Půda je naším největším bohatstvím

Půda je zvláštním přírodním zdrojem. Při řádném způsobu obhospodařování má v přírodních ekosystémech jak z hlediska zemědělství, tak z hlediska lesnictví vlastnosti trvale udržitelného přírodního zdroje. Jako složitý otevřený systém je však půda úzce spojena s okolním prostředím, stává se akčním polem lidské činnosti, a proto je snadno znehodnotitelná. V důsledku kořistnických trendů může být využívána bezohledně, ba dokonce může nabýt charakteru přírodního zdroje vyčerpatelného a neobnovitelného (viz tab. I).

Půda je také biofyzikální (v našich podmínkách spíš kulturněbiofyzikální) složkou životního prostředí. Zcela nezastupitelné jsou dosud funkce půdního prostředí, které umožňují základní metabolický proces většiny fotoautotrofních organizmů této planety, tj. produkci biomasy. Proto je půda základním prostředkem zemědělské a lesnické prvovýroby. Také je ale podstatou území státu, tedy jeho státní svrchovanosti, a nezbytnou základnou pro rozvoj hospodářského i společenského života jeho obyvatel. Je zvláštní kategorií, která má mnoho funkcí (a žádnou z nich nelze prohlásit za nejdůležitější). Má mimořádný národohospodářský význam. Je výrobním prostředkem, zbožím, a tudíž předmětem vlastnictví. Často si ani neuvědomujeme, jak úzce s vlastnictvím souvisí jiné slovo se silně emociálním nábojem – vlast.

Snad ještě méně známý je význam půdy jako cenného přírodního a civilizačního archivu. Stále více se však dostávají do popředí funkce půdy přispívající k posilování stabilizačních procesů v krajině (k ovlivňování látkového koloběhu, procesů samočisticích a pufrovacích, popř. zlepšujících vodohospodářské vlastnosti krajiny), funkce využitelné pro zachování či obohacení rozmanitosti (nejen rostlinných a živočišných druhů, ale i přírodní a kulturní mozaiky), funkce kulturní, historické, sociální i zdravotní (viz též rámeček 2 ).

Léčba půdou

V této souvislosti je třeba zmínit teorii, podle níž je půdou, resp. přirozeným složením společenstev půdních organizmů, ovlivněn lidský imunitní systém. Významný posun znalostí na tomto úseku lidského vědění znamenala především téměř třicetiletá vědeckovýzkumná práce Johna Stanforta, kterou rozpracovali Radko Djukanovitz a jeho následovníci. Podstatou teorie je ověřený poznatek, že některé půdní mikroorganizmy mají pozitivní vliv na lidské zdraví, protože posilují imunitní systém. Obsahují totiž v buněčných stěnách látky, které pozitivně ovlivňují a usměrňují imunitní reakce.

Hardware, s nímž se rodíme, potřebuje pro svou správnou funkci zcela konkrétní software. To se však obtížně získává v prostředí betonových měst, průmyslových a těžebních aglomerací, zprůmyslňovaných, vysoce intenzivně hospodařících zemědělských podniků (s vysokými vstupy prostředků, energie, umělých hnojiv, pesticidů a lidské práce) a půd vzniklých na přelidněných sídlištích. Tím lze vysvětlit neobyčejně vysoké zastoupení alergických onemocnění, astmatu a jiných civilizačních chorob v soudobém obyvatelstvu. Porucha imunobiologického systému způsobená absencí „zdravé půdy“ v životním prostředí moderního člověka je však „léčitelná zdravou půdou“, konkrétně očkováním specifickými látkami připravenými z určitých půdních mikroorganizmů.

Hydrologické funkce půdy

V souvislosti s nastupujícími klimatickými změnami se očekává vzrůstající uplatňování nepříznivých klimatických vzorů. V našich přírodních podmínkách do této kategorie povětrnostních situací náleží zvýšený výskyt přívalových dešťů (a s ním související výskyt bleskových povodní způsobujících erozi), zvýšený výskyt trvalých několikadenních srážkových období (vyvolávajících povodně s vysokými kulminačními průtoky, erozi půdy, sesuvy či svahové pohyby, zamokření a poškození půd, plodin i kultur), vyšší výskyt nahodilého sucha (podmíněného nerovnoměrností srážek a zvýšeným výparem).

