Spory kolem genového inženýrství 3

Lidé ovlivňují genetickou skladbu populací výběrem pěstovaných rostlin a domácích živočichů asi deset tisíc let. Umělé oplodňování se u vybraných rostlin používalo již asi před třemi tisíci lety. Počátky záměrného křížení rostlin i živočichů spadají do 18. století n. l., rozmach šlechtitelství se jasně projevil už na počátku 20. století. Vyvolaná mutageneze se začala používat ve dvacátých letech 20. století. Zavádění žádného z těchto dnes již tradičních postupů se nesetkalo s vážnějšími námitkami. Od začátku svého působení v molekulární biologii (zhruba od roku 1966) jsem nezaznamenal žádné nátlakové akce politiků, církví, novinářů ani veřejnosti proti molekulární genetice. Je ovšem pravda, že mocenské zásahy si genetika u nás odbyla již před molekulárním stadiem, když lysenkizmus na čas vytěsnil ze škol klasickou genetiku.

Vznik genového inženýrství má nebývale přesné datování. Obvykle se spojuje s listopadovým setkáním Herberta Boyera se Stanleyem Cohenem na konferenci o bakteriálních plazmidech, která se konala roku 1972 na Havaji. Tito vědci si tam naplánovali společné experimenty, během nichž se jim později podařilo přenést gen mezi dvěma druhy organizmů. Postup, na kterém se dohodli, založil novou vědní disciplínu. Záhy, a opět za jejich přispění, se ukázalo, že aplikace těchto postupů mohou být využity v souvislosti s praktickými cíli moderních biotechnologií. Autoři sami tvrdí, že o svých experimentech, které byly dokončeny roku 1973, původně nepřemýšleli ani z hlediska praktického, ani z hlediska komerčního. Prostě jen chtěli zkusit přenést gen do nového organizmu a chtěli se dovědět, co to udělá. Že nový směr, jímž se vydali, vydělá do několika let stovky milionů a později miliardy dolarů, o tom se jim na Havaji ani nesnilo.

Již roku 1973 se po prezentaci jejich výsledků strhla kolem objevu diskuse o možných nebezpečích. Později překročila hranice vědecké komunity a vinou mediální peprnosti i rozdmýchaných reakcí veřejnosti propukla někde až hysterie. Naštěstí vědci sami jako první poznali, že je třeba zvýšená opatrnost, protože nové technologie mohou být vnímány jako rizikové a pochopitelně i zneužitelné pro nekalé cíle. Tímto přístupem utlumili počáteční poprask.

Když jsem se roku 1969 na řeckém ostrově Spetsai seznámil s Maxine Singerovou, jejím manželem vyhledávaným právníkem Danielem Morrisem Singerem a Paulem Bergem, netušil jsem, že potkávám jedny z hlavních aktérů, kteří položí základy etiky a legislativy genového inženýrství. V té době nebylo genové inženýrství ještě žhavé, a tak jsme jen diskutovali aktuální problémy molekulární biologie a ve volném čase se potápěli v průzračné vodě Egejského moře. Za zmínku jistě stojí, že D. M. Singer, jehož vliv na následující události okolo genového inženýrství byl spíše jen nepřímý, se shodou okolností jako právník namočil po mnoha letech i do jiné činnosti související s vědou. Při našem pozdějším setkání v Praze (provázel tehdy svou ženu na světový biochemický kongres) mi nadšeně vyprávěl o svém novém zaměření souvisejícím s dobýváním vesmíru. Pracoval totiž na návrhu rámcových zákonů pro využívání vesmírného prostoru.

Roku 1973 byla M. Singerová v před sednictvu Gordonské konference (v New Hampshire), kde zazněly první hlasy varující před rizikem nových postupů při genových modifikacích. A byla to ona a Dieter Söll, kteří se na základě probíhající diskuse obrátili na Akademii věd USA s žádostí o oficiální posouzení těchto rizik. Na základě jejich žádosti byla r. 1974 vytvořena komise pod předsednictvím P. Berga, jež se měla problémem zabývat.

Berg byl do své role vlastně dosazen okolnostmi, které nastaly kolem jeho výzkumu, údajně naplánovaného již r. 1971 a zahájeného r. 1972, tedy zhruba v téže době, kdy H. Boyer a S. Cohen začali prošlapávat cestu genovému inženýrství za pomoci plazmidových nosičů cizorodé informace. Berg si vybral za nosič (vektor) DNA z bakteriofága lambda a na rozdíl od své konkurence, která přenášela cizorodou buněčnou DNA, použil DNA viru SV40. Bergova skupina spojila vektor s cizorodou DNA způsobem, jenž se dnes v genovém inženýrství příliš nepoužívá. K přenosu do bakterie Escherichia coli však již tehdy nedošlo, protože autoři nápadu si uvědomili, že zavedení DNA z potenciálně kancerogenního viru do bakterie, která je běžnou součástí lidské střevní flóry, by mohlo být riskantní.

S touto zkušeností se Berg angažoval ve všech jednáních o bezpečnosti a byl nad jiné povolaným předsedajícím. Jedním ze závěrů jeho komise byl návrh na svolání konference, která by se zabývala jak riziky, tak opatřeními pro bezpečnost, včetně možného dočasného moratoria na genové modifikace. Konference konaná r. 1975 v kalifornském Asilomaru vešla do dějin nejen vyhlášením dočasného moratoria, ale hlavně diskusí, jež vedla k vytvoření konvence o bezpečnostních pravidlech a zásadách nakládání s geneticky modifikovanými organizmy. Tato pravidla byla od té doby dále rozpracovávána zejména v NIH (americkém Federálním ústavu zdraví) a stala se základem pro zákony v různých zemích světa včetně zákonů o nakládání s geneticky modifikovanými organizmy (GMO) u nás (2000, resp. 2004).

Konference v Asilomaru a události, které jí předcházely, jsou považovány za první příklad předběžné opatrnosti v genovém inženýrství. Lze doložit, že tato opatrnost pramenila z vnitřní odpovědnosti vědců a nebyla vynucena tlaky nějaké mimovědecké komunity. Paul Berg dostal v roce 1980 za svůj výzkum v oblasti rekombinantní DNA Nobelovu cenu za chemii.