi a určoval typ či výrobce odběrových prostředků. Stejně tak nemůžeme očekávat, že by zchudlý policejní šéf vydal rozkaz, kterým by nařídil mandatorní používání drahých certifikovaných prostředků. Jedinou šancí tedy asi bude, aby šikovný advokát u soudu napadl způsob zajištění stop na místě činu a dosáhl tak osvobození viníka. Správně instruovaní a motivovaní žurnalisté by pak mohli policii, jež je ze zákona odpovědná za zajišťování stop na místě činu, postrčit správným směrem. Výsledkem by sice byly vyšší výdaje na samém začátku procesu dokazování, ale v konečném součtu by se tato „investice do pokroku“ vyplatila, protože i nekvalitně zajištěné stopy se musejí následně v laboratoři zpracovat a ročně se tak promrhají prostředky ze státního rozpočtu na výsledky nepoužitelné k identifikaci pachatele. V tom horším případě mohou nekvalitní výsledky vést k obvinění, obžalování či odsouzení nevinného člověka.

Na závěr již jen výsledky ankety mezi mými bývalými kolegy policisty. Na otázku „Co si představuješ pod slovem sterilní?“ jsem mezi mnoha přijatelnými, nepřesnými či zcela chybnými odpověďmi zaznamenal i tuto perlu: „Sterilní? Znojemský vokurky, nééé?“