Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 9

Jak může jazyk „upadat“, a jak to případně souvisí s demokratičností promítající se v osvojování jazyka a v péči o něj? Na závěr diskusního pořadu o jazyce, kterého jsem se před časem zúčastnil v České televizi, přišel divácký ohlas zhruba tohoto obsahu: Hovořit o úpadku jazyka není na místě, český jazyk jako takový neupadá, jeho možnosti a prostředky zůstávají přece nedotčeny, jazykově upadat mohou nanejvýš ti, kdo se v něm vyjadřují.

Žádný z nás tehdy proti takto postavenému názoru nic nenamítl, zřejmě z touhy po harmonickém uzavření rozpravy, ale zpětně se mi jeví, že jsme přistoupili na sofisma: kdyby měl úpadek jazyka začínat až zhroucením nebo závažným poškozením systému, mohli bychom být ještě dlouho klidní. Ve skutečnosti se úpadek jazyka nemůže projevit jinak než v „performanci“, horším výkonem mluvčích neboli degradací úzu.

Asi lze s jistým oprávněním tvrdit, že i při upadajícím úzu zůstává systém jazyka se všemi svými možnostmi netknutý, právě tak jako zůstává netknutý soubor „vzorových“ výkonů, jež tvoří literaturu a z nichž lze koneckonců dovodit i vlastnosti systému, které by v jeho stávajícím popisu nebyly zahrnuty. ¹⁾ Platí to alespoň teoreticky, protože se může stát, že některé úpadkové jevy jsou nakonec do systému zahrnuty a kodifikovány (v našem kontextu za takové pokládám např. sloučení předložek z a s v genitivní vazbě nebo ústupky ve skloňování základních číslovek), ale tato možná chyba není nijak osudová, protože v zásadě lze odlišný stav systému rekonstituovat. Problémem by se pak stala jeho rozkolísanost.

Horší situace nastává, když změny úzu, které za jistých podmínek můžeme posuzovat jako úpadkové, nabyly takového rozsahu, že onen krásně nenarušený ryzí český jazyk přestává být „aktualizován“ (neboli vybavován) v běžných jazykových výkonech. Co je potom platné, že jazyk dál hrdě trvá i se svými netknutými zdroji, když prostí mluvčí nejsou schopni tyto zdroje vhodně využívat, ba co hůř, ztrácejí posléze i schopnost porozumět sdělením, jejichž povaha právě takové dobré využití jazykových zdrojů vyžaduje, což jsou jako z udělání sdělení závažnější, složitější, důmyslnější, ale také přesnější a jemnější, než co obnášejí obvyklé úkony věcné komunikace. Taková sdělení pak v jazyce dokáže vytvářet stále menší počet mluvčích, a jsou to stejně sdělení téměř mrtvá, úměrně tomu, jak ubývá příjemců schopných je převzít. Sebedokonaleji utvářený jazyk, který navštěvuje jen nepatrná hrstka učenců, nazýváme jazykem mrtvým, a to by se stalo i češtině, pokud by odmítla „upadat“ zároveň se svým územ. Pokud to však neodmítne, nehrozí jí, že při své obecně snížené „vnímavosti“ či „citlivosti“ přestane přiměřeně postihovat složitější a nové skutečnosti a bude se hodit leda při nakupování v samoobsluze?

V každém případě se ocitáme mezi mlýnskými kameny zhruba stejné závažnosti, protože v péči o jazyk musíme hledat nejlepší rovnováhu mezi uzpůsobováním systému (totiž jeho kodifikované části, která nezahrnuje systém v jeho úplnosti) a usměrňováním úzu; jiné řešení neexistuje, a jak lingvisté, tak spisovatelé — včetně mne — se bezpochyby snažíme takový vhodný poměr zásahů najít, i když se různíme v důrazech, a to někdy i radikálně. Nijak se netajím tím, že svůj důraz kladu na usměrňování úzu, v zájmu zachování či upevnění vyšších funkcí jazykového projevu a také v reakci na obecné přeceňování úzu jako činitele, jemuž by se měly veškeré proměny jazyka podřizovat.

Je zapotřebí vyjít z jisté kritiky úzu. Současné převládající stanovisko se jeví jako objektivistické, ale má především sklon vyjímat úzus z působnosti jakéhokoli hodnotícího soudu. Úzus se nikdy nemýlí, protože kategorie omylu se na něj nevztahuje, není tu relevantní. Co se děje, to se pouze děje, tečka. Problém dobrého nebo špatného úzu se tak řeší samočinně: neexistuje, z podstaty. V takovém případě nemá smysl hovořit ani o degradaci úzu, o zhoršeném stavu jazykového výkonu mezi uživateli; kvalita jazyka je fikce, úpadek jazyka není možný, takže jazyky neupadají. Problém jsme vyřešili scholastickým úskokem: ex definitione není co řešit.

Jenže jazyk v úzu nepovstává z ničeho, úzus není něco, čím jazyk teprve vzniká, kde se vzal, tu se vzal; úzus je pouhou realizací jazyka jakožto schopnosti neboli především zkoušením, pokusem a omylem, pozvolným ustalováním, a je tedy nezbytné, aby byl přebírán, hodnocen a tříben. Vzhledem k relativní, leč ustálené úrovni jazykové praxe se potom plným právem klade také otázka degradace úzu a úpadkových jevů v jazyce — tím spíš, že je můžeme konstatovat čistě empiricky.

Mezi znaky úpadku patří i popírání toho, že je úpadek možný; tak jako nízké popírá, že mezi nízkým a vyšším existuje nějaký rozdíl.