Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Snaha sociologie býti exaktní vědou aneb Marná lásky snaha

 |  5. 4. 2012
 |  Vesmír 91, 204, 2012/4

Sociologie jako jedna ze sociálních či humanitních věd se čas od času stává obětním beránkem nevědomosti osob úředních či jinak pomazaných, ale žel i někdy skutečných odborníků, leč v jiných vědních oblastech. Samo rozlišení humanitních a sociálních věd je poněkud umělé, má naznačit, že vědy o člověku a společnosti se dělí na „tvrdé“ (opřené o empirická data, výzkum, matematické modely atd.) a „měkké“ – vycházející z více či méně spekulativních teorií nebo v ně ústící, opřené často o rozhovory s „aktéry“ a spoléhající začasté na empatii a „porozumění“, psané formou ne vždy akademickou, nevyhýbající se esejistice a vstupující do „veřejného prostoru“ s tvrzeními a hypotézami, jež se mohou jevit jako provokativní, nedoložené či jen hypotetické. Sociologie (spolu s ekonomií, která je dnes přes všechny neúspěchy svých prognóz stále ještě „královnou sociálních věd“) je vědou sociální, ačkoliv se – zejména v posledním půlstoletí – řádně „změkčila“.

Zakladatel sociologie Auguste Comte, který kolem roku 1834 sociologii dal jméno (jež je ostatně špatně lingvisticky utvořené), program (zkoumat společnost v aktuálním stavu – sociální statika a v pohybu, dějinných proměnách – sociální dynamika) a „základní zákony“, od samého počátku usiloval, aby se sociologie stala vědou „exaktní“ à la fyzika či astronomie. Vytvořil dokonce stupnici věd (později ji rozvinul a korigoval Masaryk), kde sociologie stála na vrcholu jako „královna věd“ ve dvojím smyslu: 1. aby dosáhla exaktního („pozitivního“) vědění, musí využívat metod všech ostatních věd – pozorování, experimentu, měření, srovnávání atd. a 2. na bázi „pozitivního vědění“ navrhnout „vědeckou reorganizaci společnosti“, která sice nebude „společností rovných“, ale společností sociálně spravedlivou. Modelem pro výstavbu vědy s takto ambiciózním posláním byly Comtovi přírodní vědy – odtud pojem a koncepce „naturalismu“ v sociologii.

V Comtových šlépějích šli například Herbert Spencer, který se opřel především o biologii (společnost je analogií živého organismu), Gabriel Tarde, který modeloval sociologii podle tehdejší psychologie, později se objevuje idea „jednotné vědy“, kterou formulují novopozitivisté ve Vídni (Neurath aj.) usilující o sjednocení věd na základě unifikovaného jazyka. Jediné, co z usilování posledně zmíněné skupiny nakonec zůstalo, jsou piktogramy, kterých dodnes používáme. Sociologie tedy v podstatě s mírným či větším opožděním reagovala na impulzy přírodních věd, někdy velice amatérsky, takže vznikla třebas behaviorální či kybernetická sociologie – ale tím v podstatě etapa „zexaktňování sociologie“ následováním přírodních věd vlastně končí.

Ve dvacátých letech 20. století se sociologie začíná štěpit ne podle toho, jakou „exaktní vědu“ následuje, ale podle toho, jakým segmentem sociálního života se zabývá. Ustupuje (pomalu a nerada) od cíle formulovat „univerzální zákony“ a „obecné teorie“ a začíná na jedné straně vytvářet sociologii, která se snaží méně napodobovat a více „rozumět“, interpretovat sociální svět (Max Weber) a poté formulovat tzv. teorie středního dosahu: ty vysvětlují vždycky jen nějakou část sociální skutečnosti, ale většinou poměrně efektivně a dokonce s možností praktických aplikací. Začali s tím ve „velké sociologické laboratoři“, jíž bylo americké Chicago – tam prostudovali pravidelnosti výstavby velkoměst, začali se zabývat tzv. deviantním chováním (tedy prostitucí, drogovou závislostí, bezdomovectvím atd.) a zkoumali dokonce uzavřené (a někdy nebezpečné) subkultury, např. skupiny pouličních gangů. Paralelně s tím se již tehdy zabývali vlivem masových médií (tištěných a audiálních).

