Emoce v medicíně

Východiskem může být Engelova operacionalistická definice: ¹⁾ „Ve všech společenstvích, starověkých i moderních, iliterárních i gramotných, byla hlavní kritéria pro identifikaci nemoci vždy ve své podstatě behaviorální, psychologická a sociální. Obvykle proces probíhá následovně: Začátek onemocnění je charakterizován změnami tělesného vzhledu, jež vyvolávají údiv, obavy až hrůzu a nejistotu, změnou aktivit, pocitů a výkonnosti, změnami chování a narušením vztahů, což vše je prožíváno a chápáno jako ohrožující, poškozující, nepříjemné, odchylné, nežádoucí či nechtěné. Tyto informace slovně sdělované nebo pozorované trpícími či svědky jejich utrpení konstituují primární údaje, z nichž vychází úvaha prvního řádu. Ta pak vede k primárnímu rozlišení, zda postižená osoba je, či není nemocná.

Na poruchy prožívání a chování odpovídají všechna společenství ustanovením jedinců a vývojem sociálních institucí, jejichž prvotním posláním je vyhodnotit poruchu, interpretovat ji a zajistit příslušné kroky k nápravě. Medicína jako instituce a lékaři jako její představitelé jsou tedy jednou z odpovědí na tyto sociální potřeby. V průběhu historie se medicína stává vědeckou, když lékaři a další vědci rozvíjejí jak taxonomii, tak aplikované vědecké postupy vedoucí k lepšímu porozumění, léčbě a prevenci těchto stavů.“

Medicínu lze tedy definovat jako sociální instituci, která je určena k regulaci stavů označených jako nemoc vědeckými postupy. (To je ještě definice vlídná ve srovnání s názorem, že se medicína stala pouhým nástrojem farmaceuticko-technologického komplexu, kterému pomáhá k enormním ziskům.) Sociální a vědecké instituce mají hierarchickou strukturu. Všechny instituce mají tendenci ke konzervatizmu. Tak jako mají náboženství svá dogmata, mají vědy svá paradigmata, tedy myšlenkové modely, ze kterých vychází jednotná struktura hodnot, postojů a představ. A tak jako jsou řeholníci vázáni slibem poslušnosti, jsou zástupci lékařské řehole vázáni Hippokratovou přísahou či nějakou její modernější podobou. Stejně jako katolická církev postupně modernizovala mnoho svých pravidel, ale neustoupila například od zákazu antikoncepce, zůstává vědecká medicína věrna paradigmatu ze 17. století, podle nějž dosud vnímá předmět své péče – člověka – jako „rozumný stroj“.

„Tímto způsobem se lékaři – již jako studenti medicíny – učí přenášet na lidské tělo model, který vyvinula fyzika pro řešení technických problémů a který v druhé polovině 19. století nastoupil své vítězné tažení světem… Lékaři jsou tímto modelem fascinováni, protože poskytuje prostorové schéma uspořádání, ze kterého je možné odvozovat pokyny pro manuální zásahy do lidského těla. Tak se stalo tělo – vykládané podle modelu stroje – předmětem medicíny… Nemoc je podle tohoto modelu prostorově lokalizovatelná porucha, která má sice velmi komplexní, ale na základě technického vzoru přesto přehlednou strukturu. Z tohoto všeobecného modelu lze odvodit diagnózy konkrétních nemocí jako speciální pravidla pro postup v případě zkratů, poruch potrubí, obtíží s přepravou či obdobných technických otázek. Stejně jako může technik na základě schématu lokalizovat provozní poruchu automobilu, televizoru či počítače a provést její opravu, může i lékař cílenými technickými zásahy chirurgického či medikamentózního charakteru odstranit nemoc, která byla lokalizována jako provozní porucha v lidském těle v podobě vady srdeční chlopně, vředu žaludku či poruchy enzymu ve tkáni nebo v transportním systému.

Tak se stále více zapomínalo na prostou skutečnost, že ,předmět medicíny‘ je vždy společnou záležitostí nemocného a lékaře… Možnost lokalizace příčin nemoci v těle vyvolala dojem, že je nadbytečné pátrat po psychických a sociálních příčinách.“ Taková jsou východiska převládajícího bio-medicínckého modelu, který je dnes dominantním přístupem vědecké medicíny. ²⁾ Je tedy naprosto jasné, že pro emoce – kromě těch, které vznikly jako důsledek poruchy rozumného stroje – v tomto modelu mnoho místa nezbylo. Tuto primárně biologickou oblast medicína ochotně předala do kompetence psychologů a filozofů.