Snaha sociologie býti exaktní vědou aneb Marná lásky snaha

Sociologie jako jedna ze sociálních či humanitních věd se čas od času stává obětním beránkem nevědomosti osob úředních či jinak pomazaných, ale žel i někdy skutečných odborníků, leč v jiných vědních oblastech. Samo rozlišení humanitních a sociálních věd je poněkud umělé, má naznačit, že vědy o člověku a společnosti se dělí na „tvrdé“ (opřené o empirická data, výzkum, matematické modely atd.) a „měkké“ – vycházející z více či méně spekulativních teorií nebo v ně ústící, opřené často o rozhovory s „aktéry“ a spoléhající začasté na empatii a „porozumění“, psané formou ne vždy akademickou, nevyhýbající se esejistice a vstupující do „veřejného prostoru“ s tvrzeními a hypotézami, jež se mohou jevit jako provokativní, nedoložené či jen hypotetické. Sociologie (spolu s ekonomií, která je dnes přes všechny neúspěchy svých prognóz stále ještě „královnou sociálních věd“) je vědou sociální, ačkoliv se – zejména v posledním půlstoletí – řádně „změkčila“.

Zakladatel sociologie Auguste Comte, který kolem roku 1834 sociologii dal jméno (jež je ostatně špatně lingvisticky utvořené), program (zkoumat společnost v aktuálním stavu – sociální statika a v pohybu, dějinných proměnách – sociální dynamika) a „základní zákony“, od samého počátku usiloval, aby se sociologie stala vědou „exaktní“ à la fyzika či astronomie. Vytvořil dokonce stupnici věd (později ji rozvinul a korigoval Masaryk), kde sociologie stála na vrcholu jako „královna věd“ ve dvojím smyslu: 1. aby dosáhla exaktního („pozitivního“) vědění, musí využívat metod všech ostatních věd – pozorování, experimentu, měření, srovnávání atd. a 2. na bázi „pozitivního vědění“ navrhnout „vědeckou reorganizaci společnosti“, která sice nebude „společností rovných“, ale společností sociálně spravedlivou. Modelem pro výstavbu vědy s takto ambiciózním posláním byly Comtovi přírodní vědy – odtud pojem a koncepce „naturalismu“ v sociologii.

V Comtových šlépějích šli například Herbert Spencer, který se opřel především o biologii (společnost je analogií živého organismu), Gabriel Tarde, který modeloval sociologii podle tehdejší psychologie, později se objevuje idea „jednotné vědy“, kterou formulují novopozitivisté ve Vídni (Neurath aj.) usilující o sjednocení věd na základě unifikovaného jazyka. Jediné, co z usilování posledně zmíněné skupiny nakonec zůstalo, jsou piktogramy, kterých dodnes používáme. Sociologie tedy v podstatě s mírným či větším opožděním reagovala na impulzy přírodních věd, někdy velice amatérsky, takže vznikla třebas behaviorální či kybernetická sociologie – ale tím v podstatě etapa „zexaktňování sociologie“ následováním přírodních věd vlastně končí.

Ve dvacátých letech 20. století se sociologie začíná štěpit ne podle toho, jakou „exaktní vědu“ následuje, ale podle toho, jakým segmentem sociálního života se zabývá. Ustupuje (pomalu a nerada) od cíle formulovat „univerzální zákony“ a „obecné teorie“ a začíná na jedné straně vytvářet sociologii, která se snaží méně napodobovat a více „rozumět“, interpretovat sociální svět (Max Weber) a poté formulovat tzv. teorie středního dosahu: ty vysvětlují vždycky jen nějakou část sociální skutečnosti, ale většinou poměrně efektivně a dokonce s možností praktických aplikací. Začali s tím ve „velké sociologické laboratoři“, jíž bylo americké Chicago – tam prostudovali pravidelnosti výstavby velkoměst, začali se zabývat tzv. deviantním chováním (tedy prostitucí, drogovou závislostí, bezdomovectvím atd.) a zkoumali dokonce uzavřené (a někdy nebezpečné) subkultury, např. skupiny pouličních gangů. Paralelně s tím se již tehdy zabývali vlivem masových médií (tištěných a audiálních).