Tím se ovšem otevírá nová etapa vývoje sociologie – sociologové si uvědomují, že cesta k exaktnosti nevede přes imitaci přírodních věd, ale přes usilovnou práci na vlastním terénu,  k čemuž je nutno rozvinout nové a efektivní výzkumné metody. První krok vedl přes studium tzv. osobních dokumentů, sociologové William I. Thomas a Florian W. Znaniecki zkoumali v letech 1918-1920 (se svolením zúčastněných) dopisy polských sedláků, kteří odešli do Ameriky, jejich zápisky a deníky atd. Sociologie nadále rozvíjela a stále aktivněji využívala statistické metody. Věděl o nich již Masaryk, který jich použil ve své habilitační práci z roku 1881. Statistické metody se totiž přímo nabízely k tomu, abychom si učinili jakýsi „globálnější“ a současně „matematicky exaktnější“ obraz společnosti dané doby. Ale jako vždycky – aspoň v sociologii se tak vždy  dálo – se „kvantitativní obrat“ změnil v „kvantofrenii“,kdy začalo platit: „co není vyjádřeno v číslech, jakoby nebylo“. A nadto se přidala „patologie jazyka“ – Stanislav Andreski v té souvislosti mluví o „sociologii jako kouzelnictví“ a Ernest Gellner o sociologii jako „magii“: sociologové přejímají z přírodních věd pojmy které mají sociologii jaksi „zvědečtit“ tím, že ji vzdálí „běžnému jazyku“ (např. zavádí „sociální atom“, „sociální molekula“ – což je jako metafora jistě přijatelné, ale jako „exaktní výraz“ nesmyslné, naproti tomu se ujal a dodnes žije z geologie převzatý termín „stratifikace“ pro označení sociálního rozvrstvení). V epoše stabilizovaného kapitalismu se sociologie inspirovala ekonomií: vzniká „teorie racionální volby“, v níž svou osobitou roli hraje známý „homo economicus“. Paralelně si ale vydobývá místo na slunci kritická sociologie, která těžiště svého usilování vidí v odhalování neduhů konzumní společnosti – nejen v ekonomice a sociální struktuře, ale především v kultuře a životním stylu.

Od sedmdesátých let 20. století se formuje tzv. kvalitativní sociologie, která nejenže nepotřebuje (téměř) žádnou statistiku (i když dnes už pracuje s počítačovými programy), ale ani „klasickou teorii“. Zavádí tzv. grounded theory (na překladu jsme se dosud neshodli) – což je způsob výstavby teorie, který neodpovídá klasickému kánonu obecné metodologie: výzkum se začíná „problémovou otázkou“ a potom v průběhu výzkumu v terénu, tedy v přímém kontaktu s lidmi a jejich „žitým světem“, se formulují hypotézy a posléze teorie. Teorie není východiskem, ba ani „verifikovaným závěrem“ výzkumu, ale je produktem výzkumné akce samé. Nebezpečí tohoto atraktivního postupu je ovšem – jako začasté – v jeho snadné zneužitelnosti.

Konečně – na rozdíl od exaktních věd (nakolik se mýlím, nedovedu posoudit) sociologie podléhá až příliš často módám: za bouřlivého nesouhlasu mnoha kolegyň a kolegů k nim hypoteticky přiřadím kulturální studia a gender studies. V poslední době je ale takovou módou tzv. kuchyňská sociologie (J.-C. Kaufmann), která se zabývá vařením, domácími pracemi, úklidem a praním, ale i opalováním topless, „randěním“ atd. – tedy vším, co činí náš život sice „jen všedním“, ale bez čeho prostě žít nemůžeme. Přitom – podtrhněme – nejde o karikaturu, práce Kaufmannovy jsou sociologicky závažné a zajímavé. Jsou mnohdy dokonce naším pronikavým zrcadlem.

A pak prý je sociologie nudná věda…

Z připravované studie Třetí sociologie a s využitím knihy M. Petrusek a kol. Dějiny sociologie, 2011.

