Podivný případ ženy bez tváře

Dala by se o ní napsat kniha, a nejspíš to jednou někdo udělá. Škoda jen, že už to nebude ani jeden z autorů, z jejichž děl jako by byla vystoupila a které by si byla zasloužila, tedy ani Friedrich Dürenmatt, ani Egon Erwin Kisch, ba dokonce ani Ludvík Souček.

Tajemná neznámá

Řeč je o tajemné neznámé, která po téměř dva roky zaměstnávala kriminalisty několika německých spolkových zemí, Rakouska a Francie. Veřejnost se o ní dověděla poprvé na jaře roku 2007, kdy v jihoněmeckém Heilbronnu kdosi za bílého dne na odlehlém parkovišti mezi řekou a železniční tratí zastřelil mladou policistku a těžce zranil jejího kolegu z hlídkového vozu. Vše nasvědčovalo tomu, že šlo o profesionálního zločince – chladnokrevná střelba zblízka, zmizení služebních zbraní obou policistů, ostatně i místo, zřejmě centrum prostituce a obchodu s drogami. Vrah si dal záležet, aby po sobě nezanechal jedinou stopu. Přesto se kriminalistům v čele s Frankem Huberem podařilo z pár šupinek kůže či z prachu neviditelného pouhým okem, který se našel v autě obětí, určit „osobní signaturu“ DNA neznámé osoby ženského pohlaví (podle zavedených zvyků německé policie označované jako UWP čili „unbekannte weibliche Person“). Nemusela to být hned vražedkyně, mohlo jít i o starou stopu – třeba po krátkodobě zadržené narkomance či bezdomovkyni. Porovnání s policejní kartotékou ale odhalilo stejnou DNA v souvislosti s dosud nevyřešenou loupežnou vraždou uškrcené důchodkyně z roku 1993 v nedalekém Idar-Obersteinu a s podobným případem (tentokrát vraždou osamělého staršího muže) v roce 2001 v Bádensku-Württembersku. V obou případech se kromě DNA neznámé našly i mužské stopy, které spolu vzájemně případ od případu nesouvisely. Zrodil se případ století; a protože noviny potřebují hrdiny a padouchy, ale nikoli zkratky, stala se z UWP brzy „Neviditelná“, „Přízrak z Heilbronnu“ a nejčastěji „Žena bez tváře“.

Přízrak

Policisté, o to víc motivovaní, že obětí byla i jejich kolegyně, pátrali dál. Během roku a půl se genetická stopa ženy bez tváře vynořila ve zhruba čtyřiceti případech. Byla na láhvi od minerálky nalezené vedle profesionálně vyloupeného sejfu, v desítkách vykradených aut a provozoven (včetně jednoho čínského klenotnictví v severovýchodní Francii), ve vyloupených zahradních chatkách, na injekční stříkačce se stopami heroinu. To poslední by snad vysvětlovalo podivné chování neznámé: dobře zásobená narkomanka by se možná dokázala podílet na precizně připraveném vloupání, a přitom by v nouzi, když nutně potřebuje drogu, mohla i vraždit pro pár stovek eur (jako v případě z roku 2001), nebo dokonce zanedbat veškerou opatrnost a zanechat po sobě nakousnutou sušenku v obytném přívěsu, do kterého se vloupala, přespala tam a snědla, na co přišla. Policejním psychologům začínalo její chování dávat smysl: žena, která hodně cestuje (ale přitom střídá vlastně jen tři oblasti – okolí Heilbronnu, západní Rakousko a severovýchod Francie; důsledně se vyhýbá Bavorsku, i když je při cestě), často se pohybuje v okruhu putujících komediantů, v romských komunitách, mezi narkomany, bezdomovci, překupníky ojetých aut a možná i obchodníky se zbraněmi. Žena ke všemu odhodlaná, neobyčejně rozhodná a chladnokrevná, respektovaná v podsvětí. Navzdory postupně rostoucí odměně ji nikdo neudá – ani již zatčení spolupachatelé vloupání, kteří její existenci popírají, i když by je v případě přiznání čekalo snížení trestu.

