Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O životě v časech postheroických

aneb Potřebujeme hrdiny?
 |  9. 2. 2012
 |  Vesmír 91, 76, 2012/2

V humanitních vědách jsme donedávna žili v časech „post“. Tato předpona ovládla téměř celý humanitní „diskurs“, takže máme postfordismus, posthistorii, postmaterialismus… Ale snad z této přehršle „postů“stojí nejméně jeden za to, aby byl skutečně vzat vážně a domyšlen, protože se nás bytostně dotýká nebo se nás dotýkat může. A možná dosti brzy.

Úvodem si dovolím dvě poznámky – jednu akademickou, druhou osobní, obě spolu souvisejí. Sociologie v posledních dvou desetiletích prošla radikálním zvratem, mluví se o vzniku „třetí sociologie“. Tou první byla ona klasická sociologie Comtova, Marxova, Spencerova, jíž dominovala společnost a zejména uvažování o jejím progresivním vývoji, tou druhou byla „alergická“ reakce na tyto „velké systémy“, kdy Max Weber, George H. Mead, Alfred Schutz aj. postavili do centra pozornosti sociologie (proti abstraktní „společnosti“ či stejně neurčitému „lidstvu“) konkrétní individuum, „aktéra“, který jedná, rozhoduje se a „definuje“ svou situaci v dané konkrétní sociální situaci.

Dnes se mluví o „třetí sociologii“, jejímž dominantním tématem je každodennost, čapkovský „obyčejný život“, „žitý svět“. A tak do sociologie vstupují jako vážná badatelská témata do té doby (téměř) nedotčen: důvěra, láska, pracovní kariéra, vzájemné vztahy v rodině, nová média, vztahy mezi pohlavími, nové formy sexuality, ale i vaření, domácí úklid atd., což je ovšem dobře.

Zásadní námitka proti tomuto typu sociologického uvažování je prostá: tato sociologie je „střižena na klidné časy sociální a politické pohody a je nezpůsobilá cokoliv důležitého říci v dobách dramatických změn a kolapsů“ (Rafal Drozdowski v úvaze „Jak vymanit sociologii každodennosti z módnosti“, 2010). „Komplementem“ každodennosti je totiž to, čemu se říká „heroický životní modus“, který je založen na jiných hodnotách než každodennost – totiž na ctnosti (proti „jen“ spořádanému životu), veřejné demonstraci (proti soukromí), ochotě podstoupit nebezpečí (proti klidu a „pohodě“), ochotě vzít za čin osobní odpovědnost (proti odpovědnosti delegované na „orgány“, strany), samostatně se rozhodovat (často proti „většinovému názoru“), odvaze (proti „skrytosti“ a jen nutné sebeobraně) atd. A tento „heroický modus“ v naší „pozdní době“ jako by ztrácel smysl, hrdiny prostě nepotřebujeme…

Ostatně takto viděl naši budoucnost Francis Fukuyama, který ve slavné knize Konec dějin a poslední člověk (1993) předvídal globální vítězství demokracie a svobodné tržní ekonomiky, kdy budeme řešit jen své malé každodenní problémy (Voltaire by řekl „každý budeme pečovat o svou zahrádku“) a v níž před námi již žádné velké problémy (tedy ty, které vyžadují velké ideje, velké úsilí a velké osobnosti) nebudou. Následující léta jej měla přesvědčit o tom, že jde o sebeklam, iluzi a zbožné přání.

Ale přesto – poptávka po hrdinech je skutečně nulová. Po čem je poptávka, jsou efemérní náhražky – „živé celebrity“ a pseudohrdinové katastrofických velkofilmů, kteří nikdy nezachraňují nic menšího než planetu… Ti dobří kovbojové ze starých westernů byli sice také „mediální konstrukcí“, ale aspoň zachraňovali konkrétní slabé ženy a přátelili se se sociálně vyloučenými indiány…

Ta druhá poznámka je osobní. Jako mladíček, který se učil malovat od svého dědy, jsem miloval Alšův heroický cyklus Vlast navržený pro Národní divadlo a měl jsem rád i jiné Alšovy cyklické náběhy, všechny jeho skvělé perokresby z tzv. suchdolského období, kdy u statkáře Brandejse rozvíjel svůj velký sen o tom, jak zpodobí „slavná údobí českých dějin“. Nebylo mu dáno, aby tento sen dosnil… Dětství jsem prožil v době války a v poválečné době jsem zhlédl – jako celá moje generace – desítky válečných filmů, a nejen sovětských. Nadšeně jsme chodili na Perutě pomsty, na Valčík na rozloučenou, milovali jsme Guadalcanal, ale neodmítali jsme ani Ona brání vlast, Zoju, Třetí úder, ba dokonce Čapajeva... Byl to čas nevinnosti a úcty k hrdinům – nejen filmovým. Věděli jsme hodně o atentátu na Heydricha, znali jsme jména parašutistů i kapitána Jaroše a ještě nám nestačili zatajit ani piloty z RAF.