Shodneme se jistě na tom, že naše opatření proti ničivým důsledkům globálního oteplování, jimiž jsou zvýšený výskyt ničivých bouřek a vichřic či zvýšený výskyt tornád, budou limitována. Ovšem proti řadě jiných nepříznivých důsledků globálních klimatických změn (např. proti vyššímu ohrožení půdy vodní erozí, bleskovým povodním, půdním sesuvům a svahovým pohybům či poškozování zemědělských kultur a plodin zamokřením nebo přísušky) tak bezbranní nejsme.

V té souvislosti bych chtěl upozornit především na nejvýznamnější „vodohospodářské zařízení“, které máme k dispozici, totiž na dobře fungující globální ekosystém půdy. Jen 100 cm mocná povrchová vrstva našich účelových půd může na ploše 1 km² zadržet v průměru 300 tisíc m³ vody (taková zásoba by 100 lidem při každodenní spotřebě 400 litrů vystačila zhruba na 20 let). Přitom dalších 30–50 % objemu vody nad toto množství je půda schopna ovlivnit retenčně, to znamená zadržet a postupně uvolňovat (viz též Vesmír 78, 551, 1997/9).

Půda tedy ovlivňuje vodní režim krajiny zásadním způsobem. A právě v našich přírodních podmínkách se půdní prostředí může stát účinným médiem, které do značné míry vyrovnává neblahé důsledky nespojitého, ba dokonce nárazového výskytu atmosférických srážek. Příznivé vlastnosti půdy umožňují nejen plynulé zásobování suchozemských rostlin vláhou, ale i široké vodohospodářské využití vody. Bez půdy by se voda po většinu roku na zemském povrchu vyskytovala jen v pomíjejících tocích, jaké bývají např. v pouštních údolích. Zde je také nutno hledat vysvětlení, proč se dešťové srážky v pouštích a polopouštích tak neochotně vsakují a proč na některých pouštích paradoxně zahyne víc lidí utopením než žízní (viz Vesmír 82, 70, 2002/2).

Právě proto péče o půdu spočívající v posilování jejích schopností zadržet vodu (Vesmír 73, 398, 1994/7) a zabránit erozi je nejúčinnějším nástrojem, jímž můžeme důsledky klimatických změn do značné míry mírnit, vyrovnávat nebo – v našich přírodních podmínkách – i zcela vyloučit.

Prodej půdy cizincům

Každý jistě četl o mytickém obru Antaiovi, synovi bájného boha Poseidona, který byl neporazitelný, dokud se přimykal k své matce – Zemi. Obdobnou myšlenku lze najít i v národních eposech Ruských či Kyjevských bylin (líčení toho, co bylo), po staletí šířených ústním podáním (viz ukázku 1 ), které opěvují skutky nepřemožitelného bohatýra Mikuly Seljaninova. Jsou krásným alegorickým obrazem rolnického stavu jako někdejší rozhodující demologické složky společnosti. On to byl, kdo vzdělával půdu, činil zemi úživnou a obyvatelnou, hájil ji proti nepřátelům. A v tomto sepětí s půdou a zemí zůstával národ nepřemožitelný, neporazitelný.

Obdivuhodný a svým způsobem stejně neuvěřitelný byl i reálný historický vývoj českého národního obrození. Ani ten by nebyl tak triumfálně úspěšný, kdyby nedosáhl mimořádně silné podpory venkovského obyvatelstva obdělávajícího půdu. Velice výstižně to vyjádřil pokračovatel Františka Palackého, politik a národohospodář a jeden z hlavních organizátorů českého národního života v druhé polovině 19. století František Ladislav Rieger. Ve svém slavnostním projevu při odhalení pomníku bratrancům Veverkovým v Pardubicích r. 1883 prohlásil: Český národ v nerovném boji se svými utlačovateli vytrval a zvítězil, protože vytrval a zvítězil český sedlák, neboť bratranci Veverkové dali českému lidu do rukou nejmocnější zbraň proti jeho utiskovatelům – železný pluh.

Zde lze hledat závažné podněty k zamyšlení v souvislosti se zvažovanými legislativními mechanizmy uvolňování prodeje půdy cizincům. Především se zdá být logický požadavek odsunout možnosti volného nákupu půdy pro cizince do doby, kdy se základní ekonomické podmínky zemědělství v ČR vyrovnají podmínkám ve státech Evropské unie.