Neviditelná je také ochotná beze stopy výčitek zlikvidovat svědka, pokud to uzná za nutné. Ke třem vraždám přibývají další tři, možná čtyři. Její DNA, která prý nese znaky typické pro středo- či východoevropský původ, se najde ve voze, do něhož v lednu 2008 nasedli tři gruzínští obchodníci s ojetými auty, které pak o několik týdnů později vytáhli mrtvé ze slepého ramena Rýna, i v autě ošetřovatelky z psychiatrické kliniky, kterou našel před Vánoci téhož roku náhodný kolemjdoucí „utopenou v rybníku bez zjevných stop násilí“. Psychologický profil ženy bez tváře začíná připomínat horory od Stephena Kinga: jak dlouho vydrží narkomanka závislá na heroinu aktivní a schopná unikat zatčení? Byla snad u první vraždy v roce 1993 dětským komplicem, děvčátkem, kterému nic netušící starší dáma v Idar-Obersteinu otevřela byt a které pak vpustilo vraha? Prý by to vysvětlovalo leccos z její předpokládané povahy…

Divoké spekulace

Případ s Gruzínci mezitím skončil odhalením motivu (loupež peněz na nákup aut) a zatčením dvou možných pachatelů, kteří se obviňují navzájem, ale oba (opět!) popírají účast možné spolupachatelky. Navíc se provalilo, že jeden z podezřelých byl donašečem kriminální policie, který zprostředkoval informace z prostředí arabských a afrických přistěhovalců, a že auto s genetickou stopou neznámé bylo přímo policejním majetkem (po tomto odhalení se pochopitelně média poněkud odmlčela). A žena bez tváře se v mezidobí vynořuje v čím dál bizarnějších souvislostech. Její DNA se najde na nábojnici po přestřelce mezi příslušníky rozvětvené romské rodiny ve Wormsu a na dveřích bytu v Mannheimu, kde došlo k rvačce na nože; v obou případech je oběť naživu, pachatel známý, v příběhu není místo pro neviditelnou. Kriminalisté začínají spekulovat o „vtipálkovi“, který trousí falešné stopy, aby policii vodil za nos; ale míst a druhů stop je příliš mnoho, nic je nespojuje, stopy vyhodnocují různé laboratoře různých zemí, časové rozpětí je příliš veliké.

Nebo že by bylo všechno jinak a žena bez tváře nebyla žena, nýbrž transsexuál narozený jako žena nebo muž s vzácnou duplikací chromozomu X? Přepadená prodavačka z bufetu, kde se našla stopa po neznámé, tvrdí, že útočník, který ji omráčil, byl muž, ale možná nebyl sám. Muže, i když pozoruhodně mladistvého vzhledu, popisují i svědci, kteří vyplašili lupiče, právě když rozbíjel okno předměstské vilky; lupič pochopitelně utekl dříve, než přijela policie, zůstal po něm jen kámen, kterým rozbil okno – a na kameni DNA ženy bez tváře.

Ve webových diskusích pod zprávami o neznámé se množí divoké spekulace o mezinárodních spiknutích, genetických anomáliích, zločincích mezi policisty a počítačových virech, které by mohly zkreslovat výsledky.

První podezření

V prosinci 2008 vyslovuje emeritní profesor soudního lékařství z Münsteru Bernd Brinkmann podezření, že genetická stopa ženy bez tváře může pocházet z nezáměrného znečištění v laboratoři, možná z nekvalitní dodávky nějakého materiálu či chemikálií, které používali zúčastnění vyšetřovatelé ve všech třech zemích. Stačila by možná jedna vadná šarže zkumavek či rukavic, které se opakovaně dostávají do oběhu v posledních sedmi letech. První laboratorní důkaz DNA, kde se žena bez tváře vynořila, totiž pocházel až z roku 2001, kdy kriminalisté znovu modernějšími metodami analyzovali předměty z místa vraždy v roce 1993. Oficiální mluvčí policie Brinkmannovu hypotézu odmítá – prý je sice možná, ale velmi nepravděpodobná, navíc prý zúčastněné laboratoře samozřejmě provádějí patřičné kontroly.

