Opravdu všichni lžeme?

Konrad Paul Liessmann, jehož kniha o „nevzdělané společnosti“ vzbudila hodně pozornosti, napsal v publikaci Hodnota člověka (2010), že všichni bez výjimky lžeme, protože lhaní je i potřeba i slast. Nelžeme prý kvůli vlastní potěše, ale pro radost z klamání, předstírání a nepravdy. Kdyby tomu tak opravdu bylo a nešlo o nadsázku, žili bychom v nesnesitelném společenství, velice odpudivém a nepříjemném. Kdybychom totiž předpokládali, že budeme kdykoliv a kýmkoliv obelháni či podvedeni, byli bychom vystaveni trvalému riziku osobního a společenského neúspěchu, životního troskotání či alespoň toho, čemu se říká „interakční karambol“. Francis Fukuyama, jehož jsme zmínili v předchozí úvaze v souvislosti s jeho proroctvím o „konci dějin“, napravil své „pomýlení“ knihou Důvěra s podtitulem Sociální ctnosti a cesty k tvorbě prosperující společnosti. V ní dokládá dvě základní teze: 1. společnost, v níž se krade, lže, podvádí a podplácí, je společností, jíž chybí kultura důvěry, a 2. žádná oblast společenského života, zejména pak ekonomika, nemůže bez alespoň elementární míry důvěry vůbec fungovat, tedy ani dlouhodobě existovat.

Z minulého režimu jsme zdědili slogan – „důvěřuj, ale prověřuj“, slogan veskrze lživý, obtížený falší a pokrytectvím. Antičtí filosofové to formulovali přesně – „o všem uvažuj s přítelem, ale napřed uvažuj o něm samém“ (Seneca ml.) nebo „přílišná důvěřivost přivádí do neštěstí“ (Pelopidás). Ale již oni věděli, že bohužel platí, že „kolik kdo peněz vlastní a ve své pokladně chová, tolik i důvěry má“ (Juvenalis, který byl ovšem mistrným satirikem). Fenomén důvěry jako filosofický či etický (případně teologický) problém zajisté není nový, zabývali se jím myslitelé jako Hobbes, Locke, Smith, ale i Durkheim či Simmel. Je však příznačné, že šlo především o myslitele, jež spojujeme s nastupující modernitou – což neznamená, že by důvěra nebyla problémem antiky či středověku. V moderní době ovšem nabývá nových a specifických rozměrů a v posledním dvacetiletí se stala tzv. velkým sociologickým tématem. Jestliže dříve byly tzv. velkými tématy sociální struktura, nerovnost, rasový či etnický konflikt, sociální interakce, stabilita či destrukce sociálních systémů apod., pak v posledních letech se stále vracíme – v různých kontextech – k důvěře jako k čemusi, co ve společnosti, která se podstatně proměnila, hraje stále významnější roli.

Sociolog se jistě na „důvěru“ dívá poněkud jinou optikou než psycholog či psychiatr, protože ji nutně musí dokázat zakomponovat do určitého a zdůvodněného vidění světa. Anthony Giddens říká, že svět pozdní modernity a globalizace je světem nepevným, ba chaotickým (Zygmunt Bauman mluví o „tekuté modernitě“) a světem rizikovým. Proč? A jak se to stalo?

Elementárním východiskem může být předpoklad, že víme, že každé naše jednání (a stejně tak jednání jiných) je orientováno k budoucnosti. O tom, jak je orientováno jednání jiných, se však můžeme pouze dohadovat, ba můžeme dokonce předpokládat, že v jisté míře jejich jednání může být či bude pro nás perspektivně nebezpečné, tedy „rizikové“. Toto riziko pak stoupá s počtem lidí, s nimiž jsme v kontaktu, s jejich různorodostí, s jejich „neprůhledností“, jak tomu říkal na počátku 20. století Georg Simmel. Existují (samozřejmě jen typologicky) tři druhy očekávání budoucího jednání jiných: 1. racionální, kdy předpokládáme, že jiný (jiní) se bude chovat „rozumně“, tedy předvídatelně, 2. hodnotové, v jehož základech je předpoklad, že „stejné bude odměněno stejným“, že naše důvěra bude „splacena“ adekvátním chováním, a 3. solidární, kdy předpokládáme „šlechetné“, slovy Fukuyamovými „ctnostné“, tedy důvěryhodné jednání. Nedůvěra má dvě odlišné formy: 1. empirickou, kdy na základě předchozí zkušenosti předpokládáme, že jiní jsou až příliš často amorální, podvádějí a lžou, a 2. paranoidní, kdy nevěříme nikomu a ničemu, i když pro to ne vždy máme přiměřené důvody. Poměr pozitivního a negativního očekávání se označuje jako „bilance důvěry“ – čím vyšší je pozitivní očekávání („optimistické“), tím je bilance důvěry vyšší.

