Emoce v medicíně

Jestliže s definicí medicíny a vymezením jejích kompetencí jsou určité problémy (viz Vesmír 86, 120, 2007/2), s emocemi to bude ještě složitější, a to přestože v Psychologickém slovníku ¹⁾ najdeme: „…jde o širší pojem než cit zastřešující subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziologickými změnami, motorickými projevy (gestikulace, mimika), stavy menší či větší pohotovosti a zaměřenosti (láska, strach, nenávist aj.); lze u nich zjišťovat směr přibližování či vzdalování, intenzitu a čas trvání. Fenomenologie rozlišuje city, afekty, nálady a vášně. Existuje též dělení na vyšší (soucit) a nižší (agresivita), na intelektuální, etické a estetické aj., emoce obsahují fyziologické koreláty na rozdíl od citu, který vyjadřuje jen zážitkový rozměr emoce. Výrazy tváře pro základní emoce se zdají být průkazně vrozené. Paul Ekman (1983) prokázal, že srdeční tep a teplota kůže se více zvyšují u vzteku…“ Tento poznatek obsahuje lidová moudrost již několik tisíciletí, alespoň však konečně poukazuje na biologickou zakotvenost emocí, zatímco Velký lékařský slovník ²⁾ ve shodě s Platonem považuje emoce za „citová hnutí mysli“.

Sokrates asi skutečně kazil mládež a nakazil i Platona svou představou o okřídlených duších, které v případě, že jsou dokonalé, stoupají vzhůru, v případě, že jsou nedokonalé, sedí nebo poskakují na zemi a berou na sebe podobu těla. Platon tuto myšlenku dopracoval až k závěru: „Sóma séma“ (= Tělo je hrobem duše). Duše je v Platonových spisech přirovnávána k okřídlenému dvojspřeží, které je řízeno vozatajem. Vozataj představuje rozum (to logistikon), poslušný kůň ušlechtilé city a vůli (to thymoeides), vzpurný kůň žádostivost (to epithymetikon).

Pod vlivem orficko-pythagorovských představ viděl Platon říši idejí jako „onen svět“, s nímž je příbuzná nesmrtelná část člověka, duše. Díky této příbuznosti vzniká v duši touha po spojení se světem idejí, ve kterém duše pobývala před narozením a do něhož se po smrti může opět vrátit. Stejný model měl pro ideální stát, který představoval rovnováhu tří nerovných stavů. Nejnižším stavem jsou producenti materiálních statků (rolníci, řemeslníci, obchodníci), na druhém místě jsou bojovníci, kteří zajišťují vnější bezpečnost a vnitřní pořádek, a vládnoucí stav tvoří strážci-filozofové, kteří mají způsobilost řídit společnost se znalostí ideje dobra. Ve filozofech je zosobněna moudrost obce, v bojovnících její statečnost a v uznání vládnoucího postavení filozofů spočívá uměřenost, společná ctnost všech tří stavů. Jestliže každý stav vykonává činnost, k níž je od přírody určen, je obec jako celek spravedlivá.

Tripartitní model duše i státu ovlivnil prakticky všechny badatele i praxi v těchto oblastech (viz podnikatelé – vláda – odbory). Nevymanil se z něj ani S. Freud, který chtěl osvobodit vzpurného koně id, ani K. Marx zaujatý osvobozením nejnižšího stavu společnosti. ³⁾ Někteří filozofové, např. A. N. Whitehead v Encyclopedia Britanica, si jeho řešení dokonce pochvalují: „Nejbezpečnější obecnou charakteristikou evropské filozofické tradice je, že spočívá na Platonových myšlenkách.“

Do medicíny tyto myšlenky uvedl Galenos z Pergamu a dodnes v ní přetrvávají. Galen sice viděl tělo a duši v aristotelské jednotě (podle Aristotela tělo a duše jsou sjednocené, podobně jako je sjednocený vosk a otisk pečetidla v něm…), je autorem slavného výroku o tom, že veselé ženy nikdy nedostanou rakovinu prsu, protože k ní mají sklon melancholické povahy, a nabádal své žáky, aby o duši pacienta dbali stejně jako o jeho tělo, nicméně vědecký přístup tuto ideální jednotu zcela rozrušil.