V lednu 2009 roste odměna za informace vedoucí k dopadení ženy bez tváře na 300 000 eur, snad v naději, že by to mohlo přesvědčit ke spolupráci dva nedávno zatčené spolupachatele dalšího vloupání, kde se našly její stopy. Je to možná historicky nejvyšší odměna tohoto druhu ve sjednoceném Německu.

Brzy poté – 19. března 2009 – oznamuje kriminalistická laboratoř v Saarbrückenu další nález DNA ženy bez tváře. Jenže: je to na rubu kolku pečlivě odlepeného ze žádosti o politický azyl jistého cizince (údaje o jeho původu se různí), který vzápětí zmizel do Francie, kde ho posléze našli mrtvého; teď je nutno potvrdit totožnost těla. Žádost od odevzdání v roce 2002 ležela bezpečně v archivech cizinecké policie.

Jak že to prý říkával Sherlock Holmes: vyloučíme-li nemožné, zbude pravda – byť i velice nepravděpodobná. V dnešní postmoderní době ovšem víme, že úplný výčet nemožných variant sám spadá do říše nemožného. Brinkmannova téměř urážlivá hypotéza se ale přece jen rázem stává onou nepravděpodobnou pravdou, jestliže jedinou alternativou by bylo vraždící děvčátko vyrostlé v narkomanku, která loupí, občas zabíjí a pravidelně přespává ve vypáčených zahradních chatkách – a přitom žije dvojím životem a tráví své všední dny jako nenápadná archivářka cizinecké policie v Saarbrückenu (nebo tam alespoň pracuje její jednovaječné dvojče).

Tvář a jméno

O týden později už má neviditelná neznámá jméno a tvář. Nic z toho není zveřejněno; je to totiž nic netušící dlouholetá pracovnice bavorské továrny, která kompletuje a balí zkumavky s vatovými tampony, jaké kriminalisté z několika německých, rakouských a francouzských laboratoří dlouhá léta používali pro odběr vzorků z místa činu. (V Bavorsku samém ale policie nakupovala u jiné firmy – a na ženu bez tváře nenarazila.) Pátrání po neviditelné končí; znovu však začíná pátrání hned po několika nezávislých pachatelích nijak nesouvisejících zločinů, po zakrváceném muži, kterého prý svědci viděli utíkat z místa vraždy v Heilbronnu, a také po tom, jak je možné, že se na omyl tak dlouho nepřišlo. Pátrá se i po tom, jak to, že ze všech pracovníků kolem výroby tamponů na nich své stopy zanechala jen tato jedna dáma, a zjevně jen někdy: postižené laboratoře zpracovaly desetitisíce vzorků se závadnými tampony, ale stopy ženy bez tváře našly „jen“ v několika desítkách případů.

I teď se začínají hledat viníci. Nikoli vražd a loupeží, ale toho, proč některé policejní laboratoře začaly nakupovat odběrové tampony pro bakteriologii místo těch určených pro vyšetření DNA (že by kvůli nižší ceně?), proč prý dodnes neexistuje standardní postup pro ověření absence genetického materiálu na laboratorních potřebách, proč rakouští kriminalisté, kteří prý tampony podezírali už několik týdnů, nevarovali své německé kolegy.

Jen na to, proč analýza DNA tak dlouho vydržela hrát roli jakéhosi orákula, které má vždy pravdu (pokud ne, tak je chyba v těch, kdo jeho výrok špatně interpretovali) a kterému se musí veškerá vysvětlení čím dál tím komplikovaněji přizpůsobovat, se jaksi nikdo neptá. Ani na to, kam se teď poděje oněch 300 000 eur.