Povšimněte si, že tu nejde pouze o to, kdo má v moci a pod kontrolou určitý majetek. Vlastnická změna se dotýká samotného jmění a změna kontrolní moci mění k nepoznání také kontrolovaný předmět. Nakladatelské domy pěstovaly naprosto odlišný druh intelektuální autority, než byl ten, který rašil na soukromých univerzitních zahrádkách. A onen typ autority, který vytvářejí informační plantáže masmédií, sotva připomene některého z obou předchůdců. Jak vtipně poznamenal jeden francouzský novinář, kdyby Émile Zola dostal příležitost k veřejnému televiznímu vystoupení, měl by tak akorát čas vykřiknout „J’accuse!“. Jestliže pozornost veřejnosti je dnes nejvzácnější zboží, média rozhodně nemají čas pěstovat věhlas: co naopak umějí dokonale, je rychle sklízená a ihned dostupná žeň známosti. „Maximální dopad a okamžité zastarávání,“ slovy Georga Steinera, je dnes nejúčinnější technika při její výrobě. Kdokoli vstupuje do hry známosti, musí přistoupit na její pravidla. A tato pravidla nikterak nenadržují intelektuální činnosti, která dříve přinášela akademikům slávu a univerzitám majestát: houževnaté, avšak pomalé a příliš obezřetné hledání pravdy nebo spravedlnosti nemá vhodnou podobu na to, aby probíhalo pod dohledem veřejnosti, a není pravděpodobné, že by si získalo, natožpak udrželo její zájem; jisté je, že nikdy nemohlo počítat s okamžitým potleskem. Jakmile známost přebírá štafetu věhlasu, musejí univerzitní hodnostáři soutěžit se sportovci, popovými hvězdami, výherci loterií, teroristy, bankovními lupiči a masovými vrahy; a v tomto zápase mají jen malou, pokud vůbec nějakou naději na výhru.

Přímo u kořenů jsou nahlodávány základní nároky akademie a jejích členů na nejvyšší pocty a výjimečné zacházení. Jedním z nejskvělejších atributů moderních univerzitních talárů bývalo předpokládané spojení mezi dosaženým poznáním a morální vytříbeností. Věřilo se, že věda je mocný humanizační faktor. Platilo to pro estetický vkus a kulturu obecně: kultura zušlechťuje lidské bytosti a pacifikuje lidské společnosti. Pokud si připomeneme zrůdnosti dvacátého století, na nichž se věda aktivně podílela, bude nám tento předpoklad připadat směšně a možná trestuhodně naivní. Místo abychom se vděčně oddávali péči nositelů vědění, máme spíše sklon pozorně sledovat jejich ruce se stále větším podezřením a obavami. Tato nová obava našla své nejzřetelnější vyjádření v neobyčejně populární hypotéze Michela Foucaulta o úzké vazbě mezi rozvojem vědeckého diskurzu a zostřením všepronikajícího dohledu a dozoru. Místo aby se uctívala za propagaci osvícenství, byla vědotechnice přisouzena odpovědnost za novou, „lepší“ verzi omezování a podřízenosti. Starý strašák „šíleného vědce“ dnes vrhá obrovitý stín na běžnou představu o vědě jako takové. Zcela nedávno a s nadšeným potleskem celého světa navrhl Ulrich Beck hypotézu, že právě vědotechnika, která metastaticky a chaoticky prosazuje sebe samu, stojí za hrůznými a děsivými problémy, s nimiž se musíme v dosud nevídané míře potýkat. Rovnítko, které se tradičně kladlo mezi vědění, kulturu a morální kvality lidského soužití a životní úroveň (jak celospolečenskou, tak individuální), bylo surově vymazáno. A tak byl povalen klíčový pilíř univerzitních nároků na společenské zdroje a všeobecnou úctu.

Máme teď před očima jádro současné krize. Téměř všechny tradiční základy a podpěry kdysi vznešeného postavení univerzity buďto naprosto zmizely, nebo jsou notně oslabené. Přinejmenším v rozvinutých a bohatých zemích (ve společnostech, které teprve procházejí „modernizací“, mohou univerzity ještě hrát tradiční roli továren na dosud chybějící vzdělanou elitu) musejí univerzity znovu promýšlet a vyjadřovat svou roli ve světě, kterému jsou k ničemu její tradiční služby. Tento svět stanovuje nová pravidla hry, pokud jde o prestiž a vliv, a stále s větším podezřením hledí na hodnoty, které zastupuje univerzita.

Zygmunt Bauman: Individualizovaná společnost, s. 158–160

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie

O autorovi

Miloslav Petrusek

Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc., (*15.10.1936–19.8.2012) vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně. Na Fakultě sociálních věd UK v Praze se zabývá historií sociologie, teoretickou sociologií a sociologií soudobých společností. V roce 2003 Francie udělila Miloslavu Petruskovi řád rytíře Akademických palem. Pro nakladatelství Academia napsal knihu Společnost naší doby (spolu s Janem Balonem). Je členem Učené společnosti ČR.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné