Spory kolem genového inženýrství 2

Za prométheovské je zvykem dnes označovat nejsmělejší lidské novátorské činy, kterými se jejich tvůrci jakoby stavějí naroveň bohům a porušují přírodní řád. Prométheus neboli ten, který myslí dopředu, patřil mezi Titány, kteří ovládli zemi před bohy olympskými. Když mezi bohy a Titány vypukla válka, Prométheus se v souladu se svým jménem postavil na stranu bohů, a směl se proto později podílet na jejich „vědecko-řemeslnických“ projektech. Podílel se na stvoření prvního člověka Deukalióna, kterého uplácal z hlíny. Athéna jej potom oživila. Tímto činem se Prométheus stal předobrazem moderního novátora bez skrupulí, předobrazem tvůrce umělého člověka, Frankensteina, jehož jméno skloňují současní oponenti genových modifikací jako hanlivé označení genových inženýrů a jejich činů. Za zmínku jistě stojí, že román Frankenstein aneb moderní Prométheus napsala manželka anglického básníka Percyho B. Shelleyho, který se proslavil počátkem 19. století dramatem Odpoutaný Prométheuss. Název dramatu se stal symbolem nástupu průmyslového věku v etapě, kdy lidé ještě ničili stroje, protože jim údajně kradly práci, zdroj obživy jejich rodin.

Snad ještě známější je báje o tom, jak Prométheus ukradl oheň bohům, aby jej předal do služeb lidstva. Tím však Prométheus vyčerpal trpělivost boha Dia. Rozzlobený Zeus nechal Prométhea přikovat ke skále, a navíc tam posílal každý den orla, aby Prométheovi vykloval játra. Tím báje v původní verzi končí. Staří Řekové se však s tímto potrestáním svého dobrodince nespokojili. Jako pokračování vznikla pověst o tom, jak Hérakles za třicet tisíc let Prométhea osvobodil. Podle některých vypravěčů prý dokonce došlo k boji Prométhea s Diem, k boji, který skončil dohodou, že lidstvu bude přiznáno, aby rozhodovalo samo o sobě a rozvíjelo své schopnosti tak dlouho, dokud neohrozí základy světového pořádku. Tématem prométheovských mýtů je tedy opět otázka, nakolik je dovoleno měnit řád světa, která je dnes snad ještě aktuálnější než dříve.

Při četbě Čapkových Apokryfů jsem si uvědomil, že typicky čapkovský posun slavného mýtu do civilnější podoby, kdy o osudu viníka rozhodují soudci-senátoři, vedl sice k stejnému trestu pro opovážlivce, ale obvinění Prométhea, který se od vážil vynalézt ohňostrojství pomocí křesání kameny, je mnohem lidsky košatější. Povinná úcta k bohům se sice ozývá jakoby na prvním místě („Vždyť jde vlastně o jiskry, které se bleskům podobají, a jsou tedy bohu Hromovládci ukradeny. Činnost, která jen Diovi přináleží, je tu tedy znesvěcena svatokrádežně.“), ale následují již žaloby typicky člověčí:

„Kdo to jakživ viděl takové novoty.“

„A to může oheň i neúmyslně přeskočit na střechu a ničit.“

„Navíc jde o činnost nebezpečnou, o zakládání požárů, které mohou ohrozit obec.“

„Někdy by se to mohlo našim vojevůdcům hodit, ale když on to ten Prométheus neutajil a naučil to každého, kdo přišel.“

Podobná obecná obvinění se po malé úpravě dají vyslovit i proti genovým inženýrům a s jejich variacemi jsem se opravdu při různých diskusích o genovém inženýrství setkal.

Na prvním místě zůstává více či méně skryta v pozadí všech námitek pochybnost o právu člověka zasahovat do záležitostí, které jsou tradičně považovány za doménu Boha, nebo v jiné, nenáboženské formulaci pochybnost o právu zasahovat do přirozeného řádu světa.

Odpor ke genovým modifikacím jakožto novotám má obecně dvě základní podoby. Pro první je charakteristický odpor k novým postupům, jejichž cíle lze dosáhnout postaru, ověřenými způsoby. Pro druhý je typické zamítání změn, ke kterým v přírodě pravděpodobně přirozeně nedochází.

Obava z náhodného selhání kontroly nad manipulovanými organizmy, z jejich úniku do nežádoucího prostoru, z nečekaného neblahého projevu i z očekávaných neblahých účinků – to jsou dnes nejpoužívanější argumenty proti aplikacím genového inženýrství.

Na předchozí námitky navazují apokalyptické obrazy různých možných zneužití modifikovaných organizmů, ať už v podobě nebezpečných zdrojů infekce nebo například v podobě různých monster bezohledně ničících civilizaci.

Poslední povzdech poukazuje na to, že možnost manipulovat je koneckonců dostupná všem, což činí kontrolu obtížnější a možnost selhání či zneužití pravděpodobnější.

Je vidět, že námitky proti používání ohně jsou podobné námitkám proti genovým manipulacím. Vlastně nic nového pod sluncem. Tož chraňte si játra, páni inženýři. Supi přilétají…

Prométheus byl ale nakonec osvobozen a víme, že oheň je základem mnoha lidských vynálezů, které se používají dodnes. To je pro genové inženýrství dobrá zpráva. Neznamená to ovšem, že se bezpečností práce v této oblasti nebudeme zabývat. Vždyť ohněm se také stále zabýváme a musíme usilovat o to, aby případné škody nepřevážily nad užitkem, který nám oheň poskytuje. Pochopitelně je třeba investovat do hasičských sborů, ctít zákony, stále je dolaďovat a kontrolovat, jak se dodržují. Jak jinak: obecně je třeba hodnotit rizika jakékoliv činnosti a potlačovat ty průvodní jevy, které jsou nežádoucí, nebo dokonce nebezpečné. Zkušenosti s používáním ohně nám naznačují, že přes všechna opatření musíme počítat i s případnými analogiemi velkých požárů, jejichž hašení bude možná namáhavé. Genové modifikace se takovým katastrofám doposud vyhnuly a je třeba věnovat velké úsilí preventivním opatřením, aby se něco takového nestalo ani v budoucnosti.