Třeboňsko, krajina ve znamení vody

Třeboňská pánev má tvar protáhlé elipsy. Na severu zasahuje přibližně po Bechyňskou Smoleč, na jihu proniká až do Rakouska. Jde o území rovinaté, s průměrným sklonem od jihu k severu jen 1,5 ‰, dno však leží oproti pánevním okrajům téměř o 100 m níže. Vznik pánve bývá spojován s tektonikou na konci spodní křídy, ve svrchní křídě se zde již intenzivně ukládaly sedimenty (viz též Vesmír 89, 48, 2010/1).

Kolonizace zpomalená vodou

V Třeboňské pánvi byla voda po dlouhou dobu limitujícím faktorem, proto se kolonizace této oblasti značně opožďovala. Jádro pánve bylo systematicky osídlováno až ve 12. století. Z rakouské strany kolonizaci podporovali Kuenringové¹⁾ a jimi založený cisterciácký řád s klášterem v Zwettlu, z české strany mocný rod Vítkovců. A právě landštejnská větev Vítkovců koupila od cisterciáků někdy ve 13. století Třeboň. Tím bylo víceméně rozhodnuto, že se podstatná část Třeboňské pánve dostane do sféry české kolonizace. A ta byla spojena se zřizováním důmyslné sítě příkopů a kanálů (stok), úprav vodních toků a budování rybníků.²⁾ Největšího rozkvětu dosáhlo třeboňské rybnikářství v 16. a počátkem 17. století. Nejvýznamnějšími rybnikářskými staviteli na Třeboňsku byli Josef Štěpánek Netolický (†1538), Mikuláš Ruthard z Malešova (†1565), a zejména Jakub Krčín z Jelčan (1535–1604). Z 20 největších rybníků České republiky jich 11 leží právě v Třeboňské pánvi.

Území prostoupené rašelinou

Specifické podmínky Třeboňské pánve jsou příčinou vzniku zdejších 62 rašelinných ložisek, převážně přechodového typu (částečně i slatin), o celkové výměře 7590 ha.³⁾ Právě v Třeboňské pánvi se nachází i největší rašeliniště v České republice – Třeboňské blato (2286 ha). Protože jsem prováděl podrobný průzkum některých částí tohoto ložiska, mohu doložit, že mocnost rašeliny zde místy dosahuje téměř 9 m. Rašelinná ložiska s navazujícími glejsoly (o půdách viz Vesmír 83, 684, 2004/12), krajina se stokami, mokřady a rybníky, to vše má mimořádnou krajinotvornou, klimatickou i ekologickou hodnotu.⁴⁾ Pozoruhodné jsou zde nejenom četné endemické populace hmyzu a dalších vzácných živočichů, včetně losa evropského (Alces alces), který instinktivně rozpoznal krajinu, kde může žít, a usadil se zde trvale. „Tak nevím, byla to buď kráva, nebo kůň,“ sdělovala mi někdy v sedmdesátých letech minulého století poněkud rozčílená stařenka po svém prvém setkání s tímto bizarně vyhlížejícím jelenovitým sudokopytníkem.

Antonín Wittmann a třeboňské umbrizemí

S umbrizemí (z lat. umbra – stín, temnota) jsem se poprvé seznámil při svém studijním pobytu na počátku sedmdesátých let minulého století v Rusku. Tam krátce předtím popsal jednu skupinu umbrizemí geograf a půdoznalec I. P. Gerasimov. Po návratu se mi stalo téměř noční můrou, že jsem tyto půdy (za kterými jsem vlastně cestoval několik tisíc km) shledával při terénních šetřeních v Třeboňské pánvi téměř na každém kroku. Tmavě šedé až černé, kyselé, sorpčně nenasycené humusové horizonty těchto půd se sice na pohled podobají našim černosolům, ale vykazují značně nižší přirozenou úrodnost. A právě toto sehrálo v historii třeboňských rybníků podstatnou úlohu.