Tím se ovšem otevírá nová etapa vývoje sociologie – sociologové si uvědomují, že cesta k exaktnosti nevede přes imitaci přírodních věd, ale přes usilovnou práci na vlastním terénu,  k čemuž je nutno rozvinout nové a efektivní výzkumné metody. První krok vedl přes studium tzv. osobních dokumentů, sociologové William I. Thomas a Florian W. Znaniecki zkoumali v letech 1918-1920 (se svolením zúčastněných) dopisy polských sedláků, kteří odešli do Ameriky, jejich zápisky a deníky atd. Sociologie nadále rozvíjela a stále aktivněji využívala statistické metody. Věděl o nich již Masaryk, který jich použil ve své habilitační práci z roku 1881. Statistické metody se totiž přímo nabízely k tomu, abychom si učinili jakýsi „globálnější“ a současně „matematicky exaktnější“ obraz společnosti dané doby. Ale jako vždycky – aspoň v sociologii se tak vždy  dálo – se „kvantitativní obrat“ změnil v „kvantofrenii“,kdy začalo platit: „co není vyjádřeno v číslech, jakoby nebylo“. A nadto se přidala „patologie jazyka“ – Stanislav Andreski v té souvislosti mluví o „sociologii jako kouzelnictví“ a Ernest Gellner o sociologii jako „magii“: sociologové přejímají z přírodních věd pojmy které mají sociologii jaksi „zvědečtit“ tím, že ji vzdálí „běžnému jazyku“ (např. zavádí „sociální atom“, „sociální molekula“ – což je jako metafora jistě přijatelné, ale jako „exaktní výraz“ nesmyslné, naproti tomu se ujal a dodnes žije z geologie převzatý termín „stratifikace“ pro označení sociálního rozvrstvení). V epoše stabilizovaného kapitalismu se sociologie inspirovala ekonomií: vzniká „teorie racionální volby“, v níž svou osobitou roli hraje známý „homo economicus“. Paralelně si ale vydobývá místo na slunci kritická sociologie, která těžiště svého usilování vidí v odhalování neduhů konzumní společnosti – nejen v ekonomice a sociální struktuře, ale především v kultuře a životním stylu.

Od sedmdesátých let 20. století se formuje tzv. kvalitativní sociologie, která nejenže nepotřebuje (téměř) žádnou statistiku (i když dnes už pracuje s počítačovými programy), ale ani „klasickou teorii“. Zavádí tzv. grounded theory (na překladu jsme se dosud neshodli) – což je způsob výstavby teorie, který neodpovídá klasickému kánonu obecné metodologie: výzkum se začíná „problémovou otázkou“ a potom v průběhu výzkumu v terénu, tedy v přímém kontaktu s lidmi a jejich „žitým světem“, se formulují hypotézy a posléze teorie. Teorie není východiskem, ba ani „verifikovaným závěrem“ výzkumu, ale je produktem výzkumné akce samé. Nebezpečí tohoto atraktivního postupu je ovšem – jako začasté – v jeho snadné zneužitelnosti.

Konečně – na rozdíl od exaktních věd (nakolik se mýlím, nedovedu posoudit) sociologie podléhá až příliš často módám: za bouřlivého nesouhlasu mnoha kolegyň a kolegů k nim hypoteticky přiřadím kulturální studia a gender studies. V poslední době je ale takovou módou tzv. kuchyňská sociologie (J.-C. Kaufmann), která se zabývá vařením, domácími pracemi, úklidem a praním, ale i opalováním topless, „randěním“ atd. – tedy vším, co činí náš život sice „jen všedním“, ale bez čeho prostě žít nemůžeme. Přitom – podtrhněme – nejde o karikaturu, práce Kaufmannovy jsou sociologicky závažné a zajímavé. Jsou mnohdy dokonce naším pronikavým zrcadlem.

A pak prý je sociologie nudná věda…

Z připravované studie Třetí sociologie a s využitím knihy M. Petrusek a kol. Dějiny sociologie, 2011.