Potud samozřejmě jde o pravdy poněkud elementární. Věc se komplikuje, když z roviny interpersonální sestoupíme do roviny sociální. Žijeme ve světě, v němž musíme disponovat určitým pozitivním kvocientem důvěry, protože bychom ve společnosti „tekuté modernity“, jež je také společností „expertního vědění“ (kdy jen někteří vědí „všechno o něčem“), prostě nepřežili. Uvažuje se proto o tzv. poziční důvěře – k určitým profesím musíme mít důvěru, např. k lékařům, k soudcům, k úředníkům. Každá negativní zkušenost s konkrétním „nositelem role“ (např. lékařem) ovšem snižuje hodnotu celkové bilance důvěry. Podobně lze uvažovat o důvěře komerční (projevující se obvykle v preferenci určité značky, firmy atd.), kde je samozřejmě „ve hře“ riziko, že snadno naletíme podvodníkům: právě anonymita velkých korporací zvyšuje riziko vědomého klamu či aspoň neodpovědnosti na straně jedné a růstu nedůvěry na straně druhé. Institucionální důvěra je pozitivním vztahem k určitým stabilizovaným funkčním strukturám, jako jsou soudy, školy, banky – i zde netřeba rozvádět, jak snadno lze ztratit důvěru, jestliže jsme si empiricky ověřili, že soudy ne vždy měří stejným metrem (což ovšem znamená, že nedodržují svá vlastní pravidla) nebo že banky se mohou dopustit vědomých „chyb“, které vedou téměř k ekonomickému kolapsu. Dnes tolik diskutovaný zásah do struktury vysokého školství je právě také diskusí o důvěře.

Proti kultuře důvěry stojí kultura cynismu – již před třiceti lety napsal Sloterdijk knihu o „cynickém rozumu“, který ovládá část našeho sociálního života. Jistá míra nedůvěry, nikoliv cynismu, je nepochybně nutná, protože je funkční. Ale aby to byla skutečně funkční nedůvěra a nikoliv paranoidní syndrom nebo komunistické „důvěřuj, ale prověřuj“, musí být splněny elementární podmínky: 1. společnost musí být normativně stabilní, tedy musí existovat hodnotový a normativní rámec, který je sdílen většinou společnosti a jehož překračování je sankcionováno, 2. politické a ekonomické struktury musí být průhledné (módně – „transparentní“), 3. společenský systém jako celek musí být stabilní a občan musí mít pocit, že základní „smluvená pravidla“ jsou dodržována a že on sám se kdykoliv může dovolat práva.

Žijeme v takové společnosti? Žádný sociolog nikdy nepředpokládal, že právě ta jeho společnost je ideální, tu obvykle kladl někam do budoucnosti – a ani naše ideální není. O tom, že řadě chyb, jež snižují hodnotu bilance důvěry, jsme se ale mohli vyhnout, ovšem svědčí úvahy zesnulého Václava Havla ze sedmdesátých let; ten již tehdy upozorňoval, že ani „západní demokracie neřeší zdaleka všechny problémy moderního člověka“, zejména jeho „existenciální nejistotu“. Prostým dokladem toho, že stále ještě žijeme jednou nohou ve lži, jsou neologismy – jazyk na nás prozrazuje nezřídka více, než si myslíme. Společnost, v níž poslanci „mlží“ a „odklánějí“ své majetky, není stále ještě společností s rozvinutou kulturou důvěry. Usilovat o ni je ale jednou z občanských povinností.