V průběhu druhé poloviny 18. století se začal z Anglie šířit nový zemědělský systém – střídavé hospodaření. Již v roce 1781 byl pro veškerá schwarzenberská panství vydán cirkulář, který obsahoval hlavní zásady nového obdělávání polí tak, aby byl z rotace polních plodin úplně vyřazen úhor. To mělo za následek nejen výrazné zvyšování čistých výnosů z hospodářství o více než 200 % (Vesmír 74, 313, 1995/6), ale i pronikavé změny krajinné struktury. V našich nejúrodnějších oblastech (na jižní Moravě a v Polabí) byly rybníky téměř úplně zrušeny.⁵⁾ Převod rybníků na zemědělskou půdu se úplně nevyhnul ani Třeboňsku. V roce 1826 byl na třeboňské schwarzenberské statky povolán zemědělský odborník rytíř Antonín Wittmann z Denglasu, z jehož popudu záhy došlo na řadě rybníků k zřizování poplužních dvorů. Zlákaly ho slibně černé půdy.⁶⁾ Před všeobecným zpolňováním byly třeboňské rybníky uchráněny právě jen díky méně příznivé kvalitě půd – třeboňských umbrizemí. Nejenže na Třeboňsku snahy rozšiřovat zemědělskou půdu na úkor rybníků posléze úplně ustaly, ale začaly
se obnovovat i rybníky dříve zrušené.

O málo známém prvenství ve střední Evropě

Nezadržitelně postupující lavina progresivních změn v zemědělství na Třeboňsku přestala ohrožovat rybníky a soustředila se na vylepšování zemědělského půdního fondu. Půdy Třeboňska se tak staly předmětem prvých pokusů o „anglické“ odvodnění trubkovou drenáží, a to již v roce 1847. Podnět k tomu dal sám kníže Jan Adolf Schwarzenberg, který se s trubkovou drenáží seznámil v Anglii a Skotsku. Tímto druhem zúrodnění zemědělských půd byl doslova nadšen. Jejich hospodářský efekt byl na tehdejší dobu mimořádný.⁷⁾ Pokusy s drenážemi na schwarzenberském panství vstoupily rychle v širokou známost v celém Rakousku. Bylo to způsobeno tím, že někteří aktéři třeboňských drenážních experimentů (E. Hanuš, J. Bártl) byli členy Vlasteneckohospodářské společnosti v Království českém a že třeboňský rodák F. X. Assenbaum byl tajemníkem této společnosti. Svou roli sehrálo i to, že kníže Jan Adolf Schwarzenberg byl předsedou pražské c. k. Vlastenské hospodářské společnosti pro Čechy a zároveň prezidentem vídeňské Hospodářské společnosti. Osm let po zahájení třeboňských schwarzenberských odvodňovacích pokusů (24. ledna 1855) bylo na valné hromadě c. k. Hospodářské společnosti ve Vídni konstatováno, že „provádění trativodů z pálené hlíny lze již přijmout a uznat jako opatření ve své převeliké užitečnosti ověřené“. Na zdařilé pokusy reagoval i tehdejší rakouský ministr orby Ferdinand Thienfeld, který do Třeboně zaslal dopis vyjadřující uznání.

Záhony, brázdy, současná krajina

Ze školních let si uchovávám v paměti obraz někdejší třeboňské krajiny. Pole byla uspořádána (podle druhu půdy a stupně zamokření) do různě širokých záhonů.8 Okopaniny se pěstovaly v hřebenové kultuře se značně většími hrůbky, než byly naorávány jinde a než se používají dnes. Účelem bylo, aby se plodiny dostaly mimo dosah krátkodobých zamokření.

Kromě toho se zde každoročně znovu zřizovala síť odvodňovacích svodnic agrotechnického charakteru. Tyto „vodní brázdy“ se na Třeboňsku podle svého účelu rozlišovaly i přísně terminologicky na průhony, zaháňky, rozhony, rozhory, výtrže a kalojemy…

Tyto agrotechnické zvláštnosti vzaly za své v letech 1960 až 1985, kdy se v Třeboňské pánvi uskutečnily na ploše 82 000 ha zemědělské půdy rozsáhlé novodobé úpravy vodního režimu systematickou trubkovou drenáží. Prováděly se postupně v rámci pěti samostatných oblastí – dílčích povodí. Součástí těchto opatření se rovněž staly úpravy téměř 200 km vodních toků, včetně části Lužnice, rekonstrukce napájecích a odtokových rybničních stok a vybudování nových odvodňovacích kanálů a příkopů.

O mimořádné působivosti harmonicky sladěné třeboňské krajiny jsem se mohl opakovaně ujišťovat během návštěv kolegů ze zahraničí. Jsem přesvědčen, že unikátní rázovité soustavy uměle vytvořených vodních toků, kanálů a rybníků, šťastná koordinace navazujících úprav, které směřovaly k vytvoření hospodářsky prosperující krajiny, se právem staly přesvědčivým argumentem pro vyhlášení jádra třeboňské rybniční soustavy národní kulturní památkou.