Každá doba má své hrdiny; nicméně čas „ctění hrdin“ – jak v hezkém českém překladu z konce 19. století zní název slavné knihy Carlylovy – patrně minul. Podle postmodernistů totiž žijeme také v době posttradiční. Součástí každé tradice byl ovšem vždycky „kult hrdinů“, bez nichž se žádná tradice ustavit a udržet nedá: na nich stojí, oni ji nesou, drží a přenášejí v čase. Zhroutila-li se tradice, pak není nic přirozenějšího než to, že se zhroutil svět hrdinů. Někteří autoři jsou přesvědčeni, že přeryv a diskontinuita mezi minulostí a současností nebyly nikdy tak hluboké jako právě dnes. Hannah Arendtová
byla přesvědčena, že kontinuitu stávající civilizace lze zajistit jen tím, že „nově příchozí“ – tedy nově zrození – jsou uvedeni do hotového světa, „předávaného“ z generace na generaci tradicí. Ortega y Gasset dodává: jsou generace, které cítí „sourodost“ s minulým a současným, což jsou generace epoch kumulativních, a generace, které pociťují hlubokou diskontinuitu, což jsou generace epoch eliminačních či polemických, epoch generací odbojných. Všechno zdá se nasvědčovat tomu, že žijeme v období, v němž dominuje generace „epochy odbojné“: generace „neautoritářská“, „samostatná“, „kreativní“, „kompetitivní“ atd.

Každodenní modus paradoxně „heroizuje“ čapkovského „obyčejného člověka“, toho konstruovaného sice, ale tolik milého „člověka z ulice“. A tak proti každodennímu modu stojí heroický modus člověka „s vlastnostmi“ – a ne lecjakými, modus Wajdova „člověka z mramoru“.

Ale kdo dnes stojí o „člověka z mramoru“ neboli co to tedy znamená „žít v době postheroické“? Nic více a nic méně než že „tradiční ctění hrdin“, ať už to byli vojevůdci, náboženští proroci či reformátoři, kněží, vědci, či dokonce „jen“ básníci (Carlyle, 1840), prostě pozbylo na významu. „Absence hrdinů“ není jenom rozchodem s tradicí, ale je především výpovědí o novém životním stylu, o radikálně odlišném pohledu na život.

Hrdiny nahradily mediální celebrity, baviči, momentálně oslavovaní herci a herečky a „diváky“ rozhodně více zajímá rozvod Madonny (jak vkusně zvolený pseudonym) než hladomor v Somálsku. Vykupujeme se občas almužnou, příspěvkem „nepříspěvkovkám“ – a to je vše. Alternativu zatím nemáme – staré hrdiny jsme opustili a na nové jaksi nejsme nijak zvědavi. Oblíbené vysvětlení, že vinen je „komunismus“ se svým nadsazeným oslavováním hrdinství minulého i současného (kdo všechno nebyl „hrdinou socialistické práce“?), ale naprosto neobstojí. Hrdiny z našeho „sociálního prostoru“ jsme vyhnali my, teď, tady, bez „bolševika“.

Pointou tohoto poněkud zatrpklého (ale empiricky doložitelného) uvažování může být příhoda z poloviny devadesát let, kdy ještě otupen novou vlnou oněch „postů“ jsem vyprávěl o krásách postheroické doby. Mírným hlasem, ale věcně položila otázku Jiřina Šiklová: Milane, a co kdybychom někdy ty hrdiny zase potřebovali? Neuměl jsem jí odpovědět stejně tak tehdy, jako to neumím dnes.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Miloslav Petrusek

Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc., (*15.10.1936–19.8.2012) vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně. Na Fakultě sociálních věd UK v Praze se zabývá historií sociologie, teoretickou sociologií a sociologií soudobých společností. V roce 2003 Francie udělila Miloslavu Petruskovi řád rytíře Akademických palem. Pro nakladatelství Academia napsal knihu Společnost naší doby (spolu s Janem Balonem). Je členem Učené společnosti ČR.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné