Emoce v medicíně

Bylo by nanejvýš pošetilé se domnívat, že svět je našimi smysly a prostředky poznatelný, že věci, jevy a vztahy mezi nimi jsou skutečně takové, jak je vnímáme, a ještě pošetilejší by byla víra v to, že jsme schopni tyto okolnosti objektivně popsat a beze zbytku (označovaného jako informační šum) se o nich domluvit. Užívám záměrně slovo „domluvit“, protože většina teoretické komunikace probíhá prostřednictvím slov, dokonce univerzálně používané symboly (např. piktogramy nebo dopravní značky) jsou přeložitelné do slov. Máme-li se pak domluvit na tak obtížně uchopitelné problematice, jakou představuje průnik pojmů emoce a medicína, je nutné předem vzít v úvahu, že to nebude snadné.

Na ošidnost bezproblémové komunikace upozorňuje sémiologie, věnující se klasifikaci znaků a jejich systémů ve vztahu ke způsobům, jimiž jsou předávány dále. ¹⁾ Hlavními oblastmi, na něž se zaměřuje, je jazyk a řeč, označující ve vztahu k označovanému, syntax a systém, a nakonec denotace a konotace. Přenos informací závisí na užití kódů, jimiž mohou být jednotlivé zvuky či písmena použitá dále při tvorbě slov, na tělesných projevech signalizujících postoje či emoce nebo na obecnějších atributech, například způsobu oblečení. Stvoření a použití slova pro určitý jev vyžaduje, aby se společenství dohodlo na jeho významu (denotaci) v používaném jazyce. Slovo však představuje dohodnutý význam jen v určité gramatické struktuře. Na druhé straně tyto dohodnuté kódy reprezentují určité hodnoty dané kultury a jsou schopny přidávat nové konotační odstíny ke všem aspektům společného života.

Pro přehledné vysvětlení vztahů mezi sémiotikou a komunikací je komunikace definována jako proces přenosu dat od vysílajícího k přijímajícímu tak intenzivně a účinně, jak je možné. Teoretici komunikace postulují model založený na kódech, médiích umožňujících jeho přenos a na kontextech dovolujících vysvětlit biologické a psychologické děje a postupy, kterými se propojují. Aby bylo zřejmé, že nacházím společný jazyk s čtenářem, budou vždy zásadní pojmy definovány v příslušném kontextu.

První problém nastane při snaze o definici medicíny. Třeba v Psychologickém slovníku, který je jinak dost podrobný, není medicína (bez atributů jako behaviorální, psychosomatická atd.) definována vůbec, ²⁾ totéž platí o Velkém lékařském slovníku. ³⁾ Akademický slovník cizích slov ⁴⁾ ji definuje jako „souhrn vědeckých disciplín o způsobech a prostředcích léčení, lékařství“, což není vysvětlení příliš uspokojující. Většina definic vyhledaná na internetu mluví o disciplíně věnované léčení nemocí, zato o nemocných jsem nenašel jedinou zmínku. Tato odosobněná instrumentalizace problematiky je přinejmenším pozoruhodná vzhledem k tomu, že nemocných lidí jsem za svůj život viděl tisíce, ale (personifikovanou) nemoc ani jednu; to je moje úlitba sémiologii. Je totiž podstatný rozdíl v debatě o člověku ve zdraví a nemoci a v debatě o chorobách jako medicínských konstruktech, které sice vedou k potřebnému zobecnění, na druhé straně však směřují k dehumanizaci.

Tyto skutečnosti dávají zapravdu úvaze T. Uexkülla a W. Wesiacka: ⁵⁾ „Lékařská díla obvykle vypouštějí teoretický úvod. Přecházejí rovnou k věci. Učebnice, které se zaobírají infekčními nemocemi, úrazovou chirurgií či otravami, nepotřebují žádný teoretický úvod, na kterém by stavěly. Tak může vznikat dojem, že problematika teorie v medicíně buď vůbec neexistuje, nebo nemá s věcmi, které zprostředkovávají lékařské učebnice, nic společného.“