Velká Fermatova věta, romská otázka a antinomie „sociologického rozumu“

Matematikové se nemusejí obávat, že se sociolog pokusí o elegantnější důkaz Fermatovy věty, než kdysi učinil Walis, ba ani o to, že by snad nalezl původní důkaz Fermatův. Historie hledání „elegantního“ důkazu je však pro sociologa (ale i pro veřejnost) poučením o tom, že nejenže platí, že není jednoduchých odpovědí na obtížné otázky, ale dokonce i to, že u některých otázek může být zpochybněna sama možnost takovou odpověď najít. Sociální vědy takových otázek mají před sebou řadu, která se dynamicky množí v závislosti na akcelerovaných proměnách pozdně moderní společnosti.

Je nesporné, že žijeme v období, kterému se v sociologii říká kulturní obrat, což neznamená nic jiného, než že kulturní fenomény v nejširším významu toho slova nahradily tradiční pojem „společnosti“, která se rozmazala, fragmentarizovala, individualizovala, jednoduše – přestala být tím, čím se sociologie s pokorou zabývala do osmdesátých let minulého století. Onen kulturní obrat ovšem současně znamená, že se otevírají naprosto nové otázky a do sociologie vstupují nové pojmy, jež dosud nepatřily k „standardní pojmoslovné výbavě“ tradiční a klasické sociologie, ba sociologie začíná být – aspoň zčásti – budována i na jiném metodologickém základě, v němž převládají tzv. měkké metody („kvalitativní“). Tradiční „statisticky reprezentativní výzkum“ se stále více stává předmětem zájmu marketingových a jiných společností než sociologie samotné, jakkoliv ta jej zdaleka v úplnosti neopouští. Nebudu se pokoušet dráždit zejména exaktní vědce výkladem toho, co je „hledání a definice plurality identit“ či dekonstrukce, simulákra a virtuální realita („cyborgizace“ by ovšem mohla být zajímavější pro obě strany), co je kritická analýza diskurzu či sociální konstruktivismus, ba nebudu se ani snažit vyložit podstatu postmoderní společnosti, o jejíž „existenci“ ostatně ne všichni sociologové jsou úplně přesvědčeni. U nás obecně známý Zygmunt Bauman se pojmu samému vyhýbá a mluví raději o „tekuté modernitě“, aby naznačil, že sice opravdu došlo ke zlomu – to, co bylo kdysi stálé, pevné a spolehlivé, se mění v soubor pohyblivých, proměnlivých, nestálých, ba chaotických jevů a procesů, ale nazývat to „postmodernitou“ není nutné.

Samozřejmě, že v pozadí této „velké transformace“ (Karl Polanyi ten pojem sice vymyslel, ale vztahoval jej ke vzniku moderního kapitalismu) jsou především, byť nikoliv výhradně tzv. nová média. Ostatně bez nich by nedošlo ani k procesu globalizace (ekonomické, sociální a kulturní) v té míře, jak jsme toho více či méně bezbrannými svědky. Přecházíme nepochybně z věku analogového do věku digitálního, samozřejmě se vším, co nový elektronický věk s sebou přináší – „společnost sítí“, „informační společnost“, „společnost expertů“, ale především historicky bezprecedentní mezigenerační zlom. Ačkoliv se k tomuto naprosto klíčovému tématu snad vrátíme, naznačme, že mezigenerační kontinuita a komunikace je narušena, aniž zatím nutně dochází ke konfliktu (ten předvídal německý sociolog Helmut Schelsky v šedesátých letech v souvislosti s „generační revoltou“ západních osmašedesátníků, z nichž se ovšem nakonec stali usedlí státní funkcionáři – ostatně podle starého českého hesla „mladí socani, staří hofráti“). Zatím jsme, zdá se, ve fázi tzv. „sociálního nevědomí“, kdy jednotlivé generace koexistují, ale nejsou si ještě dosti intenzivně vědomy svých zásadních odlišností. Spíše se snaží vyhnout konfliktu indiferencí nebo vzájemným ignorováním, než aby vedly spor o to, „kdo má pravdu“.

Dnes chci s pokorou vyznat, že sociologie opravdu není všemocná a že téměř standardní verbální obrat politiků „k tomu by měli něco říci sociologové“ je jejich útěkem od tématu, nicméně útěkem většinou málo efektivním. Naše společnost žije v posledních desetiletích ve stavu permanentního „řešení romské otázky“, která je oživována tu výbuchy etnické nesnášenlivosti, tu masovým „exodem“ romských rodin do Británie či do Kanady atd. Matiční ulice, Šluknovský výběžek, excesy nacionalistických radikálů jsou ostatně vnějšími symboly tohoto napětí. Nejsme si ale ochotni připustit, že některé sociální otázky nejenže nemají jednoduché řešení, ale že ho nemají vůbec. Řeči o „běhu na dlouhou trať“ jsou prázdné, jestliže nevíme, kdo běží, po jaké cestě a kam – a právě to nevíme.

Sociologie si patrně pod vlivem Kantova dědictví (s jeho kritikami čistého a praktického rozumu) zavedla pojem „sociologický rozum“ (T. W. Adorno) a podrobila jej kritice – někdy věcné, někdy extravagantní. A právě zde narážíme na fenomén, který v tak vyostřené podobě exaktní vědy neznají, totiž na „antinomie sociologického rozumu“, jež při bližším pohledu ukazují, které problémy pravděpodobně prostě nemají řešení.

Příklad 1: Paradox demokracie, svobody a tolerance. Již Tocqueville si na počátku 19. století povšiml, že demokracie má sebedestrukční potenciál v tom, že svobodnými volbami může dosáhnout toho, že společnost vstoupí – v lepším případě – do stadia „řízené demokracie“, v horším přímo do autokracie.

Příklad 2: Dějinami lidského usilování o sociální změnu prochází ideál sociální rovnosti. Tento ideál je nerealizovatelný ze dvou důvodů. Především – žádná společnost v dějinách jej přes všechny chvályhodné proklamace nedokázala naplnit („každá společnost je zákonitě rozvrstvena“ a „nikdy nebylo dokázáno, proč by společnost rovnosti měla být mravnější než společnost nerovnosti, neboť je přece lépe, když menšina bude žít na vyšší kulturní úrovni, než kdyby všichni žili jako žebráci; ostatně také v království nebeském bude nerovnost“, píší dva slavní ruští exulanti – Sorokin a Berďjajev). A za druhé – ideál rovnosti je v rozporu s ideálem meritokracie, tedy hodnocení podle výkonnosti. Pokud je založena nerovnost na odlišnosti výkonu, lze proti ní máloco namítat. Nicméně nerovnost, zejména příjmová, je založena také v tom, že je garantováno nejen právo na vlastnictví, ale i na dědictví – a podle jednoho sociologického pravidla (tzv. efekt Buddenbrookových) třetí generace dědiců majetek nerozmnožuje, ale pouze utrácí.

Příklad 3: Již od šedesátých let pracuje sociologie s pojmem nezamýšlených důsledků (les effets perverts): většina záměrných lidských činností má nezamýšlené důsledky, většinou negativní, které ale nedokážeme předvídat. Ford chtěl dát Američanům „levný automobil“ a my dnes stojíme před problémy ekologického znečištění nebo aktivit betonářských lobby.

Sociologie tedy může s oporou v etnografii, kulturní antropologii, lingvistice a ekonomii uvažovat o alternativních „řešeních“ romského problému, ale žádné „definitivní“ navrhnout nedokáže. Může nanejvýš upozornit na to, že jsme se málo poučili o specifice romské mentality a pramálo víme o dějinách této etnické skupiny.

Noblesse oblige, říká starofrancouzské úsloví. Sociologie chce být důstojným partnerem rozvinutějších věd, a proto nezastírá, že jsou místa v sociálním životě, kam prostě žádným ze svých teoretických a metodologických nástrojů nedosáhne. Snad ji to spíše šlechtí, než dehonestuje. Ostatně slavný filosof vědy Karl Popper sdílel jako životní devizu, že jsou témata, o nichž platí – ignoramus et ignorabimus.

Text eseje je variací na část první kapitoly z knihy Miloslava Petruska a Jana Balona Společnost naší doby (Academia 2011).